literární západ

Vycenit kritické zuby na nedávné udělování dvou literárních cen bude asi rozumné, nicméně již dávno pravil český spisovatel, že tyto vavříny jsou pouze „přibližné“ a hemžení kolem nich je toliko hemžením lidstva rozličného, takže se pohoršujme a polemizujme pouze do určité míry. Přesto: Cenu Jaroslava Seiferta, o které přeradostně prohlásil žurnalista a bývalý kritik Jiří Peňás, že je to naše nejprestižnější literární ocenění (o státní ceně neví nebo vědět nechce?), obdržel prozaik Jáchym Topol (ostatně tč. Peňásův podřízený v Lidových novinách). Dobrá. Jenže tím se jako by protrhla stavidla a porušily se jakési dlouhodobé zvyklosti. Stručně řečeno, tzv. Seifertovka se doposud udělovala „za zásluhy“, a protože o svých zásluhách o českou literaturu nepochybuje žádný slovesný tvůrce, fronta byla veliká a několikrát se dokonce Cena přiřkla hned dvěma spisovatelům, aby se soupis laureátů utěšeně rozrůstal. A ty zásluhy, jak známo, mají ti dříve narození, takže není divu, že zmíněnou „Seifertovku“ s jistou nadsázkou rozdělovali sami sobě. A teď najednou člověk před abrahámovinami, teprve osmačtyřicetiletý Jáchym Topol! Předtím k mladíčkům mezi laureáty patřili třeba Václav Havel a dokonce ještě ne sedmdesátník Ivan M. Jirous. Přejme to Topolovi, proč bychom mu to nepřáli, co si však teď myslí jiní renomovaní literáti po sedmdesátce, po osmdesátce: věk tu je, zásluhy jakbysmet, tak proč teď cenu i s kufrem peněz dali mládenečkovi z undergroundu? Vždyť Seifertovu cenu by si zasloužila… třeba básnířka Jana Štroblová. Nebo ex-exilový prozaik Jaroslav Vejvoda. Nebo básník Miloš Vodička. Nebo prozaik a básník Pavel Rejchrt. Nebo dramatik Josef Topol.

Nebo… proč by ji nemohl dostat třeba i plzeňský Josef Hrubý? Což to není básnická veličina prvního řádu, poeta možná významnější než někteří ocenění? Leč podívejme se na to z odvrácené strany. Když už Cenu Jaroslava Seiferta získal „mladý“ Topol, nikoli jeho otec Josef, znamená to, že dostal přednost před mnoha svými generačními vrstevníky, například před undergroundovým poetou J. H. Krchovským nebo třeba o něco starším prozaikem Emilem Haklem.  Jiná porota by dala možná přednost někomu z nich, v jednom směru je však verdikt „seifertovské“ poroty přímo povzbuzující: že se totiž nepřiklonila ke stejně starému autorovi konvenčních a zejména komerčních humoristických knížek Michalu Vieweghovi. Právě Viewegh se totiž nedávno v Plzni kasal, že jeho titulů se prodá spousta, zatímco Topolových nicotně málo. Ale co kvalita? Dodejme, že Topol je v současnosti asi nejpřekládanější soudobý český prozaik, přičemž jeho knihy vycházejí v renomovaných nakladatelstvích, čili žádné regály s komercí, žádné podbízivé čtení pro ženy, byť přímo z Východu.

Tohle je ovšem téma pro noblesní rozpravu. Ale taková Cena Egona Ervína (či Erwina) Kische?  Tu totiž Klub autorů literaturu faktu přiřkl in memoriam někdejšímu generálovi a prezidentovi Ludvíku Svobodovi. A pak ji za prý nejlepší česky psanou literaturu faktu obdržel další prezident, tentokrát žijící Václav Klaus. Když tohle zděšeně shledal investigativní novinář Josef Klíma, třetí z nynějších laureátů, zvedl se mu žaludek, uprostřed projevů odevzdal předsednictvu kytici a diplom a vzdálil se. Dobře udělal, mohl to však udělat. Kdežto nemohoucí chudák Kisch z toho dvaašedesát let po své smrti mohl jedině dostat psotník. Anebo rovnou a právem vzteklinu. Že se ti „autoři“ LF nestydí!