literární západ

Zastat se kamarádů je věc natolik přirozená, až se může stát i záležitostí veskrze ošemetnou. Leč co počít, pořád je lepší riskovat záhlavce, když se člověk chce někoho zastat, než si připadat jako nějaká usměvavá hnida, co svatouškuje v zákulisí. Toho bohdá nebude! A tak povězme toto:

Bylo nebylo, do týdenního periodika zvaného Sedmička Plzeň, vydávaného Mladou frontou a.s. a označovaného za „nejčtenější týdeník ve městě“ psávali své pravidelné sloupky hned čtyři kamarádi: v abecedním pořadí David Brabec, Milan Čechura, David Charvát a Jan Sojka. Všechno to jsou lidé znalí pera, dohromady už vydali pár knížek, tři z nich jsou páteří plzeňského Antidivadla, prostě slovesní kumštýři jak to má být – a na jejich sloupcích to bylo setsakra znát. Pravda, nebuďme zase až tolik či nestřídmě nekritičtí, jeden sloupek se jim povedl báječně, jiný třeba trochu méně, jak se však v psaní sloupků prostřídavali, pokaždé přišli s nějakým jiným nápadem, vnášeli do týdenních reflexí a impresí vždy nějakou jinou tóninu, jednou veselejší, podruhé trochu vážnější – a dovedli se nefádní a nebanální formou vyjadřovat i k aktuálnímu dění věcí. V městě, v životě, v kumštu… Kamarádi nekamarádi, na jejich sloupky se čtenáři mohli opravdu těšit. A nejen těšit, ale i chlubit se jimi: kdybyste vzali do ruky Sedmičku vydávanou v nějakém jiném městě, ať je to namátkou Beroun, Pardubice, Ústí nad Labem atd., zjistili bychom, že všude tam (jistěže i jinde) by měli a mohli plzeňské redakci Sedmičky jejich sloupkařské kvarteto tajně i netajně závidět. Všude mimo Plzeň jsme totiž četli „pouhou“ publicistiku, někdy zajímavou, někdy jen tak pro zaplnění místa – ale sloupky Brabce a spol., to byly v kontextu soudobého literárního novinářství texty, které stálo za to si vystřihovat a schovávat.

Leč život bývá i změna k horšímu a může se přihodit, že se těšíte třeba na nějaký hezký přírodní koutek – a kdy přijdete na místo, zjistíte, že tam rajtoval buldozer anebo křepčil příslovečný slon v porcelánu. Nějak takhle se počínalo vedení Sedmičky: v podstatě dalo všem čtyřem literátům vale (sluší se ještě připomenout, že šlo o pisatele z různých generačních vrstev, takže i jejich sloupky byly takto sympaticky generačně rozvrstvené) a poskytlo (žel, ach, třikrát žel!) monopolní prostor jinému autorovi, přesněji řečeno tentokrát nikoli již autorovi, nýbrž publicistovi odněkud z Moravy. Dobrá, proč by nemohl publikovat v plzeňské Sedmičce, ale ta laciná kvalita! Ve srovnání s texty „antidivadelníků“ jsou sloupky Pavla Tomeše, což je onen nový a monopolní favorit regionální plzeňské redakce Sedmičky, takříkajíc prapouhým žurnalistickým průměrem. Schválně si zkuste pět minut po přečtení ještě pamatovat, o čem jeho příspěvek je! Vlastně v tom srovnání sloupky mých kamarádů tuze získaly na kvalitě: ukázalo se, že měly poutavou a přitom nevtíravou obraznost, smysl pro detail, chvályhodnou jazykovou, ba vskutku literární kulturu… Jenže to všechno šlo k čertu!

Budiž, budiž: vícekrát se v dějinách naší kultury již stalo, že nějaký nekulturní šéfík či šéfíček (v daném případě regionální šéfredaktor a vedoucí redakce) pěkně zgusta šlápli kulturní tvorbě na krk i na hlavu a ještě si připadali, jací jsou gerojové.  Na druhé straně alespoň víme, jaký trest čeká náčelníky týdeníku na onom světě: místo pokání, s nímž u nich asi nelze počítat, budou muset znovu a znovu a znovu číst Tomešovy sloupky, které jim tak zatemnily mysl. Pokud prohlédnou (?), záhy shledají, že v peci ohnivé by jim bylo lépe! A za své hříchy by se měli naučit zpaměti a jeden druhému předříkávat zvláště sloupky, v nichž Tomeš jaksi a jakoby vtipkuje na téma umění a dokonce o literární kritice! Být hrdopyšný na to, že něčemu vůbec nerozumím, to ale není nikdy k ničemu.  Nelze nepodotknout, že právě ve chvíli, kdy Plzeň získala titul evropské metropole kultury pro rok 2015, se roztomilého a živého krapítku kultury v populárním týdeníku necitlivě zbavili. Sedmička by si za to zasloužila bez pardonu pětku.