literární západ

V pořadu o Čtyřlístku Signály z neznáma jsem účinkoval již roku 2008, a to 14. ledna. Od té doby byl vícekrát reprízován. Podobně jako letošní díl Kdo je víc? pojednávající o Ferdovi Mravenci a o Ondřeji Sekorovi byly Signály z neznáma součástí cyklu Víkend a mé vystoupení podníceno desítkami a desítkami mých poměrně zasvěcených článků o známém dětském časopise, které jsem uveřejnil v Hospodářských novinách, v Mladé frontě Plus, ale především na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Vůbec nejúspěšnějším z těch textů zůstává „studie“ Kdy se Pinďa bál.

Televize ovšem ke mně přijela natáčet i kvůli obří sbírce Čtyřlístků, na které má prvotní zásluhu maminka, jelikož mi (a mé mladší sestře) začala Čtyřlístky kdysi spontánně kupovat, i když ne od prvního, ale až počínaje číslem třináct. Pak jsem samozřejmě začal časopis vyhlížet u trafiky sám (stával jen sedm korun) a šlo o to, aby mi neuniklo žádné číslo, což nebylo tak jednoduché jako dnes, protože datum vydání nebylo předem avizováno.

Nějakým neuvěřitelným zázrakem se mi však Čtyřlístek vždycky podařilo koupit, a to dokonce i mimo Starý Plzenec a dokonce i navzdory tomu, že ho někde mívali jen pod pultem.

Ano, je pravda, že jsem ono zaujaté nakupování jednou i přerušil, myslím, že během půlročního pobytu na Slovensku, nicméně antikvariáty pak nezklamaly a chybějící čísla byla doplněna. Redaktor Josef Kubeš a jeho lidé se mnou reportáž točili u nás v obýváku jen pár metrů od tohoto počítače a na některých záběrech je i kus mého oranžového kocoura. Ale tak malý, že ho snad ani nehledejte, a já pozdě zalitoval, že jsem odvážně nepromluvil právě s kočkou v náručí, jako to dělává Ray Bradbury. Nejspíš by se mi ale stejně vyškubla.