literární západ

Kniha roku, to je sugestivní název a člověk by byl málem v pokušení uvěřit, že kniha, která je obtěžkána tímto přídomkem, může být skutečně „knihou roku“ se vším všudy! Čili uměleckým zážitkem přinejmenším nadčasovým. Leč zdání klame a jde toliko o reklamní logo, o nic víc, neboli je to název pro „obnovenou anketu Lidových novin“. Čas od času se podobné ankety vyskytují i jinde, pár let byla „kniha roku“ vyhlašována v Dějinách a současnosti, v Katolickém týdeníku aj., například v Mladé frontě Dnes. Pokud však v jednom případě měli hlavní slovo historikové a v druhém katoličtí intelektuálové, v Mladé frontě Dnes a zvláště v Lidových novinách šlo a jde o naprostou všehochuť. Jak ve výběru dotázaných osob, tak ve volbě uváděných knih.  Proto o tzv. Knize roku – nyní o Knize roku 2010 – rozhoduje i televizní moderátor, místopředsedkyně Ústavního soudu, prezident republiky nebo bývalý prezident republiky stejně jako obchodník s knihami, teatrolog, fotograf – a dokonce i kočí (!), ačkoli zrovna ten může být sečtělejší než mnozí oslovení básníci…

Rozhodují pouze ti, kdo jsou dotázáni – a kdo také odpoví. Nuže, filosof čte filosofické knihy, anglista čte angloamerickou literaturu atp. A někdo čte třeba až teď Bibli, nebo až teď Ladislava Klímu, až teď Milana Kunderu, tudíž tyto knihy na důkaz své vzdělanosti uvádí. Před dvěma lety se ostatně Knihou roku 2008 staly závěrečné svazky Lexikonu české literatury – z hlediska významu pro českou literární kulturu plným právem! -, tj. publikace, kterou 95% respondentů pravděpodobně ani nevidělo. A to je další neduh ankety Lidových novin: zvítězit může i titul, který získá hrstičku hlasů, pořád to však bohatě stačí, aby se média blaženě rozšuměla: Hle, kniha roku! A co je ještě zajímavé: s výjimkou strhujících vzpomínek Naděždy Mandelštamové během dvaceti let ani jednou vavříny nezískal beletristický titul překladový, palmu prvenství si odnášeli výhradně spisovatelé čeští, a to i zemřelí jako Jan Zábrana, Pavel Juráček či Josef Kostohryz. Nebo žijící Milan Kundera, Ivan M. Jirous – a už podvakráte (v roce 2004 a letos opět) v tomto roce předčasně zesnulý mladší ostravský prozaik Jan Balabán (za knížky Možná že odcházíme a nyní Zeptej se táty).

Nebožtíkovi Balabánovi se smutkem v duši blahopřejeme, snad toto ocenění potěší alespoň jeho blízké. Autorovy prózy jsou většinou vskutku vynikající, a to i kdyby žádnou anketu Lidových novin nevyhrály… Přesto se můžeme probírat jednotlivými anketními odpověďmi i z jiného hlediska: které knihy vyzdvihly osobnosti z kumštu – a jejich doporučení si můžeme považovat víc než chvály jediné knížky, kterou si během roku stačil přečíst (a kdoví jestli) nějaký vědec či politik? A tady je pro čtenáře Literárního Západu zajímavé, že se mezi vyvolanými octlo i jedno plzeňské jméno. A to nikoli náhodou Josefa Hrubého jako autora básnické sbírky Otylé ach. Dali mu svůj hlas renomovaný laureát Ceny Jaroslava Seiferta, exilový česko-portugalský básník František Listopad (píše, že je to poezie krásná jako krabice plná dobrot, ne vždy laskavých – a že ho živí už několik týdnů a denně si jí užívá), ale i mladší brněnský básník Martin Josef Stőhr, kterého „novinka nenápadného klasika z Plzně nadchla“, neboť „v jeho textech je /ideálně/ namícháno takzvaně básnické a civilní vidění světa“. A také romanopisec a dramatik Alex Koenigsmark, bytostně spřízněný s Plzní a s její literární tradicí.

Velká gratulace nechť proto putuje do příbytku „nenápadného klasika z Plzně“ v Koterovské ulici, jelikož Josef Hrubý v anketě mezi českými básníky obstál věru víc než důstojně. Pramálo důstojnou práci si však editor jeho knížky dal s autorovým medailonem: píše, že Hrubý byl ředitelem Krajské knihovny v Plzni, ve slovnících se ale dočítáme, že šlo buď o Krajskou lidovou knihovnu, anebo o Městskou knihovnu – zřejmě ani v roce 2010 nevíme, jak je to správně. Básník nezaložil literární skupinu Červen, nýbrž Červen 63, což vědí vzdělanci, nikoli redakčně diletující nevzdělanci. A tvrdit, že Hrubý měl publikační zákaz už na podzim 1968 či zjara 1969, to je další editorský blábol. Český PEN klub nemá žádné předsednictvo, nýbrž výbor – atakdál. Horší je, že zřejmě ani Hrubý nebyl vyzván k odpovědi v anketě, zatímco zcela druhořadí autoři (žel už tradičně) pohříchu ano. Kdyby byl býval vyzván byl, určitě se nezachoval tak bizarně jako jiný spisovatel ze západních Čech, v Mariánských Lázních žijící Vladimír Páral. Ten totiž označil za „knihu roku“ nejnovější knižní výtvor Václava Klause. Vzpomeňme si na to, až Páral obdrží od p. prezidenta ke svým osmdesátinám vysoké státní vyznamenání – stárnoucí literát totiž setsakramentsky dobře ví, co dělá a jak se to dělá!