literární západ

Kdo si v Plzeňském literárním životě neboli v Plži čte, ten se leccos dočte a leckdy si i počte – jenže proč koneckonců nepřipustit, arciže s tou nejlaskavější snášenlivostí, že někdo se v něm naopak mnohého nedočte a třeba si ani nepočte. Může být, může se státi. Však proti gustu žádný dišputát a snad takových zklamaných není příliš.  Někdy však nejde ani o gusta, ani o dišputáty, nýbrž o cosi jakoby mezi řádky nevysloveného. V Plži se dopisy čtenářů neuveřejňují, beztak by se na jeho stránkách pro ně nenašlo místo, občas však některý takový list tajnou plží štěrbinkou skulinkou škvírečkou přece jenom pronikne na veřejnost. A v nynějších časech takhle kupříkladu proniklo, co redakci měsíčníku měl potřebu sdělit jeden ctihodný muž plzeňský, a to na adresu či na konto jednoho z příspěvků otištěných v časopise: Napsáno je to pěkně, všechna čest, je to ale stejně dobře sestylizováno jako neupřímné: ta faleš, ta faleš, ta faleš!

Čímž pisatel trefil přímo do černého a takto pojmenoval něco, co se nějak bezhlavě či zhurta pojmenovat nedá, totiž fenomén, jejž lze označit za nebezpečnou familiárnost některých příspěvků či článků, které se leckdy a leckde pohybují na hraně vylhanosti, prolhanosti, nejednou přímo lži – a kéž by to byla aspoň pia fraus! Namátkou, místo, čas i osoby budiž zcela smyšlené: má se napsat recenze na dílo či dílko kohosi, koho denně potkáváte na ulici či koho byste mohl znenadání potkat, nebo kdo by mohl jednou stát vaším šéfem nebo skoro šéfem, jednoduše řečeno mohl by vám být v něčem užitečným, nebo třeba se vám líbí jeho dcera nebo její syn – a koneckonců člověk nikdy neví, kdy nebo jak toho jednoho dotyčného může kvůli něčemu potřebovat. A slout nepřejícným darebákem, který se zaměří na neduhy a slabiny opusu, také není nic potěšitelného. Zvláště ne v regionu.

A tady jsme u jedné podstatné příčiny, proč se o inkriminovaném literárním díle (přičemž nemáme ani trochu na mysli jedině Plže, ale i jinačí regionální média či tiskoviny) tak často sepisují samé neškodné, neutrální, jakékoli konkrétnější kritiky či fundamentálních výhrad se až ustrašeně vystříhající tirády. Které nechtějí nikoho urazit a také neurazí, čtou se víceméně příjemně, však to jsou takové dobrácké chvalozpěvánky a hubomazné říkánky, ale domyšleno do kritických a myšlenkových důsledků není na nich ani zbla pravdy. Poněvadž ještě méně než houby se v nich cosi poví či aspoň naznačí o něčem vskutku podstatném: totiž zda je ta kniha nebo ta výstava totální průšvih nebo všehovšudy jenom průšvih. O tom se mlčí a o tom se pomlčí, v takových sousedskou či kmocháčkovskou autocenzurou diktovaných textech píší se kašírovaná slova a slůvka, zkrátka a dobře, jak výstižně podotkl onen velebný muž, nikoli ovšem kněz: opravdu faleš, faleš, faleš!!!

A nyní se vydejme do jiných sfér, v Plzni však zůstaňme a opět jí s posmutnělou dikcí i v následujícím případě názorně vyčiňme. Renomovaná či úctyhodná městská instituce si usmyslí, že požádá o grant, dotaci, podporu, toť lhostejno, na terminologii nezáleží, u nejústřednějšího vrcholného celorepublikového orgánu sídlícího v matičce stověžatce. Čili tam, kde je plzeňských spolukumpánů po čertech pomálu. Kvůli tomu se ovšem musí sepsat určité písemnosti a v nich se na dodržení regulí tuze přísně dbá a je to správné: proč by ten, kdo si na žádosti dal opravdu záležet, měl být na roveň stavěn a tím pádem i znevýhodňován ve srovnání s autory těch žádostí, kteří k regulím přistoupili skutečně ledabyle? Což je právě plzeňský případ: vždyť v jedné velikananánské kupici žádostí patřily ty přicházející z Plzně jednoznačně k těm nejodbytějším – a tomu koneckonců odpovídala i vlastní příprava zamýšleného projektu.

Potom ovšemže není žádným překvapením, že nastávají situace, kdy laik žasne a odborník se diví. A popravdě řečeno někdy i odborník žasne a laik se diví. Tam, kde se požaduje důkladné odborné dobrozdání, spokojí se natrefení mužové či žínky plzeňští všehovšudy s několikařádkovým povšechným vyjádřením, ve kterém pochopitelně není myslitelné, aby padly na podporu žádosti nějaké skutečně závažné či pádné argumenty. A aby to komise v metropoli smetla ze stolu bez sebemenších výčitek svědomí, těch několik řádek je navíc skoro nečitelných, ve vyjádření najdeme pravopisné chyby, pochopitelně i věcné chyby, protože mezi zúčastněnými „falešníky“ se pochopitelně nenajde nikdo, kdo by na případnou chybu nebo nedostatek upozornil – a tím vlastně na sebe prozradil, jako že nedrží partu.  A že vyvolává dusno, což je v atmosféře nekritického odéru věru velkou nevychovaností.

Nebo se také k žádosti tohoto typu přiloží údajně pečlivé a prý se i komusi líbící ilustrace: jenže ty jsou ve skutečnosti příšerné, nebo dokonce ještě příšernější, než se zdálo, není divu, že touto svou až bezohlednou konvenčností vyrážejí celé komisi dech. Však jsou nevkusné do té míry, že se vlastní žádost už pak dohromady nikým ani neprojednává (beztak je ledabyle připravená neboli opět odfláknutá). A proč jsou ty malůvky tak odstrašující? No protože je vyprodukoval a přinesl něčí kamarádíček a další něčí kamarádi to přičinlivě odfajfkovali. Běda však, když se celá ta fušeřina dostane někam, kde nepostávají nastražení a neuvěřitelně nekritičtí kamarádíčkové na každém rohu! Jinými slovy: úřední žádost je samozřejmě úřední žádost, potřebuje pár podpisů, pár razítek a pár moudrých hlav, které by se nad ní daly dohromady, co je to však platné, když – poznovu vše v smutně proslulém sousedáčkovském jánabráchismu –  je to v úhrnu zase jenom faleš a faleš. Kamarádství je zkrátka a dobře něco jiného než kamarádíčkovství. Jistě, nejednou právě spolčení takových kamarádíčků všem vytře zrak. A o to žel jde: tohleto vše nezadržitelně a neúprosně vede k tomu, že lidé pak mají vytřené zraky. A co sejde ze zraků, schází i z mozků.