literární západ

Někdy stačí málo a průšvih je na světě. Mohl bych toto tvrzení doložit v rámci mého kopyta, tedy přesněji řečeno literárního projevu, mnohokrát. Stačí vynechat při psaní textu třeba jen jedno písmenko. Nebo je nahradit jiným, nepatřičným. A je to v pytli. Ovšem dnes bych chtěl poukázat na jiný problém a to je nahrazení jednoho slova jiným, stejného významu. V příběhu, který vám předestřu, se však nejednalo pouze o případ literární, ale také lidský a především kutilský.

Škatulí jsem ve svém životě vlastnil několik. Také jsem s několika spal, ale o tom raději pomlčím. Nač vyvolávat chmurné vzpomínky. Zaměřím se raději na škatule umělohmotné, takové o rozměru přibližně 30x20x20. V centimetrech, pochopitelně. Ale budu jim raději říkat krabice. Sami poznáte, proč.

Můj příběh začal tím, že jsem hledal hasák. To je takový to železný, s čím si vždycky rozbijete umyvadlo, když pod ním něco utahujete. Sáhl jsem do přihrádky, kde vždycky hasák, česky utahovák, ležel. Nebyl tam. Našel jsem ho za lednicí. Nejspíš se vydal na cestu do Utahu a zabloudil. Také jsem jednou zabloudil, ale ne v Utahu, nýbrž v lese u Spáleného Poříčí. To sem ovšem nepatří, nikoho to pochopitelně nezajímá a vůbec nevím, proč jsem to napsal.

Já si tehdy řekl, že to takhle dál nejde a tudíž s tím musím něco udělat. Nebyl to totiž první případ. Už jsem předtím našel kladivo v troubě, hřebíky v botě a šroubovák v posteli. Od té doby vnímám známou lidovou písničku „Já ti ho tam našroubuju“ nikoli jako hambatou, ale jako kutilskou. Ale zpátky k příběhu. Rozhodl jsem se všechny svoje řemeslnické potřeby přemístit do těch výše zmiňovaných krabic. S tím, že budu mít přehled. Na krabici, ve které budou štětce, napíšu štětce, tu, která bude obsahovat vrtáky, označím slovy vrtáky a na tu, do které schovám rum, aby žena nevěděla, krasopisně nanesu různé.

Navštívil jsem tedy příslušný obchod a zakoupil krabice. Přišel jsem domů a rozložil je po podlaze. Pak jsem, rovněž po podlaze, rozložil nářadí. Během několika okamžiků jsem zjistil zajímavou věc. Že je ho tisíckrát víc než krabic. Kdybych chtěl vyrovnat ten nepoměr a použít systém označování štětce, vrtáky a podobně, musel bych dokoupit tolik krabic, že už bych se nevešel do bytu. A kdybych slevil ze svých požadavků a označil je všechny slovem různé, zase bych nenašel ten rum. Byl to hrozný pocit. Učinil jsem sice několik pokusů, jestli by to nějak nešlo, ovšem výsledek byl tristní. Nešlo to. Seděl jsem na zemi, mezi krabicemi, kladivy a použitými štětci, a bylo mně do pláče. Ale protože jsem poněkud cholerik, ta lítost se brzy transformovala do podoby nesmírného vzteku, a to mi všichni cholerici jistě potvrdí, že ten vztek musí někudy ven. Vymrštil jsem se, tedy s ohledem na svůj věk, kopl do jedné z těch plastových nádher a z plna hrdla jsem zařičel.

„Ty blbá škatule.“

A vidíte. Jsme u toho. To, co jsem říkal na začátku. To o tom nahrazování slov. Kdybych býval použil výraz krabice, těžko by si to manželka, která mě právě přišla pozvat k večeři, vztáhla na sebe. A zrovna byly karbanátky. Ty miluju.

Krucinálfagot. Že já si s těmi škatulemi vůbec něco začínal.