literární západ

Redakce LZ se schází v šášově bytě. Jednak je jeho obývák velikostně srovnatelný s tělocvičnou místního Sokola a pak my ostatní alespoň nemusíme uklízet ten svinčík, který po nás obvykle zůstává. Jedna věc nás ale v šášově brlohu irituje – domovní zvonek. Jeho zvuk by byl schopen probudit mrtvého a žijícímu člověku naopak způsobit infarkt.  Návštěvy o tomto problému vědí, a tak šáše na svou přítomnost upozorňují  prozváněním mobilním telefonem. Ne tak jaymz a chupa. První jmenovaný by kvůli svým motorkářským prackám potřeboval aparát velikosti utrženého sluchátka a v alternativním vesmíru toho druhého mobily vůbec neexistují.

Zrovna jsem šášovi vyprávěl něco moc důležitého, když tito dva dole rukou společnou a nerozdílnou stiskli tlačítko nenáviděného zvonku. Obličej se mi zkroutil do bolestivé grimasy, ruce se zvedly v obranném gestu a celý jsem se roztřásl. Šás vida mé nehrané zděšení se rozchechtal a polil si svůj pečlivě vybraný  a dokonale sladěný outfit kávou.  Tehdy padlo zásadní rozhodnutí – zvonek musí z domu.

Protože nám bylo odmalička vštěpováno, že není radno dotýkat se drátů (i těch na zem spadlých), museli jsme se nejprve poohlédnout po nějakém odborníkovi (popř. osobě, jejíž ztrátou by lidstvo neutrpělo). Nejpovolanějším z povolaných se nakonec stal majitel jediné pravé a nefalšované Schrödingerovy kočky, člověk, který ví, že volt a watt nejsou to samé, Zvoník od Matky Boží, neboli ZOMBín. S ním jsme se také vydali do nejoblíbenějšího hobby marketu na Borská pole, protože tam si onehdy šáš všiml pultíku, u kterého si můžete všechny zvonky náležitě prozkoušet.

Vybrání vhodného zvonku bylo jednoduché, protože šáš jako vždy disponoval „přesnou představou“. Mnohem víc času nám zabralo shánění prodavače z oddělení kabelové metráže. Vystáli jsme přiměřenou frontu u pokladny, zaplatili a zamířili rovnou do oddělení reklamací. U pokladny nám totiž nezapočetli klasický zvonek ABCD za nějakých 200 korun, ale bezdrátový typ 1234 za korun zhruba 800.

Slečna za pultem nás nějakých deset minut okatě ignorovala, což bylo vlastně dobře, protože její spratkovité způsoby později zvedaly tlak i jinak flegmatickému šášovi. Když zjistila, že zvonek, z kterého trčí dráty, za bezdrátový prostě nepřijmeme, zavolala si  Obi-mana (pozor, neplést s ušlechtilým rytířem řádu Jedi Obi-wanem) těžšího kalibru. Čtyřicátník s bradkou, jehož (n)asertivní chování nás naprosto odrovnalo, na vestičce neměl jmenovku, takže ho tu nemůžeme pochválit adresně. Nejprve se nás taky snažil přesvědčit o bezdrátovosti výrobku, že nesouhlasí číselné označení, vysvětlil několika naprosto stejně nesmyslnými způsoby, pak nám dal za pravdu a zakončil to větou, „ať si teda vezmem peníze a jdem“.  Všechny tyto strategie používal opakovaně a v různých variacích. Po téměř hodině značně nepříjemného jednání šáš jen konsternovaně hleděl na doblba, já rozdýchával kritické množství adrenalinu v krvi a jediný ZOMBín se držel příručky Guta Jarkovského a klidným hlasem Obi-manovi vysvětloval, že chceme tenhle KLASICKÝ zvonek, a to za cenu, za kterou se běžně prodává.  Nakonec nám vrátili oněch 800 korun. Takže pokud byste náhodou nevěděli co by, počkejte si radši na Hornbach, jipí jipí jé.

Prokletý zvonek jsme nakonec  sehnali v jednom menším železářství. Ale ani to nebyla výhra. Po výměně jsme totiž zjistili, že přístroj kromě běžného zapojení pro své ding-ding vyžaduje i napájení ze dvou tužkových baterií. S tím se ZOMBín odmítl smířit a celý večer počítal volty/watty/prostě nějaké elektrické jednotky.  Druhý den výpočty ověřili na plzeňské FAVce (nekecám) a odpoledne ZOMBín přitančil s destičkou, na níž byly připájeny tři různě velké válečky.  Udělátko nahradilo baterie, celý systém byl zapojen a po prozkoušení shledán funkčním. Jediným problémem bylo nepatrné zpoždění ding-ding způsobené magickou destičkou.

Člověk stojící za dveřmi zvonek slyší, takže v případě potřeby podrží prst na tlačítku déle. Ale co někdo u domovních dveří? Mohlo by zpoždění ding-ding způsobit, že se zvonek vůbec nerozezní? Šáš, který byl zvolen hlavním figurantem, trávil den za dveřmi a na povel zvonil, byl vyslán naše obavy vyvrátit.  Seběhl do přízemí, zazvonil, byl ujištěn interkomem, že test proběhl úspěšně, a radostně opět doběhl do bytu. A nechápal naše rozpačité výrazy. ZOMBín ho obešel, rozvážným krokem došel k domovním dveřím, zazvonil… a šášovým bytem se rozeznělo nenáviděné crrrrrrrrrrrrrrrrr… které očividně nepocházelo z již vyměněného zvonku, ale z domácího telefonu. Pohled do šášových vytřeštěných očí byl k nezaplacení. „Až po mně zase budete něco chtít,“ okomentoval situaci ZOMBín, když se vrátil, „radši si to nejdřív zkontroluju sám.“

Další den přinesl ZOMBín lištu, metry kabelů a další řešení. Zvonky byly  propojeny, ding-ding zpoždění odstraněno a hrozba trvalého spuštění dálkového otevírání dveří zažehnána. Když teď zazvoníte, ze zvonku u dveří vylétne víla v modrých šatičkách, doplachtí k šášovu uchu, jemně cinkne zvonečkem a něžně šáše pohladí po tváři. A to vše za pouhé tři dny a pět hodin usilovné práce!