literární západ

Když z našeho světa vezdejšího odejde spisovatel, literární tvůrce, mívá to ve světě kultury rutinní průběh: někdy se objeví nekrology, někdy se bohužel neobjeví (kdysi na internetovém Portálu české literatury byly k dispozici velice brzy), někdy se ovšem o umělcově úmrtí dovíme pozdě nebo dokonce i s tuze velkým zpožděním – a potom se o nějakých nekrolozích vůbec nedá mluvit. Snad jedině o dodatečných vzpomínkách na zesnulou osobu. Někdy se můžeme z médií dozvědět, kdy a kde se odehrává poslední rozloučení, pár vyvolených nebo nejbližších lidí obdrží smuteční oznámení, vše proběhne cestou veškerenstva – a pak už není nic. Dokonáno jest.

Skutečně je dokonáno. Ale po všech truchlivých chvílích a dojmech nastává situace, kterou bychom mohli přirovnat k jakési nepomyslné literární pohřební čí spíše posthumní službě: co literární pozůstalost autorova, kam s ní?, existuje-li, a existuje vůbec? Pochopitelně pokaždé platí, že pojem literární pozůstalost můžeme chápat v širokém významu i v užším pojetí. Do toho širšího rámce náleží i korespondence, zápisníky, deníkové a pracovní (tvůrčí) poznámky, výpisky z četby, příležitostné aforismy, takřečené zápisky na manžetách atakdál. Do užšího, vlastního literárního odkazu naopak patří autorské rukopisy ve vlastním smyslu slova, ty dokončené i ty nedokončené čili fragmenty různého typu, vše to, co by mohlo být víceméně hned bez problémů publikováno, případně po drobných redakčních úpravách nebo s editorovým komentářem. Jenže i tyto texty mají a mohou mít různé osudy.

A ty mohou být opravdu rozmanité! Zcela nedávno naše kormutlivé člověčí hemžení opustil například renomovaný slovesný umělec Arnošt Lustig. Ten přitom v exilových letech 1969-1989 téměř nepublikoval, byť možná tehdy napsal či rozepsal spoustu prozaických spisů. Ale po roce 1989 už zase Lustig patřil k autorům zjevně nejplodnějším a nejvydávanějším, přičemž nepochybně uveřejňoval i své starší, již dříve sepsané nebo dokončené práce (nemluvě o zdaleka ne vždy šťastném přepracovávání nebo rozšiřování autorových próz ze šedesátých let minulého věku), nicméně i v tomto případě lze se ptát, jak to vypadá z jeho pozůstalostí. Co když se v ní najde nějaký Lustigův opus magnum? Setkáváme se však i s případy, které bychom mohli označit za pozůstalost živou či živoucí, bytující v držení žijících autorů.

Traduje se a možná se to až zveličuje, že například takoví tvůrci jako prozaik Alexandr Kliment a básník, prozaik a především literární kritik František Kautman – a třeba i mnozí jiní, jedna taková truhla se údajně nachází v Památníku Jana Suka v Křečovicích – mají doma truhlu plnou rukopisů. Včetně dokončených románů – a ti výjimeční šťastlivci, kteří do legendarizované, až magické truhly či skříně směli aspoň jedinkrát nahlédnout, mluví o těchto textech s velkým uznáním. František Kautman si k tomu prý už po desítky let píše každodenní literární deník, což není žádný pomíjivý deníček či ještě pomíjivější památníček, ale nekonečný a nepřetržitý dialog se životem a se světem. A kolik podobných děl ještě v české literární kultuře takto potajmu či pokradmu existuje? A vydá je vůbec někdo? A existují vůbec v nějakém povědomí?

Hle, nyní nastává chvíle pro povšechně fulghumovské poučení. Veškerá literární pozůstalost by se měla pozůstalými neprodleně poskytnout pražskému Památníku národního písemnictví nebo alespoň nejbližšímu městskému archivu. Kéž by pozůstalí volili aspoň variantu kufru na půdě, v těch se i po letech dají objevit poklady, kupříkladu šaldovskou korespondenci milostnou – arciže adresovanou F. X. Šaldovi, čili takzvanou korespondenci přijatou, který ji v příhodné chvíli dotyčné slečně řádně navracel.  Pohříchu ani půdy, ani sklepy nejsou bezpečné: nedávno se přihodilo, že zvídaví občané ikského původu vykradli sklep, ve kterém nebylo dohromady nic k profánnímu užitku. Bohužel si však ničeho literárního netušíce daremně odnesli i krabice s pozůstalostní korespondencí, navíc včetně exilové, jednoho našeho významného spisovatele. Nekamenujme lenivou či ustaranou vdovu, už je také na pravdě boží, leč kdyby zavčas dojednala s Památníkem odvoz těchto nenahraditelných archiválií literárních, zloději by měli o lopotnou a zbytečnou starost s likvidací starého papíru méně. A česká literatura o jedno velevzácné svědectví doby i tvorby více.

A teď se ptám, nepoučeně a nevědomě, neboť mi o tom nic není známo a rád bych byl v tomto směru poučen, ať už pozitivně nebo negativně: jak to vlastně v reálu vypadá s literární pozůstalostí plzeňských nebo západočeských spisovatelů? Možná je vše v naprostém pořádku, možná spočívají v Archivu města Plzně, co když však nic v pořádku není? Doufejme, že těmito řádky ani o den jediný nepřivolám nebo neuspíším nějaké další uzavření či dokonání jedné životní pouti, proto se vrátím do dřívějších let. Co je kupříkladu s pozůstalostí Josefa Koenigsmarka? Má ji v péči jeho syn, literát a dramatik Alex Koenigsmark, či nikoli? Co třeba František Fabian, jehož příjmení mnozí, ba i jeho dobří známí,  píší nesprávně – totiž Fabián? Některé jeho básně a fejetony vyšly alespoň v Plži, určitě se však textů zachovalo víc, vždyť shodou okolností ani Koenigsmark, ani Fabian nesměli po roce 1969 publikovat. Koenigsmark tehdy vydal v samizdatu básnickou sbírku – že by zůstalo jenom u jediné, že by jich neměl aspoň v pracovní podobě sepsáno nebo rozepsáno vícero?

Dozajista nejde pouze o autory, kteří skonali v posledních desetiletích. Existují prý kupříkladu literární vzpomínky významného plzeňského literárního tvůrce Miloslava Nohejla. Od jeho úmrtí zanedlouho uplyne již čtyřicet let, přičemž zvláště po roce 1989 se snad naskytlo nemálo příležitostí tyto vzpomínky vydat – namátkou v péči Střediska západočeských spisovatelů, anebo třeba i s pomocí Obce spisovatelů, dokud ještě byla Obcí spisovatelů, nikoli institucí plnou drzého a vyděračného křiváctví. Čas utíká a pamětníků ubývá, pochopitelně i těch, komu by ještě mohlo nebo mělo záležet na vydání Nohejlových memoárů, je stále méně. Všechno závažné vydat není asi myslitelné, zvláště za dnešních tažení proti kultuře ve jménu všeobecného tunelování všeho včetně vlastních duší. Ale aspoň na internetu, třeba v nějaké prozatím neexistující internetové knihovně zmíněného Střediska, by mohly být spisovatelovy paměti k mání. Stačilo by je přece přepsat nebo přeskenovat (přescanovat). Těch pár korun by bylo opravdu záslužnější vynaložit tímto směrem  – než svízelně získané grantové prostředky podstrkávat do chřtánu nenasytného a předrahého plzeňského komerčního nakladatelství…