literární západ

Tak už jednak víme, k čemu může sloužit při dokumentaci literárního života facebook či facebookové stránky, jednak se dovídáme, že už se zase veřejně spalují knihy. A to opět nikoli knihy ledajaké: vždyť naposledy se takto veřejně pálily knížky Bohumila Hrabala  – a jest otázkou, zda ti, kdo se tenkrát k statečnému a srdnatému činu knihopaličství odhodlali, jsou po třiceti letech na to ještě pyšní nebo dokonce ještě pyšnější.  Jenže raději zpět k zmíněnému facebookingu: stal se totiž dějištěm literární provokace, literární repliky, literární polemiky či jak chcete, také se dá v tomto případě mluvit o seanci potrefeného literáta v roli performera atp.

O co ale kráčí? Nuže, poeta Jan Těsnohlídek ml., vzdálený potomek Rudolfa Těsnohlídka  – autora Lišky Bystroušky – a nejnovější, možná také úplně nejmladší nositel prestižní Ortenovy ceny za literaturu, si zkraje tohoto letopočtu usmyslel, že „veřejně“ spálí knihu jiného laureáta „Ortenovky“, totiž básníka a esejisty Jaromíra Typlta. Ze svého aktu pomsty, o němž vzápětí pomeditujeme, pořídil patřičnou dokumentaci a dokumentární fotografie vyvěsil na facebookové stránky. Zři, národe! Facebookování se vyhýbám jak čert kříži, takže nevím, zda upalování díla Typltova doprovodil Těsnohlídek ml. ještě nějakým křepčením, rituálními tanečky či litanickým prozpěvováním své vlastní nelitanické poezie. Ani není povědomo, jak Typlt hořel, zda dobře či špatně, zda se z Typltova opusu valil smrdutý dým nebo se vznášel z něho libý kouř, ani o tom nemám zdání, nicméně můžeme po dlouhé době zaznamenat další literární autodafé. Pomyslně řečeno zase jednou hranice nebo hranička vzplála, byť nikoli na břehu Rýna, nýbrž v Těsnohlídka ml. facebookových stránkách.

Leč proč a nač mladý básník učinil, co učinil? Prehistorie je zhruba takováto: literární obtýdeník Tvar připravil anketu o možnostech či nemožnostech současné angažované poezie – a Těsnohlídek ml. do ní místo standartní odpovědi zaslal dvě básně, z nichž jedna byla otištěna (Tvar 20/2010). Možná byla dobrá, možná nebyla moc dobrá, možná byla dosti prostotvará, míníme, možná dokonce vůbec nebyla dobrá, i když v žádném případě nebyla „blbá“, jak poněkud zavile a zaslepeně tvrdí kulturní týdeník A2 nepřátelskými slovy Karla Kouby, rozhodně však nebyla pochopena. Přinejmenším některými čtenáři nebyla ani trochu pochopena, a to především trojicí dřívějších nositelů Ortenovy ceny za literaturu, již uvedeným Typltem, dále básníky Martinem Langrem a Jonášem Hájkem. Tato ať svatá či nesvatá trojice si medle oděla mravně neposkvrněné roucho nenávistných a především nic nechápajícím a pochopit nechtějících novodobých inkvizitorů – a obořila se v letošním Tvaru č. 1 ve společném protestu jako jeden muž na mladého literáta, využívajíce všech možných myslitelných kalibrů. V současnosti se vraždí česká kniha, ještě předtím se zmínění tři samozvaní inkvizitoři pokusili podobně „zavraždit“ či smést z tuzemského povrchu zemského jiného básníka.

Kdyby polemizovali s kvalitou nebo nekvalitou jeho básničky, nic by nebylo přirozenější, leč ti tři přišli s učiněnou prokurátorskou smrští obvinění: že totiž báseň Těsnohlídka ml. je zločinně rasistická, zastřeně dokonce antisemitská, div že ne goebbelsovská. Nejde pouze o to, že autorovu publicistickou a především černě parodistickou explikaci a jeho záměrně ironickou montáž rasistických a xenofobních výroků tři básníci (též záměrně?) nepochopili ani za mák, zvlášť prožluklé ale je, že jí dychtivě podsouvali s katanskou intonací a pacholkovskou vehemencí to, co v ní jednoduše není ani v náznaku. Resp. pouze ve stylizovaném parodickém náznaku. Asi tak, jako kdyby třeba na větu „Nemám rád aligátory!“ zazněl v odvetu nepříčetný domovnický řev: „Ty židobijce hnusnej! Ty náckovskej zaprodanče!“ Našinec by dozajista zkoprněl – a být při tom aligátor, jat zděšením by se určitě vytratil tak rychle, nakolik to aligátoři dovedou, jenom aby k jeho sluchu nedolehlo něco ještě horšího. Těsnohlídek ml. zareagoval tak, že před facebookovými zraky, jak jsme konstatovali, veřejně spálil knihu Typltovu. Jenomže proč zrovna a jedině Typltovu? Že by právě on a ne ti druzí dva byl pisatelem nebo dokonce iniciátorem nic nekapírujícího a policajtsky kultovního básnického nařčení? Stejně by se opravdu slušelo a patřilo, aby Těsnohlídek po Typltovi takto zálibně usmažil na pekáči ještě poezii Langrovu i Hájkovu a zvědavci by si to na facebooku pouštěli znovu a znovu. Možná ji však všehovšudy neměl po ruce, takže může dřív nebo později dojít ještě na náležité užhavení Langera a poté i Hájka. Prozatím pochopitelně pouze jejich sbíreček, to nezabere tolik času.

Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše, zpívávalo se při podobných autodafé namířených proti evangelíkům za časů Koniášových, v epoše básníka jezuitského, kterého si momentální pan prezident cení více než nynějšího Tomáše Halíka.  Zaujatě nepochopený či zkresleně pochopený Těsnohlídek ml., autor údajného „rasistického prohlášení“ a básník, který prý podle Typlta a spol. chce hodit bombu do každé vietnamské večerky, což je mu nesmyslně házeno na hlavu, není žádný podprůměrně urputný trotl, jak se urážlivě tvrdí v A2. Nesymbolickým upálením Typltovy knížky jako by mladý básník dal podstoupit očistnou zkoušku ohněm tomu, kdo je pln zloby a žluče.  Možná to bylo laciné gesto.  Leč nešlo v něm o titěrnou literární polemiku, ale o gesto nesouhlasu, namířené proti chorobně se šířící ignorantské indolenci, proti bezuzdnému spílání bez argumentů nebo prostřednictvím lživých argumentů. A to se dá připodobnit k myšlení těch, kdo se snaží někoho osočit opravdu za každou cenu a jen aby sami sebe předváděli na odiv – co na tom, že v šeredném zrcadle a světle. Přitom, jak víme z Tenghize Abuladze, takoví inkvizitůrci bez váhání a bez zádrhelů krvelačně vyšťárají i černou kočku v noční tmě. A to i když tam vůbec není.