literární západ

Spisovatelé jsou sebestřední a egoističtí parchanti. Vím, o čem mluvím. Jsem jedním z nich. Ono je to na jednu stranu dobře, protože jak jsem někde napsal, spisovatel musí být tak trochu pako, jinak by nikdy nic nevytvořil. Musím si přece myslet, že to, co píšu, je nejlepší na celém světě. Tato idea mě žene kupředu a umožňuje mi skládat slova do vět a těmi větami vyprávět příběhy či sdělovat pocity. Kecy o pokoře tady nemají žádné opodstatnění.

Po nějakém čase tedy vytvořím dílo, o němž jsem přesvědčen, že se přelilo přes vrchol tvůrčího Everestu, nebo jej aspoň pár centimetrů zespodu olízlo a pochopitelně očekávám nadšenou odezvu statisíců čtenářů. Bohužel, většinou zrovna v té době napíše na opačném konci světa nějaký anglicky mluvící přitroublík nemožnou slátaninu, podle níž natočí další mamlas film, a statisíce čtenářů jsou v pytli.

Nu což, pomyslím si a se zaskřípěním zubů slevím z předpokládaného počtu obdivovatelů. Ne že bych zapochyboval o kvalitě mého díla. To v žádném případě. Ale realita je holt realita. Tak snad jich budou aspoň tisíce, říkám si a rozhlížím se po našich luzích a hájích, odkud se ten zástup vynoří. Že je vám jasné, co přijde. Správně. Na opačném konci republiky vydají nějakému kandrdasovi jeho vejžblepty, kterým nikdo nerozumí, jen on sám. Přesto se stane něco nepochopitelného. Ty tisíce původně mých čtenářů se přelijí a mně zbude manželka, děti a vnoučata, která neumí číst.

Tak proboha, snad si tu mou knížku někdo koupí, cedím mezi zuby a obden se ptám nakladatele, jak je spokojený. Nakladatel je bledý a též něco cedí mezi zuby. Nevím přesně co, ale tuším, že se to otisknout nedá. To samozřejmě nahlodá moji víru ve spravedlnost. Není divu. Takový skvost jsem napsal a ono nic.

A pak se stane zázrak. Otevřu noviny a tam to je. Název mého díla, moje jméno a článek přes půl stránky. Konečně je to tady, pomyslím si. Konečně někdo pochopil, jaká síla je v těch řádcích, které jsem stvořil. Spokojeně si odfouknu a očima spočinu na začátku stati. Síla to tedy je. Něco takového jsem ještě nečetl, jsou první slova. Když skončím, jsem bledý jako můj nakladatel. Ta pýcha mého života je zde rozcupována strašlivým způsobem a ty žmolky, které z ní zbyly, se povalují bez ladu a skladu a nikdo je už nikdy nedá dohromady. Na konci té hrůzy, vpravo dole, je jméno. A za ním kraťoučký dovětek. Autor je literární kritik.

Sedím bez dechu a znatelně se třesu. Co je to za hňupa? Jak je možné, že mezi námi žijí takoví lidé. Teď už si tu moji knížku nekoupí vůbec nikdo. Kdyby tu ten hovňous byl, já bych mu ukázal. Snad ho jednou potkám, abych mu mohl z očí do jeho hnusného ksichtu říct, co si o něm myslím. Určitě má hnusný ksicht, to ani jinak není možné. Jen počkej, zajíci.

***

Tak takhle nějak se většina autorů dívá na kritiky. I já se na ně tak díval. Až do určitého okamžiku.

Před několika lety jsem potkal jednoho člověka. Seděli jsme u stolu v nejmenované plzeňské restauraci, za přítomnosti několika dalších spisovatelů. Hovor plynul a můj člověk byl neuvěřitelně vtipný, pohotový a přátelský. Kdo to je? Otázka směřovala k sousedovi. To je Vladimír Novotný, odpověděl mi soused. A co dělá? Je to literární kritik.

Před očima se mi zatmělo. To je jeden z nich. Z těch, kteří nám, umělcům jiskřícím nápady a city, lijí své splašky na naše osvícené hlavy. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zbytek toho odpoledne jsem strávil v rozporuplném rozpoložení. Nu, zkrátím to. Od té doby jsem se s Vladimírem Novotným potkal mnohokrát a troufám si říct, že jsme se spřátelili. Je pořád neuvěřitelně vtipný, pohotový a přátelský. A také je pořád kritik. A to docela neúprosný. Mnohokrát jsem se ho ptal. Máš to zapotřebí, Vladimíre? Víš, kolik lidí nasereš? A on se na mě podíval a mírně mi odpověděl. Co mám dělat? Vždyť já jsem kritik.

I mě rozcupoval. Nemilosrdně, jak to jen on umí. Na našem vztahu to však nic nezměnilo. Já pochopil, že striktně odděluje rovinu profesní a osobní a pokud si myslí, že to, co kritizuje, stojí za prd, řekne to, i kdyby to napsala třeba osoba, jež ho provází životem a kterou má rád, a i kdyby mu hrozilo, že k večeři nedostane svíčkovou, nýbrž tvrdý chleba s kunerolem. A tím u mě neobyčejně stoupl v ceně. Ten kunerol se fakt žrát nedá.

***

Vladimír Novotný slaví v těchto dnech své pětašedesáté narozeniny. A já mu přeji, ať si je užije a ať je pořád takový, jaký je, i když je pravděpodobné, že počet těch nasraných ještě o něco vzroste. To je ovšem jejich problém.

***

Milý Vladimíre, všechno nejlepší. A jestli se k tomuhle článku vyjádříš kriticky, tak si mě nepřej.

Tvůj Milan Čechura