literární západ

Zatímco srpen či září 2011 bylo možno shledat jako měsíce, kdy se významná výročí hledají jen těžko (což jest způsobeno jednak kvantitou událostí a dále téměř nepodstatným faktem, že je nikdo nehledal, neboť Zahrádku zachvátila urputná lenost), říjen tuto skutečnost vynahradil mírou vrchovatou.

A tak se před zrezivělými vrátky Záhrobní zahrádky mačká a tísní celý zástup výročí. Najdeme tu noblesního, usměvavého a přesto nebezpečného tučňáka třímajícího pod křídlem poněkud ušmudlanou kytici sleďů (na ledových pláních se tulipány shánějí opravdu špatně… ostatně vše se tam shání špatně, i ti sledi), který nám přišel oznámit, že Linux (na kterém běží i LZ) slaví v těchto dnech již 20. narozeniny. O kousek dál se na bažině skromně pohupuje loď Jeho veličenstva Beagle připomínající 175. výročí jejího návratu z cesty kolem světa a na temném palouku se ze zelenavého oparu vynořují první stavby vesnice narychlo vztyčené na oslavu 120. výročí smrti knížete Potěmkina. Naštěstí stavební hluk je přehlušen hudbou Metalliky slavící rovných 30 let svého založení (ačkoliv se v redakci najde pár jedinců, kteří by preferovali ruch stavebních strojů, nesmí se o tom mluvit). Má-li se však Zahrádka držet alespoň vzdáleně svého literárního zaměření, budou muset všichni zmínění zůstat před vraty. Dovnitř nelze s čistým svědomím vpustit ani Sochu svobody, oslavenkyni 125. narozenin s lehce francouzským přízvukem – ačkoliv třímá v ruce knihu, ani 205letého oslavence Ralpha Wedgewooda, vynálezce uhlového papíru (našinec spíše porozumí lidovějšímu označení kopírák), byť má k literatuře zatím asi nejblíž.

Do Zahrádky byla pozvána lehce pokašlávající stálice této rubriky Karel Havlíček Borovský, na něhož tu čeká dort se 190 svíčkami a který vyvolal hned při vstupu drobnou aféru, když se odmítl pozdravit s Arkadijem Gajdarem, autorem nesmrtelného Čuka a Geka. Sám spisovatel ovšem svou smrtelnost dokázal právě před 70 lety při hrdinné obraně ukrajinského frontu, kdy se vrhl proti okupantům se slovy „Vperjod! Za mnoj!“ (Zda se za ním skutečně někdo vydal, už nám ovšem odmítl sdělit.)

Zatímco linuxový tučňák nervózně přešlapuje před brankou (a z jeho sleďové kytice záhadně zmizely už dvě ryby), uvnitř je jiný zástupce svobodného šíření informací. Jihočeský pedagog, kněz a vlastenec Josef Šmidinger oslavuje právě v těchto dnech 210. narozeniny. Ač byl za svého života chatrného zdraví (a honosiv se nelichotivým profesním životopisem nedostudovaného filosofa, rebela a neúspěšného kandidáta na místo ředitele strakonické školy), podařilo se mu zapsat se do historie neúnavnou propagací české literatury. Člen a usilovný reklamní agent Matice české založil nebo pomohl založit několik knihoven a vybrat nemalé peníze mj. na stavbu Národního divadla. Právě on se stal předlohou postavy Matouše Vrby, který v Jiráskově románu F. L. Věk putoval krajem a prodával (chudým pak zadarmo rozdával) knihy. Jak se k tomu stavěli tehdejší správci autorských práv, si už nepamatuje. Vlastně si nepamatuje ani na správce, ani na autorská práva. Knihu si tehdy člověk kupoval jako nosič i s jejím obsahem; mohl ji půjčovat, předčítat a konec konců i opsat, stála-li mu za tu námahu (a knihy té doby zjevně za tu námahu stály – ostatně už Werich říkal, že „ono před několika málo sty lety málo lidí umělo psát. Ale ti co uměli psát, ti uměli psát – to se dá číst i teď, to byste nevěřili.“) Zkuste si dnes někomu půjčit třeba elektronickou knihu nebo pořídit kopii nového veledíla současného velkoúžasnolepého beletristy…

A protože se blíží Halloween, svátek všech strašidel, upírů, dýní a zombínů (za gratulace předem děkuji :)), zakončíme Zahrádku opravdu temnou otázkou: Kde by bylo národní obrození, kdyby bylo ochranných svazů autorských?

(klikněte na obrázek)