literární západ

Nejlepší kniha roku!! Tohle tuze ryčně v duchu dryáčnické reklamy provolává titulek na první stránce v deníku Lidové noviny, v němž se v sobotním výtisku dále oznamuje, že touto „nejlepší knihou“ se stal román Umberta Eca Pražský hřbitov. Možná si někdo může myslet nebo být přesvědčen, že je to opravdu nejlepší, ba přímo nejlepčejší kniha roku, může být, proč někomu brát tento názor, jenomže takto prostinké to věru není: Ecova próza všehovšudy vyhrála v jedné novinové anketě, v níž už tradičně dostávají prostor k vyjádření i mnozí nepovolaní a osoby literaturu neznající nebo se v ní neorientující – a naopak mnozí zasvěcení a znalci literatury si v anketě ani neškrtnou. Anebo jejich názory redakce není ochotna v tištěném vydání novin vůbec prezentovat. Jiná věc je, že Pražský hřbitov se nadmíru dobře prodává a že se stal ideálním knižním dárkem k Vánocům. Nicméně mluvit o „nejlepší“ knize roku je pustý novinářský tlach.

Připomeňme si pravidla ankety. Tentokrát redakce deníku oslovila čtyři stovky osob, „které mají ke knihám blízko“ (čili několik dalších stovek nikoli), a vyzvala je, aby uvedly tři letos vydané knihy, jež je nejvíce zaujaly. Odpovědělo či zareagovalo něco přes dvě stě oslovených osobností, což znamená, že v pomyslném osudí mohlo figurovat dohromady šest stovek knížek, některé arciže vícekrát. Ale respondenti ankety uvedli i hudební cédéčka, další ba i pouhý článek v jiném deníku, občas vypočetli třeba knížek šestero, takže pravidla nebrali příliš vážně. A „triumfoval“ neboli zdánlivě na celé čáře vyhrál zmíněný Ecův Pražský hřbitov, který získal celkem… jedenáct hlasů. Z maxima více než dvou set. Ano, protřeme si oči znavené četbou hloupostí v novinách, popravdě celých jedenáct hlasů! Nebo toliko jedenáct hlasů. Jakoby od jedné fotbalové jedenáctky, přičemž už ani na náhradníky a trenéry by se nedostalo. To má stačit k tomu, aby se halekalo o nějaké nejlepší knize roku?

Ano, Pražský hřbitov, vydaný v nakladatelství Argo a přeložený Jiřím Pelánem, v soutěži či v anketě zvítězil, to nezpochybňujeme a výsledek respektujme. Mohl by teoreticky vyhrát také pouze s osmi hlasy z dvou stovek (letos by to stačilo na třetí místo), kdyby Ecův konkurent William Shakespeare, který se umístil na druhém místě, jakož i jubilejní publikace Torst – Dvacet let nakladatelství na místě třetím dostaly jen o malinko hlasů méně. Proč by se koneckonců nemohla „nejlepší knihou roku“ stát právě kniha o nakladatelství Torst? Což o to, Torst by si takové uznání po všech stránkách zasloužil, leč opět by se potvrdilo, nakolik jsou výsledky ankety nahodilé a z obecného pohledu tak trochu i zbytečné. Beztak už nikdo za týden nebude mít tušení, které tituly se v této novinářské soutěži či anketě umístily třeba s pěti (!) hlasy na důstojném sedmém až čtrnáctém místě!

Z pohledu české literatury či přesněji řečeno české beletrie nebo krásné literatury však letošní anketa představuje malou pohromu. V posledních deseti letech totiž vyhrávala v soutěži/anketě původní česká tvorba, ačkoli někdy šlo také o knihy encyklopedické, diaristické nebo o edici korespondence, pochopitelně už staršího data, případně o texty vydané z pozůstalosti. Dvakrát zvítězil Jan Balabán, jednou Jáchym Topol, Patrik Ouředník, Petra Hůlová… Ani v těchto případech nešlo o „nejlepší“ knihy roku, pouze o laureáty značně rozporuplné a mnohdy nepřesvědčivé ankety, nic víc. Z tohoto hlediska letos mezi prvními čtrnácti nalezneme pouze jeden jediný ryze beletristický titul: povídkovou sbírku Sylvy Fischerové Pasáž (vydalo ji nakladatelství Fra). Z „neliterárních“ českých titulů v soutěži uspěla také výtečná kniha Ladislava Jehličky Křik koruny svatováclavské (Torst). Publikace je to opravdu výtečná, jenomže jde o notně opožděné, navíc posmrtné vydání, které mělo spatřit světlo světa už někdy po roce 1990, dozajista s velkým doporučením všech, kdo její stránky dychtivě hltali v samizdatových opisech.

Lidové noviny v samostatných článcích představují či hodnotí všech čtrnáct titulů, které získaly aspoň onu pětici hlasů, a u každé knihy souhrnně uvádějí, kdo pro ni hlasoval. Takže například Sylvu Fischerovou svými hlasy vyzdvihli v abecedním pořadí Robert Krumphanzl, Lubomír Machala, Denis Molčanov, Iva Pecháčková a Martin Reiner. Čili tři nakladatelé (z toho dva píšící), překladatel a literární vědec; u jiných odborníků uspěly jiné beletristické knihy, málokdy však českého původu. Jenže, nemám-li mlhu před očima, v novinách vypadlo, kdo je ta jedenáctka, která hlasovala pro Eca! Kde je ta jedenáctka, kam se poděla? Možno to trpělivě vyhledat ve výsledcích ankety, ale podstatná informace je fuč. Diletantský prohřešek, koneckonců i celá anketa má v sobě hodně skrytě diletantského. (Ale ne, mám mlhu před očima: je to tam, pěkně schované za komentářem k třetímu nejúspěšnějšímu titulu. Také však v anketě najdeme knihu, kterou dotyčná dotázaná sice ještě nečetla, ale… To už je lepší mít mlhu před očima!)

A co tedy Pražský hřbitov? Referuje o něm Oldřich Král, vrcholná osobnost české literární kultury a sinolog par excellence. Píše o něm… jenže dohromady o něm nepíše skoro vůbec, jako by se vyhýbal každičkému hodnocení, byť v rámci novinového článku arciže velice hutnému. Král kolem Ecovy knihy spíše umně krouží a místo komentáře k Pražskému hřbitovu se záměrně o poznání víc věnuje čínské klasické knize Slivoně ve zlaté váze, v níž shledává četné podobnosti s Ecovým nynějším vypravěčstvím. Renomovaný sinolog praví, že „to, co na nás ušil Eco, předváděl už starý dobrý čínský román“. Pak poznamená, že „Eca číst nelze“ (jistěže v nadsázce) a že je to „román na druhou“. Načež následují další a další citace ze Slivoní ve zlaté váze. Což v přetlumočení znamená: Umberto Eco svou knihou nepřináší nic valně nového a měl by se číst raději starý dobrý čínský román ze 17. století. Oldřich Král má zčásti pravdu, jen zčásti, poněvadž Eco se číst dá a má, ovšem je to charakteristické laudatio nelaudatio.

A ještě k nebohé anketě. Politický komentátor Lidových novin Petr Kamberský si nad ní blaženě mne ruce a posléze s ryze žurnalistickou blazeovaností prohlašuje, že „nám“, rozuměj „jim“, redakci deníku, „vlastně by vůbec nevadilo, kdyby vítěz měl jen dva hlasy“. Zlatá slova z našich novin. O to suverénněji by se pak cosi plytce hlaholilo o prý nejlepší knize roku. A domyšleno do důsledků: on by možná stačil jeden jediný hlas. Také o „jednohlasém“ vítězi novinové ankety by pak mohli v deníku zasvěceně tvrdit slovy nebásnickými a nekulturními jako teď o Ecovi, že „patří k nejlepším italským produktům a jeho tržní hodnota neklesá“. Je to sice ztřeštěný blábol, ale koneckonců proč ne: vskutku lze číst i jiná Ecova díla zrovna v boloňské vinárničce u sklenky Montepulciana. A žvatlat, že třeba Albert Camus, to také správný produkt. Ale přihlouple meditovat o tržní hodnotě, to raději přenechme tzv. kulturním redaktorům denního tisku.