literární západ

Hostinský Alen T´aBasco nervózně přecházel po lokále. Důvodem byli dva poslední návštěvníci, kteří tvrdošíjně odmítali opustit jeho hostinec „U Vyšinutého mamuta“. Obvykle měl T´aBasco na podobné návštěvníky několik stupňů domluv zakončených obuškem potaženým kůží, ale tihle dva v sobě měli něco, co mu bránilo na ně jen i pomyslet. Za prvé – ani jeden z nich nebyl, technicky vzato, člověk. Vyšší z nich byl zcela průsvitný a měřil dva a půl metru. V průhledné substanci, která ho tvořila, takže přítomný zároveň byl a zároveň nebyl, šlo rozeznat drahý, i když léty notně opotřebený společenský oblek včetně dlouhého béžového pláště, kvalitní boty, motýlka a uhlazený účes. Ve tváři se mu kdysi usadil výraz nekonečné dobroty, podtržený spoustou vrásek a příjemným úsměvem starého muže. Naproti tomu druhý muž byl malý, skládal se výhradně z ohromných svalů a dlouhé srsti. Na sobě měl sice košili, kravatu a kalhoty, ale stav jeho svršků napovídal, že je nosí jen s největším odporem – košile byla pomuchlaná, kravata natržená a na kalhotách bylo několik neumně našitých záplat. Boty, které měl malý muž na sobě, se spíš hodily k práci v těžkém terénu, než ke společenským událostem.

Oba se v hostinci usadili chvilku po poledni, objednávali si střídavě zázvorovou limonádu a rybízový koktejl a neustále se o něco přeli. Hostinský T´aBasco celou tu dobu doufal, že dostane zaplaceno, protože celkový objem vypitých tekutin už dosahoval několika hektolitrů a T´aBasco si musel přiznat, že se obou návštěvníků bojí.

„Promiňte,“ zkusil to opatrně a díval se při tom na velké kyvadlové hodiny na stěně, které odbíjely jedenáct večer, „ale kdyby vám to nevadilo, rád už bych si šel lehnout. To víte, je už dost pozdě, zítra, tedy už za chvíli, bude na Ibiškovém plácku jarmark, musím narazit pár sudů, porazit prase, sehnat holky…“

„Ale nám to přeci vůbec nevadí, pane hostinský,“ otočil se na něj přátelsky průsvitný dlouhán, „klidně se jděte prospat, my si musíme tady s Cyrilem ještě něco vysvětlit.“

„To je fakt,“ souhlasil chlupáč, „von si tady Vilda stojí už pár hodin tvrdošíjně na svým a von jak se zasekne, tak to vždycky trvá děsně dlouho.“

„Hmm, jak asi tak přibližně dlouho?“ odvážil se hostinský položit riskantní otázku.

„Hodně. Posledně jsme se dohadovali tak urputně, že kdyby nezačalo pršet a my se nemuseli běžet schovat, hádali bychom se možná dodnes,“ sdělil mu průsvitný dlouhán oslovovaný svým přítelem jako Vilda.

„Jo, to si pamatuju,“ zabručel jeho chlupatý kamarád, „to bylo v tý poušti na druhý straně Vrcholů.“

Hostinský Alen T´aBasco obrátil oči v sloup.

„A že jsem tak smělý, pánové, co je jaksi předmětem vašeho sporu?“ osmělil se.

„Ále, taková maličkost,“ mávnul tlapou chlupatý Cyril a dal tím svému okolí jednoznačně najevo, že pokud se jeho týká, celou záležitostí by se vůbec nezabýval, ale jsou tady i tací, Vilda například, kteří se v tom musí neustále šťourat.

„To není žádná maličkost!“ nesouhlasil Vilda, „to jenom ty to zlehčuješ. Podívejte se pane hostinský,“ obrátil se na T´aBasca, „kdybyste šel takhle v noci lesem…“

„Já lesem v noci nikdy nechodím, nejsem blázen,“ ohradil se T´aBasco.

„Říkám kdyby. Jenom jako. Hypoteticky.“

„Ani hypoteticky, ani jinak! Lesy jsou i ve dne plný loupežníků, bubáků, hejkalů a jinejch příšerností, natož pak v noci. Kdepak, do lesa mě nikdo nedostane, já mám rád svý jistý,“ trval na svém T´aBasco.

„Já náhodou jsem hejkal, abyste věděl!“ řekl dotčeně Cyril. T´aBasco ztuhnul.

„Hejkal?“ ujistil se a ustoupil o dva kroky.

„Máte něco proti hejkalům?“ zajímalo Cyrila.

„Ani ne,“ špitnul T´aBasco a snažil se být nejmenším na celém světě.

Hejkal Cyril se ale stále tvářil nevraživě a ublíženě současně a tak se T´aBasco prosebně podíval na jeho průhledného parťáka. Ten se k němu naklonil a o poznání tišeji řekl:

„To je dobře, Cyril je totiž deprimovaný, trpí tím už od dětství Když mu někdo řekne, že ho nemá rád, hrozně si to bere. Většinou pak pláče.“

„A vy jste kdo?“ risknul to T´aBasco.

„Vilém Tříska,“ dvorně kývl hlavou dlouhán, „duch na penzi.“

„Jasně. Mohlo mě to napadnout, když váš přítel je hejkal,“ mumlal si pro sebe T´aBasco a úkosem se na hejkala podíval. Zdálo se, že chlupáč nabírá k pláči.

Duch Vilém došel k baru, vzal z něj jednu z lahví a nalil T´aBascovi plnou sklenici. Pak ho vzal přátelsky průhlednou rukou kolem ramen:

„Víte, za předpokladu, že se budete hodně snažit, nemohl byste někdy, třeba úplnou náhodou, jít v noci, spíš za soumraku lesem? Možná by nebyla ještě ani taková tma…“

„Asi tak ve čtyři odpoledne?“ snažil se být vstřícný hostinský nepřestávaje pozorovat hejkala.

„Asi tak, ale na podzim,“ souhlasil duch Vilém.

„Víte co? Já to teda prubnu!“ rozzářil se T´aBasco s pocitem, jaký je to odvaz.

„Výborně,“ usadil Vilém T´aBasca na jednu z lavic a sedl si naproti němu, „a teď si představte, že na vás vyskočí tudle Cyril a udělá na vás bububu…“

„Víte co? Já si to představuju docela živě,“ probral se z euforie T´aBasco, „to na mě to bububu bude dělat přes tu hlásnou troubu, co má v pazourech, že jo?“

„No…“ připustil Vilém.

„Tak to by teda nešlo! Ukecali jste mě k procházce. Prosím, když to udělá tady panu hejkalovi radost, proč ne, každej někdy potřebujeme povzbudit, ale aby tam na mě někdo vyskakoval a dělal bububu, navíc přes tlampač, takovej blázen vážně nejsem!“

„Ani kdyby to bylo jenom takové malé, symbolické bububu?“ zkusil to Vilém.

„Možná by nebylo ani přes tu troubu…“

„Ne a basta!“

„Jakoby z dálky…“

„Už jsem řekl!“

„Béééééééé,“ rozvzlykal se Cyril a jeho nářek začal nabírat na intenzitě, slabší skleničky začaly v policích praskat.

„Vidíte? Já jsem vám to říkal, teď bude trvat pěkně dlouho, než se uklidní!“ řekl hostinskému vyčítavě Vilém a snažil se Cyrila utišit.

„Bůůůůůů… Hůůůůůůůůů.“

„Ale no tak dobře,“ řekl rozpačitě T´aBasco a snažil se zachránit situaci, drahé sklenice a především svůj sluch, „ale jenom bez trouby a zpoza hodně vzdálenýho kopce.“

„Vy byste… vzlyk… vy byste kvůli mně tím lesem vážně šel?“ kuckal Cyril.

„To víte, že šel, hlavně už neplačte, všechno bude v pořádku,“ položil T´aBasco hejkalovi ruku na rameno. Bylo to stejné, jako by ji položil na žulový masiv.

Vilém se narovnal.

„Dobře, tak kde jsme to skončili? Aha, takže jdete takhle v noci lesem…“

„Ve čtyři odpoledne, je zrovna slunovrat.“

„Jdete takhle o Slunovratu ve čtyři hodiny odpoledne lesem a …“

„Je to spíš takovej remízek, nic hustýho.“

„… a v tom na vás z ničeho nic, vyskočí…“

„No, trochu to čekám, nejsem slepej, že jo?“

„… vyskočí na vás tuhle Cyril a udělá bububu…“

„A vůbec to není přes tu hlásnou troubu, co má v tlapě, teda v ruce.“

„…“

„Vlastně je to takový malý, neznatelný a téměř neslyšitelný bububu, jako kdyby někdo v dálce šeptal,“ rozvíjel myšlenku T´aBasco.

„Ještě nějaká připomínka?“ podíval se na něj Vilém a v očích mu sálaly zlověstné plamínky.

„Ne,“ špitnul hostinský.

„To jsem opravdu rád,“ plamínky zhasly, „takže abychom si to shrnuli: jdete si takhle o slunovratu, ve čtyři hodiny odpoledne kolem nepatrně zalesněného remízku. Souhlasí?“

„Souhlasí,“ přisvědčil T´aBasco.

„A najednou na vás vybafne tady Cyril. A teď si představte, že na vás potom vytasí tohle!“ Vilém vsunul T´aBascovi do ruky zmačkaný pergamen. Ten si ho pečlivě prohlédl a pak se zeptal:

„A to je jako co?“

„Anketa,“ špitl hejkal.

Na pergamenu stálo:

Děkujeme Vám, že jste se nechal vystrašit společností Vilém a Cyril. Abychom mohli i nadále zkvalitňovat naše služby, věnujte prosím chvilku zodpovězení naší anketní otázky. Lekl jste se:

1. a) vůbec,
2. b) nepatrně,
3. c) středně,
4. d) hodně,
5. e) příšerně,
6. f) jsem mrtvý, selhalo mi srdce (doplňte případně jiný orgán).

Protože T´aBasco na pergamen dlouho nevěřícně zíral, ujal se slova opět Vilém:

„Cyril si to nechal vyrobit u tiskaře Hubičky na Třešňové třídě, jeden náš klient totiž ztratil na útěku knihu ‚Marketingové kličky a finty pro začínající managery‘ a Cyril se z ní dozvěděl spoustu věcí. Už jsme měli jednu zástavu srdce a několik lidí jsme museli do rána honit po lese a pak jim vysvětlovat, že to byla jenom taková legrace. Já jsem Cyrilovi říkal, že u toho nemá tak ječet a používat ten tlampač, ale nedá si říct…“

„A po mně chcete co?“ vypravil ze sebe zděšený T´aBasco.

„Vždyť to je nasnadě! Zajímá nás váš nezaujatý názor. Teď jsme tady pěkně v klidu, v teple, nejbližší les je docela daleko, navíc víte od začátku, o co jde…“ díval se na T´aBasca Vilém s očekáváním.

„Já vám teda něco řeknu,“ začal pohnutě hostinský, „už jsem slyšel ledacos, na baru se dřív či později rozpovídá každej. Měl jsem tady loupežníka melancholika, kterýho dojímaly šlechtičny, takže jim většinou namísto oloupení něco daroval. Taky tu byl trpaslík, co chtěl hrát volejbal. Nebo upír s alergií na krev. Ale tohle je fakt moc i na mě.“

„Myslíte?“ zeptal se zkroušeně Cyril.

„Nemyslím, jsem o tom přesvědčený.“

„Ale v tý knížce psali…“

„Co se píše v knížkách, je jedna věc, vážený pane, realita bývá pokaždý někde jinde. Neuvažoval jste někdy o tom, že byste šel taky do důchodu, jako tady pan Vilém?

„Ne, proč?“ podivil se hejkal.

„Jestli už není na čase, příště by vás mohlo napadnout něco horšího.“

„Ono už ho napadlo,“ vložil se do rozhovoru opět Vilém, „naposledy křičel na chudáka pocestného přes tu svojí troubu KAMERA! KLAPKA! AKCE!. Toho jsme už nedohnali.“

„To je ale přesně to, co se vám snažím říct,“ podíval se na něj vděčně zpocený T´aBasco, který se stále ještě vnitřně nesmířil s představou, že by se tohle všechno mohlo jednou v temném lese stát i jemu.

VZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZZ…….PRÁSK!

Střecha Vyšinutého Mamuta se rozletěla na milion kousků a do výčepu dopadly dvě zaprášené postavy neurčitého vzhledu a tvaru.

„Náhodou to nebyl špatný plán, ale nemohl jsem vědět, že mají doupě přímo pod námi,“ řekla jedna z nich omluvně.

„Přestěhuju se k bratrancovi na kraj města,“ brumlal si kvapně odcházející T´aBasco, „člověka tam sice můžou zamordovat, ale nebudou mně tam po lokále běhat strašidla a střechou dovnitř padat ti šílenci z muzea!“