literární západ

Nestane se tak často, abyste v zemích českých přišli na výstavu a tam se na místě z nejčestnějších skvěla publikace spojená s Plzní – totiž sborník Bohumil Polan, který před několika lety k výročí tohoto významného plzeňského kulturního činitele (a také regionálního kritika nebo přesněji řečeno recenzenta literárního, divadelního, výtvarného…) vydala Knihovna města Plzně. Připravila však tuto publikaci ve spolupráci se zbraslavským nakladatelstvím Cherm, tj. v péči Jany a Jana Majcherových – a o to tady kráčí. Na výstavě totiž byla k vidění výtvarná díla manželů Majcherových a k celé akci se vzápětí vrátíme. V Chermu vyšla celá řada výtvarně a graficky precizně vyhotovených publikací v různých edicích (připomeňme přinejmenším svazky zařazené do edice Duch a tvar nebo brilantní ediční řadu Malé objevy), shodou okolností ale právě polanovský sborník má mezi nimi nadmíru důstojné postavení. Jde přece o titul z odborné literatury, jehož grafické a výtvarné řešení je skutečně jedinečné a zasloužilo by si i ex post nějaké uznání typu Nejkrásnější odborná knížka roku.

Nestalo se, Majchrovi nejsou žádní namyšlení ředitýlkové, nepoklonkují u vrbiček, žijí a působí ve zbraslavském ústraní. Jenže plzeňští čtenáři tohoto Zápisníku by rovněž měli vědět, že opět Cherm to byl, kdo ve spolupráci s Pro libris nedávno přichystal další půvabné dílko spjaté se západočeskou literární kulturou: trojjazyčné vydání klasické prózy Karla Klostermanna Čaroděj ve Vlčím dole (Der Hexer in der Wolfsschlucht – Le sorcier de la Maison des loups). Bylo to svým způsobem cosi jako dárek manželů Majcherových vůči městu Plzeň a adresujme jim za to upřímné poděkování. Nebyli však všemocní a něco opravdu není jejich vina: kupříkladu ani trochu nemohou za závěrečné povídání o autorovi, v němž narazíte na prostoduché nehoráznosti jako třeba že Klostermann „literárně objevil Šumavu“ (o čem asi psal Adalbert Stifter?) nebo na daleko blábolivější tvrzení, že „Klostermannovy postavy nehloubají, nezabředají do oparu okultismu“. Uf a uf. Kdykoli se, člověče, zahloubáš, zda si vyčistíš zuby hned nebo až za minutu, pozor si dej, bys přitom medle nezabředl do oparu okultismus! Třeba by ti ale v něm bylo víc hej než při četbě rádobyzasvěceného klostermannovského doslůvku!

Vysvětlení je namoutě jednoduché: někdo holt psát umí, někdo holt nikoli, a tak si vypomáhá všelijakými berličkami, na hrdopyšných chůdách se vypínaje. Povězme to na rovinu: okultismus nevyluzuje žádný opar a nezpůsobuje žádné opary. To by však ten dotyčný, kdo takové bláhovosti v Plzni trousí, musel o okultismu cosi málo vědět. Leč zjevně o něm neví nic a z toho asi má opar. Kromě toho se potvrzuje i zde, že učení univerzitní profesoři mnohdy se jen zdají být učenými a povšimnou si tak nanejvýš „detailního mžiknutí na pestrost ještěrek“. Co slovo, to perrrla! A nebohá redakce se neodváží pisatele na cokoli upozornit, co kdyby se natotata ukřivděně nerozbrečel. Nu, aspoň o ještěrkách něco tuší, byť k seriózní literární historii to má po čertech daleko! A přece něco ještě: dočteme se v tomto sterilním dovětku k Čaroději, že Karel Klostermann dovedl iniciovat pokuty za poškození vodních zdrojů Plzeňska! To sice v archiváliích vyzkoumal někdo jiný, tj. plzeňský emeritní badatel Ivan Martinovský, leč i ti učení profesoři občas opisují jak žáčci. A neřeknou, že opisují, neceknou o tom, nepřiznají se, vždyť to by pak museli hopsnout hanbou z přízemního okna! A toho bohdá v právoznaleckých plzeňských jánabráchovských poměrech nebude.

Raději honem zpět k výstavě, pryč od duší provinčních nafoukánků. Až do konce března je ještě k navštívení v Městském domě Zbraslav a Majcherovi jí dali pozoruhodný název: Duše přátel. Arciže duše zemřelých přátel, duše žijících se na zbraslavskou výstavu dostavují a jsou svědky zvláštního vzpomínání na spřízněné bytosti, které už nejsou mezi námi. Jeden za všechny: literární bloud Oscar Ryba, který skončil jak létající ryba tragickým pádem do řeky Kamenice… Vystavují se tu výtvarné kreace zčásti z osmdesátých let, zčásti z nynější doby, obrazy i plastiky (určitý prostor je věnován knižním pracím obou umělců nejenom pro nakladatelství Cherm) – a celek tvoří svébytný hold výtvarnému dění šedesátých let, které oba kumštýři uznávají a obdivují. Jde však „jenom“ o hold někdejším sixties, nikoli o remake nebo o jiné varianty: ve výtvorech Majcherových je bytostně přítomen duch šedesátých let, jejž nyní konfrontují se současnou civilizační situací. Všechny vystavené objekty jsou svým způsobem též „dušemi přátel“, ať už inspirované minulostí nebo přítomností. Někdy můžeme mít pocit, že v jejich sousedství jsme se octli v ryzím hájemství klasiků kumštu, v některém švýcarském muzeu moderního umění nebo v proslulém pařížském Beaubourgu: všude by díla z dílny Majchrů obstála a měla by tam být k vidění. Svět je však takový, že je skoro zázrak, když se jim můžeme obdivně kořit alespoň na staroslavné Zbraslavi.

Jeden z (ne)vystavených exponátů, Majcherův portrét Ladislava Klímy, snad záhy poputuje do Vídně, aby si také naše geműtlich Wien pořádně přišla na své. (Možná by se tomuto portrétu náramně líbilo i v úmrtním Kafkově domě v nedalekém Kierlingu, v budově bývalého sanatoria.) Po návštěvě zbraslavské výstavy si ostatně jedna jemná duše vzala do hlavy, že založí podkrovní galerii s názvem Obrazy přátel. A proč to píšeme: vždyť práce Jany a Jana Majcherových by měly a mohly být vystavovány i v Plzni, jistěže někde mimo oficiózní prostory, co nejdál od ubohoučkých, zato předrahých kachen/kašen na náměstí! Zato někde tam, kde by duše těchto uměleckých kreací o sobě dávaly nezastřeně vědět. Bohumil Polan by hned po vernisáži napsal hutnou, nicméně jednoznačně uznalou recenzi, Karel Klostermann by se taktéž určitě přišel podívat – a kdysi v Plzni nějaký čas žijící Ladislav Klíma by jakbysmet byl zvědav na svého Čtenáře, koneckonců je tato výstava nevyřčeně věnována i jeho památce. Ale to je sen, sen jako život, pouhý sen jednoho z těch, kdo by také chtěl mít nablízko duše přátel.