literární západ

Ostrava nebude Evropským hlavním městem kultury pro rok 2015, přesto se v jejím kulturním životě děje leccos zajímavého. Nikoli náhodou v nedávném souboji s Plzní jí dali svůj hlas skoro všichni čeští zástupci v porotě. Všude je ale něco pozitivního i něco negativního, Plzeň nevyjímaje ani Ostravu nevyjímaje. Tentokrát se můžeme trochu víc zabývat Ostravou. Zmíněné klání s Plzní prohrála o prsa, fotbal v ní tuze hapruje, ještě že literatura tam má obrazně řečeno obstojně ustláno (byť nikoli na růžích). Ve městě mají vynikající literární historiky, ale i pozoruhodné básníky a prozaiky, k nejčtenějším textům u nás v posledních letech patřil Denik Ostravaka – v ostravském nářečí či dialektu sepsané ryze „ostravske“ blogové komentáře, co všechno se ve městě a s městem děje. Kdo by tomuto textu valně nerozuměl, nechť si zakoupí Ostravsko-český slovník a hned si bude vědět víc rady.

V Ostravě však působí také náramná spisovatelsko-kumštýřská dvojice Miroslav Sehnal – Břetislav Uhlář. Nechtějí být literárními veleduchy, stačí jim, že v autorském páru už několik let sepisují milé a vtipné knížky pro zasmání i pro pousmání (někdy v nás jistěže vyloudí trochu smutný úsměv). Daří se jim to a zasluhují si i kritickou pozornost čili řádnou recenzi v novinách (jakož i v literárních časopisech, v nich ale vychází recenzí humoristické tvorby po čertech poskrovnu). Jenže co nějaký ten ostravský čert nechtěl: v Moravskoslezském deníku měla být uveřejněna laskavá a přejícná recenze jejich nejnovější knihy Hodinu v pekle. Recenze nakonec vyšla, ale šeredně okleštěná. Natolik šeredně a natolik zkrácená, až si při jejím čtení můžeme připadat také jako „hodinu v pekle“ A našinec žasne, proč to krácení?

Pravděpodobně k němu došlo jedině kvůli tomu, že většina místa na dané stránce deníku byla věnována značně přitroublému rozhovoru s nějakým severomoravským frontmanem, který prý má rád češtinu, a proto píše texty anglicky. Z jakéhopak důvodu? No protože se mladý frontman podle vlastních slov za angličtinu může schovat, když napíše nějakou hloupost. To jsou nám věci! Nuže, tenhle rozhovor v očích redakce vskutku v žádném případě krátit nešel a nešel a nešel. Nezmizela ani totálně negramotná věta, že hudební album „obdrželo“ kladné recenze. Inu, je mnoho způsobů, jak mít rád češtinu a neprznit ji zrůdným výrazivem! V Moravskoslezském deníku už nelze nic napravit, tudíž proč neotisknout recenzi knihy v úplném čili původním znění zrovna v Plzni? Vždyť také v ní by se něco mělo vědět o sympatickém duu Sehnal – Uhlář. Tudíž s trochou trpělivosti čtěte:

„Co nás čeká mezi čerty a čerticemi, to každý ví. Nebo si to aspoň každý dovede zřetelně představit. Jenže vědět to a vybavovat si nejrůznější pekelnické zážitky, to opravdu není nic namáhavého, zato napsat o tom, to určitě nemůže být žádný špás. Proč však koneckonců k vylíčení pekla nepřistoupit trochu špásovně? Chce to mít jen trochu zkušeností s podobnými výpravami a s podobnými čertovinami. A těch, jak se zdá, má severomoravská autorská dvojice ve stálém složení Miroslav Sehnal – Břetislav Uhlář více než dostatek. Už si srdnatě pobyli například na onom světě (v knize Hodinu pod drnem), poté se ještě neohroženěji vydali do končin nebeských (Hodinu v nebi), a nyní bylo na řadě peklo. Co také jiného. A po návratu z něho přišla na svět další knížka sehnalovského a uhlářovského ražení, totiž kniha Hodinu v pekle. Důležitý je pochopitelně i její podtitul, který tentokrát zní: (Ne)veselé obsese, mánie a deprese. Nezapomeňme ještě zdůraznit, že tato knížka stejně jako ty předešlé z pera našich autorů opět vychází v ostravském nakladatelství Repronis.

Peklo, peklo… Jenže obsese, mánie a deprese, není nám to všechno setsakramentsky známé? Toho si přece normální člověk sdostatek užije v tom našem vezdejším světě, že by to bylo v pekle úplně stejné? A je ten náš svět veselý, neveselý nebo (ne)veselý? A jaké může být ve srovnání s ním to sehnalovsko-uhlářovské peklo? Prý je (ne)veselé, ale v jejich podání kolikrát i veselé. A možná ještě častěji po čertech neveselé, ale jenom na čerty to v žádném případě nemůžeme svalit. Samé obsese, samé mánie, samé deprese. Jenomže se to týká nás obyčejných lidí, politikové si lebedí v nějakém nebíčku, kam se Sehnal s Uhlářem nedostanou, takže jim tím pádem nezbývá než psát o obyčejném peklíčku, které je samosebou tady na zemi. A je zabydleno těmi nejobyčejnějšími lidskými postavičkami, které mají ty nejobyčejnější lidské vlastnosti a jsou tak člověčenské, natolik člověčenské, že v souvislosti s nimi na nějaké obsese nebo deprese skoro ani nepomyslíme. Stačí to, co je, co dělá i ze života na zemi noční můru a ze života v pekle zřejmě denní můru. Ještě že má člověk a naši autoři zvlášť smysl pro humor.

Právě tady nalézáme návod k upotřebení nejenom této knížky, ale i pekla na zemi stejně jako pekla v pekle: bez humoru do něho, človíčku nelez. Poněvadž se Ti přihodí tolik patálií a lapálií, že by sis bez něho nevěděl vůbec rady. Ještěže se i o peklíčku mezi námi dá psát s humorem, i když ten humor je skutečně v prvé řadě (ne)veselý, ačkoli stejně dovede rozesmát. Kdo si však troufne smát se v pekle? Věru pouze zkušení humoristé. Zdůrazněme, že humoristé, nikoli třeba časoměřiči. Protože kdyby někdo četl Hodinu v pekle se stopkami v ruce, zjistil by, že nejde o hodinu, ale o celou věčnost. Jen té erotiky je tady tolik, že by na ni žádná hodina nestačila. Na druhé straně ovšem může jít o pekelnou hodinku. A pak o robustně pekelnickou erotickou hodinku. A proti tomu se nedá nic namítat.

Ani v pekle na zemi však asi moc spravedlnosti není, protože Břetislav Uhlář tady dostal pro své básně vskutku malinko prostoru. Miroslav Sehnal tu hraje prim, líčí historie pekelné jak umanutý a básníka Uhláře skoro nepustí k slovu. Asi však dělá dobře: v pekle se poezie moc nenosí. Možná se na ni dostane mnohem víc, až si autoři zkusí pobýt hodinu v ráji. Nebo v očistci? Nebo v Ostravě?“

Tato recenze se původně jmenovala: „ Co se upeklo v pekle.“ Jenomže v Moravskoslezském deníku vyšla pod názvem přinejmenším nemálo bizarním: „Kniha tandemu Sehnal – Uhlíř Hodinu v pekle: i o peklíčku mezi námi se dá psát s humorem.“ Zajímavé je, že redakce vypustila kupříkladu i údaj, ve kterém nakladatelství recenzovaná kniha vyšla, ačkoli nejde o žádný střet zájmů, ba naopak: je to elementární slušnost vůči čtenářům a případným zájemcům o publikaci. Zároveň ale nutno přiznat, že vydavatelství Repronis se nezachovalo vůči autorům ani trochu profesionálně: v celé knize například nenajdeme letopočet jejího vydání, s copyrightem si v Repronisu zjevně vůbec nevědí rady (celých osm klíčových chyb, achich ouvej!) a titulní list najdeme v knížce dokonce dvakrát: vepředu i vzadu. No to jsou nám diletantské moresy! A kdepak je tiráž? Není, není tady nikde. Holt knížka bez tiráže. Ani ji nehledejte!

A proč o tom píšeme? Aby k podobným prohřeškům a vydavatelským paskvilům v Plzni nedocházelo. Ani v novinách, ani při nakládání a vydávání knih. Nebo aspoň co nejméně. Když už má být Plzeň metropolí evropské kultury.