literární západ

I když vliv stařenky Vyprášilové na bezpečnost v Temném hvozdu byl nesporný, jeho plošná působnost měla své hranice, a tak jestliže na jihovýchodní straně jste si mohli třeba o půlnoci vyrazit na palouk na piknik a nemuseli jste se ničeho bát, v severní části lesa se loupežné bandy vyskytovaly ve značném počtu. Jelikož ale v této části hvozdu nebylo prakticky koho okrádat, protože všichni obyvatelé hvozdu se stáhli ke stařence Vyprášilové, transformovaly se skupiny loupežníků spíš do drobných farmářů. Kdysi obávaná Černá banda se věnovala produkci lesních surovin a například na Borůvkové marmeládě vydělávala celkem slušný balík. Bývalá Horda Nemilosrdných zase založila lesní pilu a dodávala do Mořičvílu prvotřídní dřevo. Jediná tlupa, která se ještě věnovala řemeslu, Příšerní jezdci, se držela při životě pouze díky toleranci Spojených železnic, protože společnost je brala jako atrakci pro svoje klienty a jednou týdně jim dovolovala přepadnout vlak. Cestující si užili něco té legrace, navíc nepřišli zase o tolik peněz, protože přepadení bylo předem oznámené a Příšerní jezdci se na oplátku postarali o bezpečnost na trati.

Zastavení provozu na trati se Příšerných jezdců dotklo spíše morálně, než finančně, protože už dávno měli přidruženou výrobu proutěného nábytku a přepadávání vlaku brali spíš jako koníček.

„Je to divný, ale vypadá to, že mají zpoždění,“ ušklíbl se vůdce jezdců Standa Wolfík.

„To je fakt divný, náčelníku, obvykle jezdí celkem přesně,“ souhlasil Dlouhý Rádlo, účetní bandy.

„No, už se párkrát stalo, že měl vlak zpoždění, ale nikdy to nebylo víc než dva dny. Tejden, to už je fakt divný,“ řekl pochmurně Wolfík.

„Třeba se něco stalo,“ nadnesl další člen bandy, malé vlasaté individuum přezdívané Vrabčák.

„Třeba,“ připustil Wolfík, „budeme požadovat kompenzaci, víte kolik jsme mohli za tu dobu, co tady tvrdneme udělat křesílek?“

„Dvacet sedm,“ řekl Rádlo.

„Správně!“ podíval se po něm nevrle Wolfík, „je o ně zájem. Stařenka Vyprášilová si jich objednala pět, Petržalík z Vymletý díry jich chce osm a do muzea ještě musíme poslat zbytek dodávky. Už to mohlo bejt hotový, sakra. A to není všechno, před chvílí po holubovi přišla objednávka od hraběte Stokera, chce po nás kompletní vybavení do pokoje pro hosty, prej tam byl nějakej mejdan a všechno je zdemolovaný. A my? Zatímco jsme mohli těžce vydělávat, čučíme tady už tejden na koleje a čekáme na blbej vlak s ještě blbějšíma cestujícíma!“

„Svatá pravda, náčelníku,“ přidal se Vícháč, poslední člen bandy, “a nejhorší je, jak chtěj ty lidi autogramy! Dřív je člověk vzal prostě po hlavě, sebral nějakej ten prsten a bylo. Teď jsou tak drzý, že se s námi chtějí div ne malovat!“

„Zase si tak moc nestěžuj,“ uklidnil ho Wolfík, „zase nás nehoní po lese Městská stráž a máme klid na nábytek.“

„Jo, a je zaručený, že nějaký ty peníze mít budou,“ podpořil náčelníka Brabčák.

Z hloubi lesa se ozval vzdálený zvuk.

„Slyšeli jste to?“

„Jo, co to bylo?“

„Znělo to jako… prostě divně! Rozhodně ne jako řehtání koní!“

Loupežníci se zaposlouchali do zvuků lesa.

„Zní to od Dlouhýho tunelu!“

„Přesně, skoro jakoby se něco blížilo po kolejích!“

„Možná že společnost zase používá něco novýho.“

Wolfík sesednul z koně a převrátil na koleje připravený zátaras.

„Tak do práce, hoši, nakonec nám to může bejt ukradený, jestli bude na jednom vagónu hrát kapela, naše práce je celkem jasná,“ nasadil si přes obličej černou roušku. Ostatní ho následovali a všichni se rozestavěli do připravených pozic okolo kolejí. Rádlo si vylezl na jednu z borovic a připravil se na svoje parádní číslo – seskok mezi nic netušící cestující.

„Za chvíli bude konec Temného hvozdu, výhybka na Abu-Babu“ řekl Štrůdlík.

„A to je nějak důležité?“

„Ani ne, já jenom aby řeč nestála,“ pokrčil rameny Štrůdlík.

„Proč vlastně nechcete jet rovnou do Abu-Baby? Nemuseli bychom se plahočit přes Vrcholy?“

Štrůdlík se zasmál.

„Představte si tu situaci, na nádraží v Abu-Babě se vříti dosud nevídaný stroj, zaparkuje si to na jedné z kolejí a vystoupí z něj postarší pán a dívka v nejlepších letech a prohlásí ahoj, tak nás tady máte, lokomotivy si nevšímejte, my si ji někam schováme, až si najdeme bydlení.“

Kateřina se zachichotala do dlaní. Štrůdlík už jí nepřišel jako zatvrzelý padouch, ale jako celkem milý člověk se smyslem pro humor. Ale nedalo se nic dělat, stále to byl především její únosce.

„Navíc mám ten pocit, že pan Mataharis se tentokrát překonal a navázal spolupráci s Abu-Babskou městkou stráží, takže by bylo každému hned jasné, kolik uhodilo, a já bych nejspíš ani nevystoupil z lokomotivy.“

„V kolika letech jste se ženil?“

Štrůdlík se zdál být zaskočený.

„Ve dvaceti.“

„A víte, že naši už mají taky takové snahy, najít mi ženicha?“

„Ano? Já měl pocit, že ještě studujete. To víte, před únosem je dobré zjistit si o dotyčné osobě co nejvíce informací…“ krčil Štrůdlík omluvně rameny.

„To nic,“ usmála se smířlivě Kateřina, „letos mně končí škola a naši už mě vozí na návštěvy po nejrůznějších šlechtických rodinách. Připadám si jako ochočený papoušek. To je stále, ukaž jak umíš hrát na klavír, zarecituj nějakou báseň, pochlub se výšivkou…“

„A vybrala jste si už nějakého?“

„Ani náhodou! Já se chci podívat po světě, ne se nechat zavřít někam do rodinného sídla a chodit s podobně postiženými dívkami v pátek na čaj o páté.“

„To skutečně v žádné rodině nemají sympatického mladíka?“

„Ale mají, ale ti jsou na tom stejně jako já. A navíc, v tomhle věku už má každý nějakou dívku.“

„Mně se ve vašem věku strašně líbila sousedovic Maruška. Její otec byl ale bohužel jenom obyčejný rybář, a to se nelíbilo mým rodičům, a tak jsem se s ní nesměl scházet. Ale scházel. Chodili jsme spolu na jez pod Divadlo, vylezli jsme si na tu ohromnou vrbu a představovali jsme si, jak se jednou vezmeme a odjedeme někam daleko… vlastně ani už nevím, proč jsem to tenkrát neudělal, mohl jsem mít teď o starost méně…“

„Říkáte vrbu u jezu pod divadlem? Tam jsem se byla jednou podívat, Igor měl zrovna zlomenou nohu, tak mě našel déle než obvykle. Zrovna tam seděla nějaká dvojice… POZOR!!!!!“ vykřikla Kateřina, když spatřila na kolejích maskované muže a zátaras.

Větší úlek ale bylo možné spatřit ve tvářích lupičů. Wolfík skočil stranou do lesního mlází, Brabčák pobídl koně a stihl i sním zmizet mezi stromy a Vícháč se dal na útěk do hlubin lesa. Jenom Rádlo se zřejmě pod vlivem šoku pustil větve na které visel, i když jeho pud sebezáchovy mu radil udělat přesný opak a dopadl na plošinu mezi Štrůdlíka a Kateřinu. Než se stačil vzpamatovat, vjela lokomotiva do tunelu a rozhostila se tma, rušená jen mihotáním ohně, do kterého Fanouš neúnavně ládoval polena.

„A vy jste kdo?“ chtěl vědět Štrůdlík, když lokomotiva vyjela z tunelu a Rádlo se ocitnul ve Fanoušově železném sevření.

„Já? No lupič přece, copak vám nikdo nic neřekl?“ vykoktal ze sebe zmatený Rádlo.

„Kdo mně měl co říct?“ byl na chvilku zmatený pro změnu zase Štrůdlík.

„No přece na centrále Spojenejch železnic,“ divil se Rádlo, „každej čtvrtek přepadáváme s Wolfíkem a klukama osobní vlak v 16:30. Uděláme bububu, cestující jsou spokojený, my si posbíráme nějaký drobný, uděláme si reklamu…“

„Vida,“ zkoncentroval se opět Štrůdlík, „to nenapadlo ani mě a přitom je to výborný nápad. Škoda, že už to nebudu moci použít. No nic, co s vámi?“

„Jak, co se mnou? Zničil jste nám zátaras a splašil koně. Já požaduji finanční náhradu!“

„Prosím?“ zeptal se nevěřícně Štrůdlík.

„Finanční náhradu. Počítám, že ekvivalentní suma by se měla pohybovat okolo 100 zlatých,“ trval na svém Rádlo.

„Abyste rozuměl, pane lupiči,“ vložila se do rozhovoru Kateřina, „tady pan Štrůdlík je momentálně pronásledovaný Speciální městskou stráží za několikanásobný únos, vydírání a pokus o likvidaci Mořičvílu. Obávám se, že se Spojenými železnicemi nemá vůbec nic společného, a vy jste se naopak ocitl v poněkud nepříjemné roli nepohodlného svědka. Je to tak, pane Štrůdlíku?“

„Zhruba ano,“ potvrdil Štrůdlík a dal Fanoušovi posuňkem najevo, aby Rádla pustil.

„Hmm. To ovšem mění situaci,“ povzdechl si Rádlo, „to mě nejspíš vyhodíte z vlaku, že. A to počítám, že ještě v tom lepším případě.“

„No dovolte! Za co mě máte? Vždyť byste se zabil. V tom nejlepším případě.“

„Pak tomu ale nerozumím!“ zvolal překvapený Rádlo, „Nemohl jsem si nevšimnout, že tady nikde nevidím koně a stejně jedeme vysokou rychlostí. A to prosím do kopce. Vám nevadí, že jsem ten stroj viděl?“

Štrůdlík vzal Rádla přátelsky kolem ramen.

„Podívejte se, milý příteli,“ oslovil ho důvěrně, „dnešek je posledním dnem, kdy železnice používá, tedy mohla by používat koně. Počítám, že hned zítra začne vyjednávání o koupi první lokomotivy. Sice nevím, kdo bude prodávat, ale on už Mataharis majitele jistě najde, takže to, že jste ji vy viděl, ba se na ní přímo vezete, už nehraje žádnou roli. Já mám teď jediné přání, a to někam zmizet a tam si v klidu užívat nakradených peněz. Možná nechám postavit nějaký sirotčinec nebo něco takového. Takže bych to viděl asi tak, že se s námi projedete na konečnou, tam vás pustím a oba si půjdeme po svých, souhlasíte? Navíc mám takový pocit, že zastavit by bylo stejně zhola nemožné, protože pan Mataharis a pan Blond už nás dohánějí.“

Svým proslovem si Štrůdlík vysloužil od Kateřiny první neironický úsměv.

„A jak si představujete třeba nastupování?“ zajímalo Zuzanu.

„Celkem jednoduše, oslovím majitele významných staveb a nějak už se s nimi dohodnu. Jedna stanice by mohla být třeba pod Divadlem, jedna na nádraží… no vidíte, to je nápad, kdyby se podařilo nějak sladit odjezd mojí podzemní železnice s příjezdy té povrchové, to by bylo, panečku…“

„Koukám, že už to máte všechno celkem promyšlené,“ ušklíbl se Mataharis.

„Jistě. Víte, na co se těším nejvíc? Jak u každé stanice bude velké M a šipka dolů. Chápete? Jako Myrtilova podzemní dráha,“ mnul si ruce Myrtil.

„A kde na to vezmete peníze?“

„Na co?“

„Na všechny ty stanice, provoz lokomotiv, vagóny…“

Myrtil znejistěl.

„Popravdě řečeno, na to jsem ještě nemyslel…“ podrbal se na hlavě.

Policejní Fanouš přihodil do kotle další poleno a z komína se vyvalil sloup jisker. Lokomotiva číslo 12 se Štrůdlíkem se zase o kousek přiblížila.

„A co kdybyste zkusil stejnou metodu, jakou používají Spojené železnice a spousta dalších podniků?“ navrhl Blond.

„A to?“ nechápal Myrtil.

„Nechte si vytisknout listiny, které budou jejich vlastníkům dokládat vlastnictví takzvaných podílů a prodejte je. Každý rok pak majitelům podílů vyplatíte poměrnou část zisku a je to.“

„Myslíte?“

„No jistě, lidi vám utrhají ruce. Například dnes je téměř nemožné koupit podíl Spojených železnic… no, když se nad tím tak zamyslím, tak zrovna dnes by to takový problém zase nebyl, každopádně za normálních okolností by to tak bylo. Nebo podíly potrubních třídicích stanic. Kdo při jejich vzniku do podniku peníze vložil, je dnes boháč. Když si dokážete udržet padesát jedna procent všech podílů, čeká vás skvělá budoucnost…“

„No, jestli je to tak, jak říkáte…“ zamyslel se Myrtil.

„Je to přesně tak, jak říká,“ potvrdil Mataharis, „nebo je tady ještě jedna možnost, a to ta, že prodáte patent na lokomotivu a budete inkasovat několik procent z každého jejího použití. To je také docela výhodné. Nemusel byste vlastně vůbec nic dělat a pokaždé, když by se někde rozjel vlak, dostal byste dejme tomu měďák.“

„Jenom měďák?“ zhrozil se Myrtil.

„Ale víte, kolik vlaků by se denně rozjelo?“

„Ne. Kolik?“

„Spousty, pane, spousty,“ poklepal ho po rameni Jeroným.

„Hmm,“ ozvala se Zuzana, která se diskuse na téma co největších zisků zatím nezapojila, „napadl mě ještě jeden způsob, jak z vynálezu vašeho pradědečka vytěžit co nejvíc peněz.“

Všechny oči na ní spočinuly.

„Jaký?“ zeptal se Myrtil.

„Podívejte, Myrtile,“ usmála se Zuzana, „když jsem vás před chvílí poslouchala a viděla, jak máte v očích jenom zlaťáky, říkala jsem si, jak peníze dovedou člověka změnit. Donedávna jste byl ten příjemný, trochu roztomilý profesor z muzea a Jeronýmův starší kamarád. Ale během posledních dvou dnů se z vás stal hamižný podnikatel, který všude vidí jenom zisk a nic jiného ho nezajímá. Prozradím vám svůj nápad, ale mám jednu podmínku – uděláte ze mě ředitelku společnosti a já se postarám o to, aby nejméně třetinu zisku dostávali pravidelně ti lidé, kteří to nejvíc potřebují.“

Nastalo ticho rušené jenom pravidelným rachotem kol. Všichni přítomní měli najednou spoustu důležité práce. Mataharis se plně soustředil na sledování budíků a kontrolek na řídicím panelu lokomotivy, Blond se věnoval řízení, Jeroným našel na Zuzaniných šatech množství smítek, která bylo třeba odstranit a Fanouš dělal to, co doteď – ládoval do kotle jedno poleno za druhým.

„No, víte… to byla jenom taková legrace Zuzanko…“ koktal Myrtil.

„Ano? Mně to také tak přišlo. Takže jak jste se rozhodnul?“

„Samozřejmě, že ano Zuzanko. Nechám to na vás,“ červenal se Myrtil…

„Tak poslouchejte,“ začala s vysvětlováním Zuzana, „nejprve založíte podílovou společnost. Potom jí prodáte patent na lokomotivu a příslušné doplňky, všimla jsem si jich v dílně vašeho pradědečka. Tím okamžikem budete mít z každého kroku společnosti dejme tomu deset procent. Potom začnete rozprodávat podíly. Padesát jedna procent dáte stranou pro sebe, abyste měl rozhodující slovo, deset procent dáte zcela zdarma městu, tím si zajistíte bezplatný pronájem všech podzemních prostor a navíc zajistíte městské pokladně přísun značného množství peněz ze zisku společnosti. Deset procent si schováte pro své budoucí zaměstnance, to je totiž ta nejlepší motivace k loajalitě. Zbude vám třicet procent podílů k odprodeji, a ty rozpustíte mezi movité občany Mořičvílu. Cenu můžete klidně vyšroubovat do závratných výšek, protože po zkušenosti se Spojenými železnicemi se o podíly vaší podzemní dráhy všichni poperou.“

„To je naprosto geniální,“ pokýval hlavou Mataharis.

„Jenom jsem použila selský rozum,“ začervenala se Zuzana.

„Jestli vy jste selka, tak já jsem sestra Broskvová,“ ucedil horečnatě počítající Myrtil.

„Mě zase napadla následující věc,“ zamyslel se Mataharis, „taková velká společnost bude potřebovat někoho, kdo se postará o bezpečnost, kontrolu a tak podobně. Chtělo by to někoho, kdo má dlouholeté zkušenosti v oboru a rozvinutý služební aparát…“

Zuzana se na něj tázavě podívala

„Oh, to ne, slečno Zuzano, nechci změnit povolání, to v žádném případě. Ale jistě by stálo za to zvážit možnost úzké spolupráce se Speciální městkou stráží.“

„Hmm, a jak byste si to asi tak přibližně představoval?“ chtěla vědět Zuzana.

„Tak především…“ obrátil se Mataharis na Myrtila, ale ten ukázal na Zuzanu:

„Provozní věci si prosím vyřiďte s mojí ředitelkou,“ řekl s úsměvem.

„Jistě,“ nenechal se vyvést z rovnováhy Mataharis a zcela plynule pokračoval směrem k Zuzaně:

„…především by bylo vhodné vytvořit speciální jednotku, která by se soustředila pouze na podzemní dráhu. Něco mezi požárním sborem a strážníky. V případě havárie nebo závalu by byli připraveni okamžitě zasáhnout, Navíc by mohli kontrolovat například jízdenky, nebo bránit společnost před špióny z jiných společností… a měst, například z Abu-Baby.“

„To není špatný nápad, veliteli, ale co nám brání, abychom si takový aparát nevytvořili sami?“

„Vlastně nic, ale proč znovu budovat něco, co už dávno funguje? Navíc mám ten pocit, že vyhláška z éry Oswalda XII hovoří zcela jasně o tom, že je nežádoucí vytvářet jakékoliv soukromé ozbrojené složky. Výjimky se sice udělují, ale jelikož město bude mít eminentní zájem na co největším vlivu ve společnosti, pochybuji, že na tuto variantu přistoupí. Pokud by ale tuto funkci zastávali zaměstnanci města, bylo by to něco jiného. Navíc by mohli využít svých pravomocí, které by zaměstnanci firmy nikdy nemohli mít. Počítám, že by to bylo bráno jako vstřícný krok,“ skončil Mataharis.

Zuzana chvilku přemýšlela.

„Kolik veliteli?“

„Myslím, že taková tři procenta by mohla pokrýt náklady,“ usmál se Mataharis a Zuzana kývla hlavou.

K Jeronýmovi se přitočil Blond a pošeptal mu do ucha:

„Nechci se míchat do vašich soukromých záležitostí, Jeronýme, ale jestli si slečnu Zuzanu nevezmete co nejdřív za manželku, jste ten největší pitomec na světě.“

Jeroným zamyšleně pokýval hlavou.

Temný hvozd byl medvědy přímo proslulý. Žilo tu mnoho různých medvědích klanů, od obyčejných huňáčů až po rodinu Grizzlyho Pepína. Nejobávanějším však byl medvěd, který se narodil jako následek milostných hrátek jeho matky medvědice s prolétajícím ohnivým drakem, který se ve Hvozdu zastavil na své cestě kamsi do neznáma. Drak se na onu osudnou noc proměnil do podoby největšího grizzlyho, jaký se kdy na světě vyskytl, a celý čas až do rána strávil dováděním s nejbližší medvědicí.

Když se malý medvěd o nějaký ten měsíc později narodil, byl celý černý jako uhel a silný jako mamut. Dostal jméno Baculka. Když vyrostl do dospělého věku, ukázalo se, že je jako mamut nejen velký, ale i přibližně tak silný, a to i na medvědí poměry. Žil na pomezí Temného hvozdu, v místech, kde statné duby a dlouhověké sekvoje přecházejí zvolna do Vrcholových lesů, a to proto, že s ním nikdo nevydržel. Všichni se totiž Baculkovi kvůli jeho jménu a černé barvě smáli a on posměváčky vždycky strašlivě zmlátil, a tak se mu ostatní medvědi vyhýbali. Baculka si žil po svém, kamarádil se zcela nestandardně s lesními včelami, byl vegetarián a miloval plavání v lesní řece. Když na něj přišla slabá chvilka, vylezl si do konstrukce železničního mostu, který se klenul nad Oranžovým jezerem, a pozoroval vodní hladinu pod sebou. Taková chvilka přišla právě teď, protože se právě dozvěděl od medvědice Jeleny, že si s ním klidně něco začne, ale k tomu prý dojde, až budou po Temném hvozdu běhat bílí medvědi, což jak Baculka pochopil, znamenalo nikdy. Jelena se potom se smíchem vrátila zpátky domů, aby o tom povedeném žertu vyprávěla svým kamarádkám. Škoda, že holky nemlátím, povzdechl si Baculka a začal šplhat na most.

„Nedá se nic dělat,“ povzdychl si Štrůdlík, „ale vypadá to, že nás moji pronásledovatelé dostihnou poněkud dříve, než jsem myslel.“

„A to znamená?“ chtěla vědět Kateřina.

„To znamená,“ svěsil ramena Štrůdlík, „že za chvilku se k nám lokomotiva s velitelem Mataharisem přiblíží natolik, aby k nám mohl pan Blond nějakým krkolomným saltem přeskočit. Pak mě nasadí pouta, protože já se s ním prát nebudu, nejsem blázen, zastaví lokomotivu a bude po ptákách.“

„Vždyť jste říkal, že jakmile budeme v horských tunelech, tak se neodváží a v Hornoskalním sedle že mu přehodíte výhybku a pošlete ho do Trpasličího dolu?!“ podivila se Kateřina.

„To by jistě vyšlo, ale nemohl jsem vědět, že jsou o tolik rychlejší. Bohužel, nejpozději do pěti minut nás mají. Sbohem Kateřino, byla jste to nejlepší rukojmí, jaké jsem si mohl přát.“

„Tak moment!“ zarazila ho Kateřina.

Štrůdlík tázavě pozvedl obočí a sundal ruku z brzdící páky.

„Když se nad tím zamyslím, doma mě čeká nějaký jiný pitomec místo Igora, dva měsíce školy u slečny Prvořadé a pak nějaký šlechtic jako manžel. Ani náhodou. Pane loupežníku, mohl byste pro nás něco udělat?“

„Ano?“ byl k službám Rádlo, zatímco Štrůdlík se tvářil silně nechápavě.

„Vyměňte si prosím s panem Štrůdlíkem šaty a snažte se co nejdéle unikat pronásledovatelům. Až vás dostihnou, řekněte jim, že vás k tomu pan Štrůdlík donutil násilím.“

„Já nemám slov!“ vypravil ze sebe Štrůdlík.

„To nevadí,“ odpověděla mu Kateřina, „přebírám velení. S člověkem, který dokázal zosnovat tak ďábelský plán a skoro mu to vyšlo, se rozhodně nudit nebudu. Možná si vás jednou i vezmu, ale to se ještě uvidí. Až dojedeme na konečnou,“ mrkla na něj spiklenecky.

„A co až se mě zeptají, kde jste vy dva,“ zajímalo Rádla, který se zdál být oběma uprchlíkům přátelsky nakloněn.

„Zůstali jsme v Mořičvílu v podzemí pana Kefíra s tím, že mě pan Štrůdlík neprodleně unese do Abu-Baby.“

„Kde, proč, co?“ nechápal Rádlo.

„To je jedno, prostě jim to takhle řekněte a když je bude zajímat, jak jste se v Mořičvílu ocitnul, tak si něco vymyslete, třeba, že vás pan Štrůdlík taky unesl.“

„Kateřino…“ byl stále v šoku Štrůdlík.

„Na to teď není čas, máte nějakou představu o tom, kde a jak se dostaneme pryč?“

„No… možná by to šlo za chvíli, až budeme míjet Oranžové jezero, je docela hluboké a na mostě by se dalo vyskočit, ale byla by to řacha…“

„Dobře, tak rychle převlékat, nemáme moc času!“

„Tak jdeme na to,“ rozhodl se Blond.

„Vy skutečně chcete skočit?“ řekl pochybovačně Jeroným.

„Jistě,“ potvrdil mu Blond, „není na tom nic složitého, prostě se vykloníte, dobře si prohlédnete terén, odrazíte se a skočíte.“

„No dobře, ale jak poznáte, jak se odrazit a jak skočit?“ trval na svém Jeroným.

„Vždyť vám to povídám, vykloníte se, prohlédnete si terén, odrazíte se a skočíte.“

„Ale…“ začal Jeroným, ale Blond ho zarazil: „Dívejte se, já vám to ukážu,“ přešel Blond ke kraji plošiny a začal se mrštně přesouvat po úchytech na kotli na přední nárazníky.

„Tedy, já vám řeknu, ten člověk by mě donutil k smíchu!“ pronesl Jeroným směrem k Zuzaně a Myrtilovi, kteří cosi počítali a dohadovali se s Mataharisem.

Když Baculka vylezl asi doprostřed mostní konstrukce a usadil se na jednom z kovových nosníků, zaslechl podivný zvuk. Tohle neznělo jako samospádem přijíždějící souprava vagónů ani jako souprava tažená nahoru párem koní. Koně měl Baculka rád, někdy na ně čekal u trati, a když byl vlak nákladní, nechal se kousek vyvézt směrem do hor, do míst, kde trať křižovala lesní řeku. Zpátky pak nadšeně plaval a užíval si těch několika málo hodin, kdy mu nic nechybělo. Ale tohle znělo jinak. Zvědavě začal šplhat až nahoru na most, aby se podíval. Když se dostal až nahoru, byl už zvuk slyšet tak nahlas, že Baculkovi došlo, že za chvíli se po mostě něco strašně rychle přežene a jestli rychle nezmizí někam stranou, bude velmi rychle po Baculkovi. Vrhl se tedy zcela instinktivně přes zábradlí do jezera pod mostem. Právě včas, protože přesně v tu chvíli, kdy se dostal z dosahu kolejí a zahájil volný pád, vyřítila se na most lokomotiva s číslem 12 v těsném závěsu s lokomotivou číslo 13. Pokud by celý výjev pozoroval nějaký nezávislý pozorovatel, spatřil by v jednom jediném okamžiku asi tohle:

Z první lokomotivy se střemhlav vrhli do jezera Štrůdlík s Kateřinou, Blond se dostal do dvojitého salta a dopadl na první lokomotivu a černý medvěd Baculka zvědavě za neustálého pádu pozoroval lahvičku, která při saltu vypadla Blondovi a teď padala vedle medvěda.

Následovalo mocné, trojité žuchnutí do vody. Nad hladinu se po chvíli vynořily tři hlavy.

„Jste celá?“ staral se okamžitě Štrůdlík.

„Jsem,“ vyplivla z pusy vodu Kateřina.

„Grrrrr?“

„????“

„To je přece medvěd!“ zvolala Kateřina.

„A to jste poznala sama slečno, nebo mám na čele cedulku s rodovým a druhovým jménem?“ zeptal se Baculka.

„A mluví!“ vykřikl Štrůdlík.

„Ále,“ mávl tlapou Baculka a vydal se kraulem přes jezero do Temného hvozdu. Myslel si, jak je to těžké mít jako biologického otce inteligentního draka. Člověk, tedy drak, tedy medvěd pak nepatří nikam. V tlapě svíral lahvičku, kterou ještě za letu zachytil.

„Možná to bylo tím nárazem do vody,“ řekl Štrůdlík, když se dostali ke břehu.

„Ale mluvící medvěd, který umí plavat kraula?“ kroutila nevěřícně hlavou Kateřina a ždímala si sukni. Nad jezerem zakroužila volavka.

„A vy jste kdo?“ zarazil se Blond, když se dostal k Rádlovi ve Štrůdlíkových šatech.

Rádlo se otočil od ovládacího pultu a zářivě se na Blonda usmál a ukázal na přikládajícího Fanouše:

„Já jsem ten, kdo ho nedokáže zastavit,“ řekl. Blond krátce zhodnotil situaci a pak pokýval hlavou. Pak zatáhl na ovládacím panelu za nějakou páku. Z komína se vyvalilo najednou ohromné množství páry a lokomotiva začala brzdit.

„Čekám!“

„Jmenuji se Rádlo a jsem obyčejný loupežník, unesený a přinucený k tomu, u čeho jste mě právě chytnul.“

„A kde je Štrůdlík a Kateřina?“

„Zůstali ve městě a chystají se do Abu-Baby, protože…“

„Kde jsou opravdu, a nesnažte se mě pane Rádlo vyprávět nějaký nesmysl!“ zamračil se Blond.

„To já nesmím říct. Kdybyste je viděl, jak se na sebe dívali…“

„Vyskočili do jezera, že ano? Postřehl jsem nějaké mihnutí, když jsme jeli přes most.“

Rádlo se na Blonda jenom usmál a nic neříkal. Lokomotiva začala silně zpomalovat. Blond se zasněně podíval do neurčita.

„Vyhrožovali vám, abyste to udělal?“

„Ale kdepak. Když jsem je tak viděl, udělal jsem to pro ně rád a dobrovolně. Myslíte že mají šanci?“ zeptal se Rádlo.

„Když jim dáme dostatečný náskok, tak určitou ano,“ řekl Blond a vrátil páku na původní místo. Lokomotiva opět začala nabírat rychlost a vjela do prvního tunelu.

O několik dní později se začaly dít v Temném hvozdu prazvláštní věci – začali se po něm pohybovat navztekaní bílí medvědi, převážně se známkami krátkého, ale účinného boje po celém těle, úměrně tomu, jak ubývali ti hnědí, zdraví a usměvaví. Baculka začal chodit s konsternovanou Jelenou.