literární západ

Vladimír Novotný, svého času velmi významný a inspirativní plzeňský pedagog, jinak ovšem velmi aktivní literární vědec a publicista vydal další knihu svých vyhraněných komentářů; nyní ty, které vznikaly jako příspěvky pro server Literární Západ.

Bleděmodrá kniha s prostým názvem Zápisník dr. No nastavuje rozkacenou tvář záměrně povrchnímu a především obrtlickému novinářství, a to jak regionálnímu, tak ve své přezíravosti prý celostátnímu, v malosti však pouze a jen pražskému, anebo přeci jen celostátnímu? Kdo ví. Z regionu je autorovi nejvíc trnem v oku Sedmička a její kulturně indolentní ba primitivům vlezdoprdelkovská redakce. Autor se staví zády k okatě chtěnému kašparství Magnesie Litery, které mu vadí snad víc než nevkusné a mnohokrát v článcích vyvolané plzeňské kašny. Pouští se do polemiky s některými minulými plzeňskými kolegy z univerzity, o nichž se zde vesele pochybuje, zda po sobě nechají vůbec metnouti „kamínkem“, což bývá vůbec starý plzeňský problém. V některých stanoviscích je ostře pichlavý, což jistě popíchnutým dokáže hnout žlučí, kdo však nepatří k příslovečným postřeleným husám, pro toho je to náramně čtivé, vždyť ta žluč je vylévána impozantně. Řekl bych, že plamenný negativismus proti všemu bohorovnému a nedovzdělanému je samou podstatou přečtené knihy.

Na jedné straně autor umí razantně říci své No (čti nou), na druhé to přehání s pochvalou. V knize je přesojkováno a předialogováno, což přiměje umírněného nadzvednout obočí. Nejedná se náhodou o jeden a tentýž, knihou rovněž kriticky podebraný „jánabráchismus“? Ale kdeže. Věru že horovatel těžko může od literárních přátel v Plzni očekávat sotvaco víc než příjemnou (stolní) společnost – snad trošililinku na jeho úrovni. A navíc někteří z nich skutečně píší dobře. Ať si tedy autor pro někoho horuje, čteme koneckonců jeho výsostně subjektivní knihu komentářů.

Pochybnosti jsem pojal až na jiném místě, a sice vůči článku stavícímu se proti převozu Slovanské epopeje do Prahy. Pominu svůj názor na tuto akci, který je stejně jako Novotného spíše kulturně decentralizační. Pozastavil jsem se ale nad některými formulacemi faktů. Tvrdí se tu, že „některé obrazy byly při nové dislokaci velice poškozeny,“ čemuž „ veřejnost nemohla být svědky“. Opravdu nebyla. Údaj, že plátna se převozem poškodila, jsem nedohledal. A to je při tak mediální události, jakou převoz byl, zvláštní. A to jsem hledal (možná špatně) i ve specializované novinářské databázi. Buď byl dr. No přitom, když se poničení odhalilo (než se pak ututlalo) nebo musel čerpat z nějakého jiného zdroje, dozajista ne obecně zpravodajského nebo spolehlivého. I když si o médiích a jejich pravdomluvnosti nemyslím nic sladkého, při takové pozornosti, kterou média převozu věnovala, by to znamenalo novinářský špek. A který novinář by po něm neskočil? Tvrzení dra No vnímám jako nepodloženou informaci. A že o obří plátna v Praze nebude zájem, jak se v stati podivně předpokládá, se neukázalo jako reálná skutečnost. V internetových zdrojích se dočítám, že návštěvnost holešovického výstaviště kvůli plátnům vzrostla o 100 %. Na druhé straně se ukázalo být pravda, pokud dr. No ve futuru tvrdil, že město se bude snažit na návštěvnosti vydělat. Vstupné je vyšší než na všecky jiné výstavy konané na holešovickém výstavišti.

Jestli ne soud mimo vlastní obor, jsou tedy cenné ty příspěvky, kde je literární badatel takříkajíc na svém. Pisateli se daří nahlédnout do literárního zákulisí a vytáhnout zpoza opony i ubohý oportunismus, s nímž se vypořádává nesmlouvavě. Je zajímavé sledovat i rozklad literárních spolků u nás nebo se dočíst o zákulisí státních cen za literaturu. Podtitul knihy „Plzni a o Plzni“ je proto třeba chápat tak, že skrze kontrast regionálního a celoplošného tu jde o nastínění klimatu dvou úrovní. Jsme utvrzování, že polaritu temného i světlého, – byť by toho druhého bylo jako šafránu – lze nalézt v literárním makrokosmu stejně jako v jeho mikrokosmu. Mikrokosmem je v mé úvaze pochopitelně myšlena Plzeň. Ostatně i Plzeň sama má na chvilku možnost, aby se stala makrokosmem (v Novotného očích prťavým) díky tomu, že bylo vybráno za evropské město kultury. V publikovaných statích čtenář nalezne leckteré chyby, ovšem nikoliv takové, které by udělal v textu hlupák, nýbrž takové, které by i hlupák rychle a správně opravil: jde o shluky písmen, přesmyčky hlásek od rychlého psaní na klávesnici, záměna samohlásky za jinou atd.

Jelikož jsem v této knize považován za „kritikou se prohřešujícího básníka“, je v závěru třeba se kriticky prohřešit, což znamená v mém případě se omluvit Karlu Trinkewitzovi nikoli za onu kritiku na knihu Jak jsem potkal básníky publikovanou v Plži, ale za to, že jsem v ní nepodotkl, jak několik básnických portrétů je přece jen životných ba i krásných a cenných, například ten o Hrabalovi nebo Skácelovi. Ostatní nadále přiléhá, stejně jako doufám, že přiléhá i tento pohled ke knize Novotného. Čtenáři obojího, suď. Třeba soudkem.