literární západ

V Plzni byly během nedávného listopadového odpoledne už podvanácté uděleny vavříny spojené s Cenou Bohumila Polana, tj. s nejprestižnějším oceněním pro západočeské literární tvůrce (případně pro autory a jejich knihy s kreativním vztahem k západočeskému regionu). Hlavní pocta, tzv. Polanovka, byla v historii tohoto ocenění už podruhé rozdělena. Svého času ji takto rozpůlili mezi Miloslavu Ledvinovou a Romana Knížete, tentokrát mezi Jaroslavu Málkovou a Karla Trinkewitze. Uznání poroty dále získali Roman Kníže a Jan Sojka, v obou případech literáti, kteří v minulosti již Cenu Bohumila Polana obdrželi a podle platných regulí ji nemohou získat podruhé. Což není nejmoudřejší rozhodnutí, leč zatím platí a hic Rhodus, hic salta. Mimochodem: Jan Sojka pochopitelně píše též prózu a Karel Tinkewitz navíc i literární publicistiku, na celé čáře však tentokrát zvítězilo básnické kvarteto.

Máme-li komentovat ocenění Jaroslavy Málkové, nezbývá než připomenout, že v Zápisníku jsme o jejím vítězství volky nevolky nepochybovali už před několika měsíci, ovšem s definitivní jistotou teprve od okamžiku, kdy se ukázalo, jak mazaně byla sešikována novopečená porota a kdo všechno v ní tudíž měl zasedat. Uf, pravili jsme tehdy, uf, uf a uf! Samí nanejvýš spravedliví, samí vysoce zasvěcení, samí navýsost povolaní… Zatímco třeba takový Jan Suk, kníže české esejistiky, loňský porotce, ten byl předsedkyní Střediska západočeských spisovatelů bez pozdravu vykopnut ba odkopnut: rozumí totiž poezii, a to je kámen úrazu. U nově přizvaných porotců bylo už dlouho po čertech jasné, komu dají přednost a komu Cenu přiklepnou: Málkové. To bylo naprosto zjevné ještě před tím, než se porota poprvé sešla, a tak se i stalo. Ostatně: rokování porotců má být tajné či uzavřené, přítomny mohou být jen stanovené úřední osoby, Jaroslava Málková však u toho kupodivu nechybívá, ač nezvána. Zda u toho přisedala také letos, neptejme se a nepátrejme. Určitě se najde celá řada lidí, kdo jí Cenu přeje a kdo jí upřímně potřásl rukou: hlavně členové výboru a členové poroty v čele s jejím předsedou dr. Staňkem. A kdo ji zahrnul nebo ještě zahrne srdečnými gratulacemi.

Nechť však zazní rovněž druhý hlas, přicházející z poněkud odvrácené strany, který má také svou váhu: jedna z osobností plzeňského literárního života (pozor, nikoli Plže!) konstatovala bez servítků a bez okolků, že udělení Ceny Bohumila Polana Jaroslavě Málkové je totální katastrofa a navíc je to výsměch české poezii. A že toto rozhodnutí poroty totálně dehonestuje všechny dosavadní vítěze včetně Josefa Hrubého, Karly Erbové aj. Jiný tvůrce se vyjádřil, že tímto způsobem Cena směřuje do ubohosti. Také si nebral servítky… Jde o slova do pranice: je to tak, není to tak? Neměla by Málková ocenění nepřijmout? Ba dokonce odmítnout? Ano, tvrdá, neslitovná slova, jenže tato nekompromisní slova nejsou namířena jenom proti Jaroslavě Málkové, nýbrž zejména proti pánům porotcům a paní porotkyni. Jim to však může být úplně jedno, svou práci u vrbiček odvedli a nezklamali, máslíčka mají na hlavičkách beztak požehnaně – a oni se koneckonců do poroty necpali. Nacpala je tam předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů a dosáhla svého. Nu, jsme v Čechách, jsme v západních Čechách, jsme v Plzni a nebudeme kvůli tomu nikomu uraženě vyhrožovat, že když se nám něco nelíbí nebo když nám dokonce něco nevoní, medle před zraky všech vyskočíme z přízemního okna. Nevyskočíme.

A Karel Trinkewitz? V tomto případě by se mělo říci: Konečně! Nebo dokonce: Konečně! Konečně! Konečně! Všeobecně se v Plzni ví, že měl dostat Cenu Bohumila Polana už předloni, stalo se však, že se náhle rozletěly dveře, za nimiž zasedala neúplná porota, vtrhli do nich vehementně dva pánové a vzápětí si ještě vehementněji vynutili, aby vavříny a finanční suma s tím spojená, to vše připadlo Tomáši T. Kůsovi. Jistě věděli, co činí, věděli, proč tak činí, a byli si jisti, že vyplašený zbytek poroty jim vyjde vstříc a všecičko odkýve. Tak se i stalo, tak se i odkývalo. Kdyby se zaskočení vyplašenci vyznali v nové české literatuře, třeba by se odvážili něco namítnout, nevyznají se v ní však nijak zvlášť a nenamítli tudíž pranic. Však proto tak rádi vysedávají v porotě, není-liž pravda? Velká osobnost soudobého českého umění včetně kumštu literárního, tj. Karel Trinkewitz, tenkrát obrazně vzato utřel nos – přesněji řečeno mu zlomyslně utřeli nos v prvé řadě ti vehementníci, kteří by určitě nebyli ani trochu rádi, kdyby se s nimi zacházelo podobně vehementním způsobem.

Čili na kumštýře všeuměla, nyní žijícího v Rabí, tehdy zbylo všehovšudy čestné uznání, kdysi poskytované v prvé řadě mladičkým talentům. K těm už Trinkewitz přes půl století nepatří, také se asi z přiklepnutého uznání nějak dětinsky neradoval. Teď mu pro změnu zbyla celá půlčička Ceny Bohumila Polana a tím pádem podle nynějších regulí „celou“ Cenu už nikdy nemůže získat. Chudák Trinkewitz, novopečený „poloviční“ západočeský laureát, tak mu „středisková“ porota nedala řádnou medajli, nýbrž jenom „půlku“! Celou půlku medajle! Kdyby se to doslechl nebožtík Jan Křesadlo, prozaik a překladatel, určitě by se utvrdil ve svém záměru napsat nebo dokončit ošemetný román s názvem Půlky. Nebylo by to však vyprávění o viktoriánské Velké Británii, v níž spisovatel žil, ale došlo by s největší pravděpodobností na kormutlivé, ne-li přímo bizarní výjevy z dnešní „viktoriánské“ Plzně, brzy již EHMK 2015.

Nu, Karel Trinkewitz si jen stěží na vizitky nechá připsat, že je od listopadu 2012 laureátem polovičky Ceny Bohumila Polana. Získal ji jakoby celou, ve skutečnosti však pouze půlku – a také jen půlčičku vyčleněného finančního obnosu. Ano, platí, že půlka od půlky pojde. S literárními cenami je to leckde podobné, chtějí je získat opravdu všichni, a tak se někdy rozdělují. Taková Státní cena za literaturu se dělit nemůže, zato Cena Jaroslava Seiferta a Cena Jiřího Ortena ano – a Cena Bohumila Polana v posledních letech také ano. Možná však je zapotřebí do plzeňského udělování vnést nějaký větší řád – a jedno rozumné, ba vábivé a svůdné řešení se nabízí skoro samo od sebe. Tato porota by měla zůstat polanovskou porotou nehonoris causa přinejmenším doživotně a nejlépe i posmrtně, čímž jistěže nikoho na onen svět neposíláme, kdeže, to ani náhodou. A pročpak má zůstat stále ve stejném složení? No přece aby každý rok, desetiletí za desetiletím pokaždé udělila čestné uznání (případně obě nebo spojená v jedno nejčestnější) Jaroslavě Málkové, které se podařilo takto vstřícnou a všechápavou porotu poskládat. A nic nedbala na plané řeči o katastrofě. Nebo o ubohém rozhodnutí.

A komu udělit hlavní Cenu po Málkové? Nejlépe už nikdy nikomu. Tady je ovšem každá rada drahá, proto vše ponechme na budoucích verdiktech, laudatiích a především na bedrech statečné, srdnaté, nezávislé a objektivní „střediskové“ poroty. Neboli na jejích dalších katastrofálních rozhodnutích. Při nichž i bedro od bedra pojde.