literární západ

Rcete, co všechno bzučí! Nespoléhejte se na vlastní zkušenosti a na dosavadní životní zážitky, o kousek dál přece půjde o kumšt a o věci kumštu, tudíž se raději spolehněte na Slovník spisovného jazyka českého. Ten praví a ten ví, co říká, totiž že bzučí například telegrafní dráty. Dále že bzučí také kolovraty. Mimo jiné bzučí ještě písničky a v přeneseném smyslu, ach, kéž by k tomu docházelo častěji a nepřeneseně, bzučí a bzučí a bzučí taktéž myšlenky! Nepochybně rovněž mouchy. A ještě včely, dozajista včely, možná zrovna včely bzučí nejvíce, zvláště v nevirtuální přírodě. Jenže v plzeňském Antidivadle to takhle nechodí, ani nápad! Tam sice není úplně všecko jinak, ale všechno je tam anti. Tudíž pro zasvěcence není valným překvapením, že v invenci antidivadelníků včely nebzučí, nýbrž voní, a třeba takový med naopak nevoní, nýbrž bzučí. Koneckonců proč ne. Postmoderna je učenlivou prapravnučkou moderny a v mnoha ohledech pravnučkou avantgardy včetně té divadelní a divadelnické. Navíc jde přece opravdu o Antidivadlo.

To už před Vánoci uvedlo v Dialogu, správně v plzeňském Divadle Dialog, svou veskrze a venkoncem novou hru s typicky antidivadelnickým názvem: Vůně včel a bzukot medu. Nuže, zaposlouchejme se do medu a nechme se omamovat ba omámit včelí vůní. Pokaždé ovšem v antidivadelnickém podání. Počínaje podtitulem, ačkoli ten toho o představení mnoho neřekne, přinejmenším ale cosi napoví. Zní totiž: Autorská trilogie o holičství, ukradené židli a prvním soudu. Z toho musí ale mít každý vydatný chaos v hlavě: trilogie je to autorská, ale autoři uvedení nejsou, první bývá polibek nebo třeba debut v Plži, zatímco soudy bývají mnohem častěji poslední. Židle se nekradou, častěji z nich (kdysi z křesel) bývají všemi způsoby vypuzováni čili sesazováni ti nebo ty, kdo na nich trůní, nejlépe ve vysezených funkcích – a jak je to s tím holičstvím? Bůh suď. Nejlépe nechť soudí antidivadelnicky. Leč představení už začíná, i na repríze je sympaticky plno a obecenstvo se v Dialogu opět baví a čeká, že se bude bavit. Něco nás toho večera čeká a také nemine.

Novinový recenzent pochopitelně Antidivadlu sbaští všechno nebo dokonce naprosto všechno, kritik divadelní by jistě pustil představení z hlavy a začal mudrovat o antidivadelnické fokalizaci a tematizaci scénického diskursu a obráceně, co však zbývá literárnímu kritikovi v roli vděčného diváka? Odkoukat na jevišti všechno, co se mu nabízí, potom v kuloárech rozprávět s mladičkými básnířkami, na vše týkající se včel a medu zdánlivě zapomenout, předtím však ještě narychlo ukápnout do medu trochu jedu a ze včel ztopit pel a pak už honem na vlak. A teprve o něco později, daleko od hlučícího plzeňského divadelního zákulisí i rozbzučeného předkulisí, se zprvu kradmo a poté již nekradmo pokoušet o nějakou dodatečnou reflexi krátkozrace viděného a nahluchle slyšeného. A nechat se inspirovat třeba i slovy z mailové reakce divácké, která k němu zakrátko, ještě před půlnocí téhož dne doputovala: „Asi máš pravdu, že role Oliny s maňásky byla navíc, no asi chtěli symbolicky ukázat, že spravedlnost je děvka a lidi v jejich rukou jsou jen loutky.“

Zdroj: rajce.netPoté následovalo ještě jedno konstatování, které zní: „Kluci hráli většinou bez žen.“ A připomnělo se pár výjimek, například účinkování Mušky Chmelíkové. Jenže tady jde o vážnou věc, nikoli o tu nebo onu herečku, o Mušku či Nemušku, o Olinu nebo Neolinu. Pomineme-li další nabízející se charakteristiky, Antidivadlo je scénický útvar a scénický projev, který můžeme zejména po žánrové stránce neboli v souřadnicích teatrologické genologie pojmenovat jako autorské pánské divadlo, záměrně a zřetelně vycházející z tradice a praxe studiových neboli malých scén zvláště ze šedesátých (a pozdějších) let. A do tohoto typu divadelního představení, event. divadelní inscenace, žádné ženy čili herečky na jedné straně jistěže nepatří ani náhodou (co by tam také pohledávaly, i do produkce Járy Cimrmana se vklíní leda v přestrojení a stejně jde o muže), na druhé straně by se jejich přítomnost mohla stát naopak příznivou příslovečnou výjimkou a mohly by představovat během představení tolik žádoucí zpestření. Jenomže by se pak musely ve svém hereckém partu buď ztotožnit s antidivadelnickou inscenační poetikou, anebo k ní přirozeně vytvořit tzv. imanentní kontrast, to znamená aby jejich způsob hraní do představení bytostně zapadl čili pasoval. Tady nepasovalo nic, ani když med dobzučel a včely dovoněly. Kdyby se příští představení odehrálo bez této cizorodě předkládané roličky, bylo by líp, poněvadž takhle je to hůř. A dojem se tříští a nevkus se nabaluje.

Dále: podtitul je pravděpodobně pro ty, kdo neumějí do tří počítat nebo jenom do tří. Pochopitelně nejde o žádnou autorskou trilogii a nesedněme v tomto případě nikomu na lep. To, co je možné v Divadle Dialog na nejnovějším představení Antidivadla vidět, to se odjakživa označuje jako: pásmo. Počínaje záměrně diletantskými komediálními kreacemi, které mají publikum náležitě naladit, pokračuje antidivadelnickými stálicemi jako písničkami Davida Brabce a nadbytečnými skopičinami dr. Němečka (ale návštěvníci se radují, že tomu rozumí), které pak jako by obstupovaly jednotlivé scénky (ty jsou zřejmě opravdu tři, jenomže nikoli vše, kde nebo kdy se počítá do tří, jest trilogií nebo nějakou svatou Trojicí) a více či méně šťastně spoluvytvářejí atmosféru večera. Třebaže jde o texty absurdně groteskní, montypythonovsky bezohledné i laskavé zároveň, přesto vyvolávají úlevný či očistný smích a posilují pozitivní atmosféru v hledišti. Zdá se, že jde o pásmo, které povzbuzuje. Byť se může leckdy zdát, že se v něm ubíráme po stále užší a užší stezičce a dobré úmysly to neutáhnou.

Antidivadelníci se honosí tím, že jsou antiherci, dávají si proto záležet na tom, aby jejich antiherectví se proměnilo v záměrně nekonvenční hereckou spontaneitu plné hravosti. A nejen hravosti: co si berou z konvenčnosti, snaží se řešit co nejnekonvenčněji. Leč co se stane a nastane, když na tuto půdu lví vstoupí školený herec, ba herec a režisér v jedné osobě? Ruku na srdce: i kdyby zazářil, buď tam nemá co pohledávat, anebo se musí proměnit k neobrazu svému. Jakub Zindulka, který je pravděpodobně duší Dialogu a je to herec čili Herec, hraje ve Vůni včel a bzukotu medu sám sebe, jeho herecká poučenost je emblematická, hraje přidělenou roli, ale… ale… Divák může mít pocit, že si v duchu říká: Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil. Namoutě: měl zůstat mezi diváky a jeho roli měl hrát některý antidivadelník, zrovna mnohomluvný Honza Paur, třeba i neškoleně a prvoplánově, poněvadž to, čeho jsme svědky, je mišmaš antidivadelnického s neantidivadelnickým na jevišti. Kdyby mělo Antidivadlo režiséra, ten aby skočil z okna. Jenomže ta jsou v Dialogu v přízemí.

Dopřejme sluchu ještě jednomu nepřehlédnutelnému hlasu z kuloárů. Hlas se ozval, že některá dřívější představení Antidivadla, která inklinovala k celostnějšímu dramatickému projevu, jako například Hřbitovní bytí nebo Bitevní vole, byla sice možná inscenačně nevyváženější, ale antidivadelníci si v nich kladli uměleckou laťku výš. To je samozřejmě podnět k principiálnímu rokování, co je pro jejich poetiku skutečně bytostnější, zda pásmo složené ze scének nebo sled scének, vytvářející o poznání víc než pásmo. V bzukotu medu možná literárnost trochu ustoupila do pozadí a za vůně včel crazy divadelnictví ještě víc postoupilo do popředí, byť by tady mělo jít o maximální rovnováhu. V případě Antidivadla ovšemže o antirovnováhu. Ta se pod vlivem bzukotu a vůně tentokrát přespříliš vychylovala do všech antisměrů.