literární západ

Za pár dní se sejdou členové Střediska západočeských spisovatelů k pravidelnému rokování. Nejsem už „in“, do vnitřních záležitostí Střediska mi tudíž nikterak nepřísluší zasahovat, které záležitosti jsou ale vnitřní a které jsou vnější? Nepromítají se do postavení Střediska a do jeho fungování v kontextu západočeské literární kultury víceméně totožné nebo velice podobné problémy, se kterými se musejí v různé míře vyrovnávat také jiné spisovatelské instituce, různá jiná centra současné literární kolektivity? A to ať jde o společenství buď převážně celorepublikového dosahu jako Obec spisovatelů nebo například (dlouhodobě skomírající, nemýlím-li se?) Klub českých spisovatelů, případně spolčení regionálního charakteru jako kupříkladu Obec moravských spisovatelů. Nebo právě západočeské Středisko západočeských spisovatelů.

Co je nahoře, to je i dole, a co je v tzv. centru, to bývá i na periferii, co trápí Obec spisovatelů, tudíž zřetelně dopadá i na regionální literární seskupení. Nejednou jsme už o nebohé a neblahé Obci spisovatelů za vedení Vladimíra Křivánka a nyní filmaře Tomáše Magnuska psali; nyní můžeme v této souvislosti odkázat na dvě aktuální, zevrubné úvahy z pera literárního kritika Karla Pioreckého, zveřejněné v prvních letošních číslech obtýdeníku Tvar. K jeho vstupnímu článku se polemicky vyjádřili středomoravský básník Jaroslav Kovanda a severočeský prozaik Otto Hejnic, posléze ještě spíše v neutrálním duchu i předminulý předseda OS, někdejší exilový literát Ivan Binar. Z Plzně nezareagoval nikdo, během několika uplynulých týdnů arciže vůbec nikdo, ačkoli tam mají literárních vědců občas až nadbytek a dokonce i plzeňské rusistky z pověření výboru Střediska opakovaně rozhodují o české literatuře, o kterou se pochopitelně nikterak nezajímají. A zajímá vůbec Středisko, co se píše o Obci a co se v ní děje?

Pochopitelně má Obec spisovatelů (OS) pro svou nynější kalvárii celou řadu zdánlivě přijatelných (zároveň ale i nepochopitelných) vysvětlení. Zlí jazykové říkají, že nedávné vedení rozkradlo, co mohlo, dokonce i mnohem zdrženlivější Jaroslav Kovanda ve své polemice opatrně připouští, že „s posledním předsedou se schyluje k soudu“ (!). Nový předseda uhradil některé nejtrapnější dluhy z vlastní kapsy: komu by se to líbilo! Asi se poměry v Obci donedávna tuze líbily členům bývalé Rady Obce: vždyť z jejich kapes se nekradlo. Velkou ranou pro OS je, že znenadání zemřel zkušený žurnalista Miroslav Sígl, který doslova z ničeho obětavě vykřesal celá dvě čísla spisovatelského bulletinu. Kolik spisovatelů své členství složilo a kolik zůstalo, to se ještě přesně neví, konstatuje Kovanda (ale neříká, že spousta spisovatelů v Obci vůbec není a být nechce) – načež přiznává, co může nastat: buď bude OS takové „béčko kopající okresní literární přebor, zatímco áčko se na nás bude dívat z tribuny“, anebo dojde k tomu, co prý navrhuje jeden nejmenovaný ministerský úředník: totiž že by „bylo lepší nechat Obec spisovatelů chcípnout“. Tohle všechno se pochopitelně týká i celé řady západočeských literátů, kteří jsou členy Obce. Nebo by chtěli být členy. Čili členy takřečeného áčka – nebo béčka? A co když céčka?

Moc pěkně, ale i velice truchlivě, především sarkasticky, tlumočil svůj názor Ivan Binar, který si jako spisovatel klade otázku, kde má literární tvůrce brát sebevědomí. Vrací se i k představě Jaroslava Seiferta, že spisovatelé jsou „svědomím národa“. Nejsou, praví Binar, dnes už na tato slova nikdo neslyší. Ať spisovatelé říkají cokoli, ať jsou jejich slova potřebná a pádná, ne-li zlatá, beztak beznadějně zapadnou v „rachotu pestrobarevných banalit“. A na druhé straně vždyť i dítě chce pohádku vidět nebo pustit, nikoli už ji číst nebo si ji nechat přečíst. Pak prozaik zvyšuje hlas až k hněvné lamentaci: Potřebuje náš národ při svém současném stavu kloudnou literaturu? Potřebuje vůbec duchovní hodnoty? Lze cosi jako svědomí někomu vnucovat? Nebere národ na své špatné svědomí nějaké prášky? Místo aby četl? Jak má spisovatel burcovat národ, táže se Ivan Binar – a odpovídá: Nejsem jeho svědomí. Nezačnu vymýšlet suroviny pro výrobu prodejného kulturního zboží. Svou úvahu pak uzavírá říznými slovy: „Národ mě neposlouchá, nemá čas, jsou slevy, národ šel nakupovat.“

Otto Hejnic ale ve své polemice prohlašuje, že hlavním důvodem, proč má být Obec spisovatelů zachována, je to, že jde o „profesní organizaci zastupující nejen své členy, ale všechny autory, celou českou literaturu! A to jí dává mandát jednat s kýmkoliv, od premiéra dolů.“ To je letitý omyl, nynější OS už drahný čas ani trochu nezastupuje „celou“ českou literaturu! Právem může Karel Piorecký namítnout, že v současnosti máme co činit s organizací „zmítající se v naprostém marasmu, která ze svého středu není schopna najít osobnost, která by přesvědčivě reprezentovala navenek a určovala jí smysluplný směr“ – a pokud mluvčí Obce mají za to, že třímají mandát zastupovat všechny autory, pak to není pouze nedostatek sebereflexe, nýbrž projev něčeho tak absurdního, co se dá nejspíše charakterizovat jako arogance moci. Kritik plným právem připomíná, že tuto „moc“ přece nikdo Obci do rukou nevložil, že tudíž zjevně jde o „aroganci domnělé moci“.

Emoce neemoce, závěr článku Karla Pioreckého v principu vyznívá velice konstruktivně, ačkoliv také velice truchlivý, popel na hlavu by si však měli sypat v prvé řadě ti, kdo ho s předsednickými platy na kontě a vysedáváním v Radě OS k tomuto závěru přivedli: soudí, že z hlediska budoucnosti české literatury by bylo nejlepší Obec spisovatelů rozpustit a tím „uvolnit prostor ke vzniku alternativní organizace založené nikoli na příslibech pochybné kariéry či alespoň sebepotvrzení, ale na autentickém zájmu o život literatury a o její společenský status“. Poté připomíná, že by to nebylo v kulturních dějinách poprvé, kdy by zkompromitovanou spisovatelskou organizaci nahradila organizace nová, nějaká nová podoba spisovatelské kolektivity, a že tyto postoje sílí především mezi mladšími literáty neboli právě v kontextu zmíněné „budoucí české literatury“. Nezmiňuje se o problematice regionu, ani o tom, na jakých sloupích by stála a na čem se zakládala případná alternativní spisovatelská organizace. Není ovšem vyloučeno, že bychom mohli mít nějaký čas nejméně dvě literární béčka.

A co západočeská literární současnost? Znovu se můžeme ptát, nakolik všechny tyhle problémy poznamenávají její činnost? Poznamenávají ji ale vůbec a nehrají si na západě Čech raději na pochrupujícího mrtvého brouka? Je si jich alespoň vědoma? Není pro ni smyslem veškeré existence jako by se kamarádit s pražským vedením? Bylo by vůbec možné a myslitelné v západočeských kulturních poměrech, potýkajících se s nekulturností v regionu, dovolit konkrétně a reálně uvažovat o nějaké „alternativní spisovatelské organizaci“? Třeba o něčem takovém, co za starého režimu v Plzni fungovalo jako klub mladých autorů při západočeské odbočce Svazu českých spisovatelů? Jistěže nevoláme po likvidaci Střediska západočeských spisovatelů: to se likviduje samo. Vždyť kdekdo dnes pobaveně prohlašuje, že v Plzni nejsou vůbec žádní spisovatelé!

Takový pomyslný „klub mladých“ by samozřejmě neuděloval žádnou Cenu Bohumila Polana, tj. západočeský vavřín, který je počínáním střediskového výboru a neuvěřitelně servilní střediskové poroty nyní již nenávratně zkompromitovaný, poněvadž by na to neměl žádné peníze. Mohl by se však v něm aspoň křísit uvedený autentický zájem o život literatury a o její společenský status. Čili vůle žít nikoli skládáním sentimentálních kýčařin a hojným chrlením komerčního čtiva.