literární západ

Už se mi vůbec, vůbec, ale vůbec nechce nic psát o kauze básník Milan Šedivý versus výboři Střediska západočeských spisovatelů plus porotci Ceny Bohumila Polana, vždyť to zoufalé zametání všeho podstatného pod kobereček zesměšňuje celou Plzeň, nikoli pouze ty oficiální mluvčí, jak si všichni s úlevou mnou ruce a halabala práší, leč aspoň jedna replika by měla být v této souvislosti vyslyšena. V českých zemích se nic neutají, tudíž neutajme ani to, že významný český spisovatel, člen Rady Obce spisovatelů, nesmírně žasl nad neuvěřitelně sebezahleděnou „bohorovností“ výboru Střediska a podotkl, že tato bohorovnost nevede do ráje, nýbrž přímo do pekla. Ba právě.

Proto raději vzhůru na Sever, tentokrát do Liberce. Posledně jsme se věnovali novopečeným pardubickým Partonymům, nyní si podobný projev uznání zaslouží (neprodejný, stejně jako PLŽ) liberecký zprvu dvouměsíčník, posléze čtvrtletník Světlik: nedávno totiž oslavil deset let své existence! První číslo vyšlo v březnu 2003, to nynější je v pořadí již čtyřicáté šesté, což znamená, že ročně v průměru vyšlo přibližně pět čísel Světliku (rozuměj: Světa libereckých knihoven). Liberečtí to mají vše dobře spočítané, a tak vědí, že literární tvorbou se v časopise prezentovalo dohromady 86 autorů plus 98 autorů dětských – a ještě k tomu lze připočíst 15 „tvořících“ knihovníků. Nešlo pouze o pisatele z Libereckého kraje, ti však pochopitelně v této statistice dominují. Ti „autoři z Libereckého kraje“, to jsou pochopitelně především členové Kruhu autorů Liberecka (KAL), což je také spoluvydavatel dvouměsíčníku. Tím hlavním vydavatelem je od počátku Krajská vědecká knihovna v Liberci (KVK) – a že vůbec Světlik vychází, jistěže jako tzv. účelový tisk, za to vděčí též finanční podpoře Statutárního města Liberec.

Lehkému srovnání se neubráníme. To znamená, že se Světlik nikdy netěšil výrazné podpoře ze strany grantové komise Ministerstva kultury ČR jako donedávna PLŽ, zato se pořád může opřít o podporu města Liberec, o čem se už Plži drahnou dobu ani nesní. Plzeňský PLŽ vychází pod kuratelou Knihovny města Plzně jen velice krátkou dobu, zatímco liberecký časopis vzniká s podporou místní knihovny od samého počátku: však také editor první dvacítky čísel, Jan Šebelka, děkuje všem ředitelům Krajské vědecké knihovny v Liberci, „kteří Světlik ve svém rozpočtu strpěli“. Výstižná slova, přesto je poděkování určitě na místě. Jenomže Světlik je od počátku symbiózou knihovnického a literárního časopisu, zatímco PLŽ je časopis literární, byť příležitostně rád vychází vstříc potřebám knihovny. Nikoli ovšem Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje: s tou ani formálně nemá nic společného. V této souvislosti si zaslouží uvést citát, který najdeme na obálce nejnovějšího Světliku: „Sem, knihomilče, knihu zvláštní ždáš-li míti!“

To všechno je hodno úcty, i výběr citátu. Právě tak si ale zaslouží uznání, že článek k desátému výročí Světliku koncipoval Jan Šebelka ve střízlivé tónině. Koneckonců jeho úvahy se dozajista netýkají pouze a jenom libereckého dění! Táže se totiž až flagellantsky: Je co slavit? Na opulentní hody to není… Chtěli prý v Liberci v začátcích, aby se literáti scházeli, povídali si, pořádali čtení a jiné akce – a to prý příliš nefunguje, dokonce to má opačný trend. Nepamatuji, kdy jsme se naposledy sešli u piva, píše Šebelka. A také že se nedaří Kruh a jeho autory propagovat. Odezvy Kalmanachu (pravidelné literární ročenky KAL) jsou minimální, někteří knihkupci ve městě dokonce odmítají knihy autorů z regionu prodávat. Také měli liberečtí literáti v plánu vyhlašovat Literární počin Libereckého kraje a další soutěže nebo ankety, opakovaně se to pokoušeli prosadit, nikdy se však na nic takového nenašly potřebné finanční prostředky, ačkoli šlo o pouhý zlomeček v rozpočtu kraje. A proč? Protože se dosavadní politická garnitura, která stále v čele kraje, na kulturu dívala spatra. Sic!

Jsme-li u výročí, desáté výročí měla loni také specifická liberecká akce – totiž malý festival autorského čtení pod názvem Literární pozdravy. V loňském roce do Liberce zavítali natolik reprezentativní tvůrci jako Stanislav Komárek nebo Petr Hruška. Ten druhý vystupoval v Liberci dokonce už třikrát! Na večerní čtení bývají zváni známější literáti, v odpoledních blocích dostává prostor liberecká scéna včetně nejmladšího autorského pokolení. Z těch „slavných“ se na čteních podíleli (v abecedním pořadí) například Michal Ajvaz, Radka Denemarková, Milan Děžinský, Irena Dousková, Jiří Hájíček, Jaroslav Rudiš, Vít Slíva, Jáchym Topol… K organizátorům festivalu patří i Jaromír Typlt nebo „další lidé z Lidových sadů“. Málokdo asi ví, že svým názvem se festival hlásí k Mezinárodnímu dni pozdravů, který připadá na 21. listopadu, takže se Literární pozdravy konají vždy o předadventním víkendu. Pěkná tradice, hodná následování…

A ještě jedna zajímavá informace: při Krajské vědecké knihovně v Liberci působí Literární klub. Čili seskupení mladých autorů stojících (prozatím) mimo Kruh autorů Liberecka. Možná je to liberecká varianta plzeňského Ason-klubu, zase však jde o spolupráci s Krajskou vědeckou knihovnou, nikoli s institucí typu Knihovna města Plzně. V Liberci to bylo celé trochu komplikovanější v tom smyslu, že až v roce 1998 se sešli tamější spisovatelé, publicisté a badatelé, aby si založili vlastní organizaci a odtrhli se od ústeckého Klubu spisovatelů, někdejší severočeské pobočky normalizačního Svazu čs. spisovatelů. Po roce 1989 se něco podobného odehrálo i v Plzni, tam však nebylo zapotřebí se od ničeho a od nikoho odtrhávat. V Plzni existovalo i sdružení mladých autorů, které posléze transmutovalo do nynějšího, již zmíněného Ason-klubu.

Vraťme se k bilančnímu, nemálo kritickému, zčásti i sebekritickému článku Jana Šebelky. V podstatě z něho vyplývá, že na Liberecku se má k světu literární kultura – a že se potýká s nejrůznějšími problémy. O tom všem se Šebelka zmínil, byť jistěže ve velké zkratce nebo v pouhém náznaku, nicméně to zdůraznil a nic nelakoval narůžovo. A netřásl se strachy, že tím vrhne špatné světlo na Kruh autorů Liberecka, na Krajskou vědeckou knihovnu, na Literární pozdravy, že tím ohrozí možnost získat finanční podporu, právě naopak: otevřeně charakterizoval současný stav tamního literárního života a svým způsobem pro něj mohl získat sympatie veřejnosti. To v Plzni by ihned napsali, že jeho slova „poškozují pověst Střediska jako celku“. Ač pochopitelně nikterak nepoškozují. Jiný kraj, jiný mrav… Můžeme se však upokojit dalším citátem ze Světliku a inspirovat se jím. Praví se v něm, že „mnozí odvážlivci usedají do stínu platanů a jejich urputné vzezření se stává mírným“. Staniž se!

Do Světliku nahlédněte ZDE.