literární západ

Budeme psát o Topolovi, o jednom „topolu“ z „topolové aleje“ české literatury, rozuměj nikoli o Josefu Topolovi či o jeho mladším synovi Filipu Topolovi, nýbrž o Jáchymu Topolovi. Kupříkladu už jen z toho důvodu, že v Plzni ho před několika lety Michal Viewegh veřejně a závistivě pomlouval, že Topolovy knížky vycházejí v poměrně nízkých nákladech (honem připomeňme, že Jáchym Topol je v současnosti nejpřekládanější český spisovatel v zahraničí!), zatímco ty jeho, Vieweghovy, hojně plní kdekterý krám, potom ovšem možná i kdekterý kontejner. Nu ano, kontejner, kontejnery, kontejneřisti! Nemám v úmyslu k této plzeňské taškařici sám za sebe už cokoli podotýkat, s gustem však v Literárním Západu odcituji, co k inkriminovanému tématu (žel především k jepičímu pseudotématu) pověděl jeden kumštýř z Plzně.

Nuže, tento tvůrce zcela sine ira et studio a v podstatě jen tak mimochodem nedávno poznamenal, že „co se týče kontejnerů, myslím, že to je typická ´kultura za každou cenu´. Prostě: my ty prachy z toho města (ze státu, z Unie atd.) dostaneme za cenu vymyšlení jakékoli blbiny. Rád bych viděl jediného člověka, kterého ke čtení knih přivede to, že mu je nabídnu v kontejneru. Kdyby to alespoň pár lidí naučilo číst knížky místo Blesku, bylo by to fajn, ale k tomu zcela určitě nedojde. Nemluvě samozřejmě o tom, že dovoz, složení, pronájem, naložení a odvoz jediného takového kontejneru je natolik drahá záležitost, že by PLŽ za to vycházel asi tak dvacet let.“ Dejme tomu pouhých deset let, nepřeme se, jestli ne zhruba patnáct roků, právem však náš umělec posléze doplnil: „Takže to člověku trhá srdce dvojnásob.“

Ano, jakékoli blbiny… Kultura za každou cenu… Na tom je hodně pravdy: vždyť pokud PLŽ uzavře svou existenci z finančních důvodů neboli pokud s konečnou platností skončí v nějakém bezdomoveckém kontejneru se starým papírem, velkou vinu na tom bude mít i nynější kvaziprojekt pod kuratelou úřednictva z Evropského hlavního města kultury 2015. Namoutě, nikoli naše, leč jejich heslo budiž Za kontejnery v Plzni krásnější! Mezitím mi přišla další „nevyžádaná“ zpráva z Plzně: její pisatel se podivuje, že celý týden chodil několikrát denně kolem kontejneru zprovozněného v souvislosti s plzeňským filmovým Finále, leč nikdy nezaregistroval jediného zájemce o kulturní kontejneření s výjimkou kontejner obsluhující slečny. Třeba bude jinak, třeba se kvůli nějaké akci kolem kontejneru seběhne obecní lid, proč ne? Vždyť jsme jen človíčkové a lidé mívají rádi všelijaké blbiny, pokud to nepřijde na nic z jejich kapsy. A dotřetice příznačná reakce na Zápisník dr. No, v němž se předminule kriticky psalo o kontejnerech: „Souhlasím s Tebou, ale veřejně neřeknu nic, abych nedostal za ucho.“ Toho se netřeba bát, stačí mít za ušima.

Proto raději zpět k Topolovi. Neboť Topolovy knížky mají pořád, dlouho po roce 1989, mnohem blíž k tzv. alternativní kultuře, není to také nějaká soudobá korela (tj. konzumní či komerční realismus, vlastně by se teď dalo říci, že i kontejnerový realismus), není to žádné pomíjivé pouťové nebo jarmareční zboží. Ne každému se bude nebo musí poetika Jáchyma Topola zamlouvat; však toho není třeba. Leckterá kniha si hledá svého čtenáře a čtenáři si zase hledají knihy podle svého gusta. Ti sečtělí nebo nároční si mnohdy nacházejí právě Topola. Tenhle náš prozaik (zpočátku též autor několika básnických sbírek) v loňském roce oslavil abrahámoviny: méně obrazně řečeno dožil se loni ve zdraví padesáti let. A nakladatelství Torst se rozhodlo vydat k jeho životnímu jubileu sborník. Ten sice vyšel až nyní, s nemilým zpožděním, nebylo to však způsobeno nějakou liknavostí: každodenní neštěstí chodí také po lidech, nejenom po horách. Leč zlý pryč a sborník je tady.

Co je třeba vyzdvihnout: že takové pocty se dočkal všehovšudy padesátiletý prozaik! Sborník vydaný v Torstu se jmenuje Otevřený rány (opravdu Otevřený, nikoli Otevřené) a má výstižný podtitul: Vybrané studie o díle Jáchyma Topola. Uvedené stati pocházejí z per, resp. z počítačů českých i zahraničních badatelů (jejichž texty jsou pro účely daného vydání přeloženy do češtiny), převážně bohemistů. Správně se konstatuje, že publikace z Torstu přímo demonstruje, jak mnohotvárné a významově bohaté je Topolovo dílo a co všechno v něm můžeme při pozorném čtení nalézt. Svazek uspořádal a zasvěcenou obšírnou předmluvou a ediční poznámkou opatřil mladší pardubický bohemista Ivo Říha. Přes třicet obsáhlých studií, to už je co říci! Všechny byly v průběhu let publikovány buď knižně, ve sbornících, anebo v renomovaných literárních periodikách (Tvar, Literární noviny, Respekt…). Sborník jako celek tudíž představuje inspirativní odbornou rekapitulaci prvních desetiletí Topolovy beletristické tvorby, zejména jeho prozaických textů.

Ano, padesátiletý Jáchym Topol se dožil takovéhoto uznání. Skoro čtyřsetstránkového čtení o jeho tvorbě, a to se každý z autorů zaměřil jenom na některé aspekty autorova díla, neměl v úmyslu pojmout Topolovu literární činnost synteticky: k tomu přece ještě nepochybně dozraje čas. Zároveň si ale uvědomujeme, že takové jubilejní sborníky by mohly vycházet podstatně častěji, nejenom kupříkladu v Praze, v prestižním Torstu, nýbrž i v regionálních, jistěže podstatně komornějších, rovněž však nemálo důstojných podmínkách. Potom by se asi netýkaly autorů padesátiletých (zrovna jmenovaný Viewegh měl také abrahámoviny, copak by však některého badatele napadlo sestavit nějaké vieweghovské chvalořeči, když žádné nejsou?), ale západočeských literátů v době jejich uznávané životní zralosti.

Po bitvě je každý generálem, zpětně si však uvědomujeme, že zrovna výbor Střediska západočeských spisovatelů mohl připravit a v loňském roce vydat i jen nevelký soubor statí k osmdesátinám Josefa Hrubého – nebo letos stejný jubilejní sborníček k osmdesátinám Karly Erbové. Stačilo by se přece jménem výboru obrátit na skoro neviditelné západočeské bohemisty (včetně jazykozpytců), přemluvit je ke spolupráci, a publikace by byla k mání a posloužila by propagaci literatury ze západních Čech. Mohli by se toho ujmout například porotci plus porotkyně Ceny Bohumila Polana, aby alespoň takto prokázali (?) svou zpochybňovanou orientaci v poválečné a soudobé poezii. Nestalo se tak však. Pochyby nebyly vyvráceny. Všem těmto pánům a paním (z výboru SZS, ze ZČU v Plzni aj.) ale během posledních dvou let utřely nos sice neotitulované, zato pečlivé a pracovité knihovnice z Knihovny města Plzně, které postupně připravily důkladnou a hodnotnou knižní bibliografii obou jubilantů: všechna čest jejich úsilí bibliografickému! Všude se vloudí chybička, takže například úvodní slova k zmiňované bibliografii Hrubého jsou školometsky podprůměrná, naopak Erbová našla v Harákovi více než citlivého vykladače. Znalec poezie Ivo Harák ovšem v žádné střediskové porotě nezasedal a zasedat nebude. Rozumí totiž poezii.

Rekapitulujme: nakladatelství Torst si za vydání souboru vybraných studií o literární Tvorbě Jáchyma Topola zaslouží samá slova chvály a jeho editor Ivo Říha zvlášť. Stačilo však nebýt líný duchem a nepoklimbávat v prosezených funkcionářských křesílkách – a také Plzeň se mohla vykázat jedním nebo dvěma sborníčky podobného zaměření. Tak možná někdy příště. Vždyť i na pochrupující Šípkovou Růženku prý došlo.