literární západ

Přítel z Plzně mi poslal mail, v němž píše o všem možném a v rámci toho všeho možného mě označuje za „známého odstřelovače plzeňské literatury“. Domnívám se, že si to o mně nemyslí a především že uvedená slova jsou přátelskou nadsázkou. Ale stejně: na něčem ta nadsázka musí bazírovat a nikoli náhodou se pravívá, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Takže jsem po nějakém čase zahnal pobavený úsměv z tváře a vzal jsem citovaný šproch o svém údajném „odstřelovačství“ jakoby setsakramentsky vážně. Lze ho totiž brát takto vážně přinejmenším i jako pohnutku a pobídku dvojího druhu: mám se před tímto označením, možná přímo zlovolným (byť zřejmě převážně škádlivým) nařčením bránit, anebo se mám chtít tímto známým odstřelovačem skutečně stát? To by se všelijací pisálci možná moc a moc divili, zatímco ti, co nikoli cosi sepisují, ale něco vytvářejí, by se nemuseli ničeho strachovat. Na ně totiž žádní snajpři kritickou flintou nemíří! Přičemž s největší pravdě ryzí podobností ani nenamíří. Leda že by tvůrci zplaněli, ach jak zplaněli, a potom si o nějakou laskavou kritickou popravu samoskou přímo řekli.

Proč bychom se tudíž netěšili a proč bychom se trochu nebránili? Není totiž vůbec snadné být odstřelovačem nějakého písemnictví, třeba i regionálního, zato může být nemálo jednoduché být „odstřelovačem“ několika konkrétních spisovatelů. Spisovatelů? Možná spíše autorů. Autorů? Možná spíše pisatelů. Nebo kritiků a vědců? Tady se okamžitě nabízí pochybnost, zda se někdo v Plzni rozumně věnuje literární kritice (hádám, že alespoň o jednom srdnatci bych věděl) – jenže jak je to s literární vědou, to se raději nikoho netažme, poněvadž bychom mohli již při pouhé odpovědi zabřednout do hlubokého provinčního pozitivistického močálu a z této bažiny, jinými slovy z tohoto otitulovaného žabince už nikdá nevybřednout. Žabinec brčkem neusmažíš, tvrdil kdysi Hugo Pludek, věděl, co říká a dokonce i po padesáti letech je to pravda pravdoucí (pozor, pouze citujeme a oním brčkem nemáme ani v nejmenším na mysli sl. Brčákovou Vl., byť je s úctou přáteli nazývána Brčko!). Z toho vyplývá, že když do jistého žabince něčím hodíme, kamenem nebo chlebem, lhostejno, beztak v něm zmizí jednou provždy. Leč co se naopak může kloudného z „vědeckého“ žabince vynořit? K tomu by našinec potřeboval surreálnou imaginaci chebsko-ústeckého Vojtěcha Němce, aby si něco takového dovedl představit, pročež to jen stěží půjde třebas zkusmo pojmenovat. Ne, stačí!

Budiž, jak to však s odstřelováním? Sebekriticky přiznávám, že dr. No v tomto případě pociťuje určité rozpaky a popravdě řečeno neví, co si o tomto výroku má myslet. Dozajista jde o žert, ale i v žertu se skrývá satira, ironie a hlubší význam, takže se ptá: Koho v posledních letech takříkajíc „odstřelil“? Například: napsal snad o jedné přeceněné básnířce, že sepisuje „sentimentální veršíky“? Nikoli, neměl čas ani potřebu se s tím trápit. Rozmetal snad na tisíc kousků nekonečné sepisování řečeného agenta F.? Dokonce naopak, poskytl mu příležitost vydat knižně jeho vyznání obdivu k R. L. Stevensonovi. Že se postavil proti tomu, aby se jednomu z novopečených grafomanů uveřejnila časopisecky jeho pustá grafomanie? Žádná škoda, však on si to grafoman v pohodě vydá sám a rozdá bohatým přítelíčkům. Pustil se dr. No slovem sršatým do slabikářových beletristických vypodobení různých postav plzeňské literární minulosti? Opět nikoli, domnívaje se, že v těchto Augiášových chlívcích by si měli především Plzeňané zjednat pořádek sami, leč v tom se po čertech mýlil a zklamal: místo pořádku v literatuře si Plzeňané raději hoví poblíž tzv. literárních kontejnerů, což by podle významu zvoleného slova měly být hory literárních odpadků. Nikoli ovšem odstřelených: připusťme, že mnohdy jen „střelených“.

A to „odstřelování“ literárněkritických výkonů? Přitom pouze údajných literárněkritických výkonů? Všech „šampiónů chybných výkonů“ plzeňské provenience, jak tyto úlety v obecné poloze nazýval Bohumil Hrabal, ten ovšem s vrozenou laskavostí? Tady žel není o čem mluvit, nekompetentnost nejmenovaných, ale zcela konkrétních osob je v tomto směru nejenom neuvěřitelná, ale především připomíná kouzlo nechtěného. Nebo nechtěné naivní „umění“, někdy žel naopak zcela chtěné a vědomé „naivní“ štrejchy. To se zřetelně projevilo třeba u nedávné sestavy poroty Ceny Bohumila Polana, jak jsme o tom už několikrát psali, i v jejím rozhodování. Jenomže proč tyto navenek velekvalifikované osoby nějak „odstřelovat“, ránu za ranou do černého? Odstřelily se samy. Spáchaly trapnou kritikusovskou sebevraždu: vždyť ani nevěděly, kdo se do soutěže přihlásil, natož aby se vyznaly v textech. Ani vlásek se jim však na hlavě nezkřížil. Dál posuzují plzeňskou literaturu a dál svou nekompetentností přispívají k jejím neduhům.

Takže pořád ani neuvažujeme o variantě, zda se dr. No neměl stát neslitovným snajprem a trefovat se do plzeňských literárních škodlivin jak bílou křídou do komína. Zato se znovu trochu pozastavme nad vyřčeným tvrzením, že jde o „odstřelovače plzeňské literatury“. Odkdy se údajní odstřelovači více než deset let podílejí na vydávání jediného plzeňského literárního časopisu, přinejmenším jediného tištěného? Na nějž může leckdo i žehrat, ale že by sám hnul prstem a usiloval o něco podobného, to věru ouha! Časopisu, v němž dostaly příležitost k publikování už skoro čtyři stovky západočeských básníků a prozaiků, západočeských rodáků – a k tomu i celá řada příležitostných ctěných hostů západočeského literárního života? Takhle si odstřelovačství v žádném případě nepředstavuji, není však vyloučeno, že se toto označení ujme – a potom jakáž pomoc. Koneckonců člověk, který se podobným způsobem obětavě lopotí jak s plzeňským literárním úhorem, tak i s plzeňskou literární úrodou, je asi opravdu sám na odstřel.

Ano, na odstřel… Zaslouží si to i jako redigent edice Ulita, v níž už vyšly skoro čtyři desítky knižních titulů, vesměs z pera západočeských literátů nebo autorů v různé míře se západočeským literárním životem spojených. Přitom nejde o žádné údernické výkony, pouze o pomoc „plzeňské literatuře“, nikoli o její odstřelování. Bez uzardění si přiznejme, že zejména v poslední době v Ulitě vyšly knížky, které jsou výrazně kvalitnější než kupříkladu tituly vydávané pod patronací Střediska západočeských spisovatelů: namátkou Karel Trinkewitz, Květa Monhartová, Alena Zemančíková, Alena Vrbová… Ale i mnozí další, již několikrát v této edici v minulém údobí vyšly básně Josefa Hrubého: nejde o výčet svazků, ale také o připomenutí pečlivé redakční a editorské přípravy. S tou si samozvaní „redaktoři“ kupříkladu novějších sborníčků Střediska ani trošilinku nelámou hlavu. Čili opět nekráčí o nějaké odstřelování, nýbrž o další podanou ruku současné západočeské literatuře. Jenomže některé husy se stejně mohou cítit více než potrefené, no a pak kejhají, ach, jak ty kejhají! Však to jsou husy, nefalšované literární husy a husičky, přičemž nikoli ty kapitolské.

Leč takhle to už v historickém a kulturním vývoji chodí a v dějinách literárního života nebo literárního dění v regionu to takhle chodívá jakbysmet. Něco vzniká, něco trvá, o něco se snažíte, najednou v Plzni po čtyřiasedmdesáti letech začne znovu vycházet literární časopis, a když to všechno skončí, poněvadž nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně (byť ani PLŽ, ani Ulita žádnými falešnými slečinkami nejsou, nejde ani o nějaké přeplácené výpotky manažerů Ehm Ká), nakonec zůstane v povědomí veřejnosti pouze cejch a punc „odstřelovače“. Ročníky časopisu, desítky svazků edice, to vše zmizí v nepaměti. Vskutku to v dějinách není nic nového a s tím je zapotřebí pokaždé od samého začátku stoicky počítat. Vskutku není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.