literární západ

Máme milostivý podzim, alespoň z pohledu literárních vavřínů: ty nyní hojně dopadají na umělecké skráně, a to na skráně ctihodné i na méně ctihodné, na méně prokvetlé. V minulém Zápisníku jsme psali o vůbec prvním udělování Umělecké ceny města Plzně (mezi jejími laureáty byl též stařešina plzeňské poezie Josef Hrubý), v následujících dnech bude (resp. už byla?) vyhlášena Cena Bohumila Polana, nejvýznačnější západočeské literární ocenění, byť se v loňském roce nesmírně trapně zdiskreditovala „zásluhou“ trestuhodně nekompetentní poroty. Neméně nekompetentně sestavené. Leč o „Polanovce“ nevíme nic nebo přesněji řečeno i kdybychom věděli, nepovíme v tuto chvíli nic, zhola nic: nyní se budeme věnovat vavřínům jiným a máme k tomu patřičný důvod. Tentokrát nechť je středobodem našeho zápisničení před několika dny udělená Cena Josefa Škvoreckého.

K ní se ale za chvíli, po pár odstavcích vrátíme. Abychom však byli „aktuální“, vyslechněme si první reference o valné hromadě Obce spisovatelů, která proběhla v sobotu 16. listopadu: v Praze, kde jinde, kamkoli jinam to mají všichni daleko. Donedávna měla Obec kolem šesti stovek členů (nebo i více? početní údaje se různí), na valnou hromadu jich nakonec dorazilo… Aby mě někdo nepřistihl při chybě: autorka, která nebyla při tom, tvrdila, že přišlo sedmdesát lidí, autor, který naopak byl při tom, se dušoval, že celých devadesát (pak ale ubral na osmdesát sedm); zkrátka a dobře zhruba ze tří set padesáti údajně platících (nebo neplatících) členů jich přišla necelá stovka. Možná byl mezi nimi někdo i z přibližně tří stovek členů, kteří jsou na vahách, zda své působení v Obci neukončit. Nebo už jsou dávno rozhodnuti. Na tom koneckonců tolik nesejde. Nastala tudíž venkoncem a všehovšudy jenom valná hromádka: pravděpodobných osmdesát sedm lidí dozajista nemůže v žádném případě reprezentovat literární veřejnost v českých zemích, zvláště když výrazných autorských osobností bylo mezi nimi… řekněme poskrovnu. Obec ale může i leccos jiného, umožňují-li jí to regule.

Například navýšit členské příspěvky. Padl návrh, který nakonec neprošel, aby členové platili tisíc korun ročně. Někomu je to málo, pro někoho to je mnoho, jenže pro literární společenství, jehož průměrný věk je jednoznačně starobně důchodový, to může být docela peprná částka. Není přece každý z nich filmový producent! Zaslouží uznání, že předseda Tomáš Magnusek financuje provoz Obce spisovatelů kolikrát z vlastní kapsy: komu čest, tomu čest, někteří literáti však mají na rozdíl od něho do kapsy pořádně hluboko. Namátkou těm, kdo si po dohodě s Knihovnou města Plzně nechávají posílat Plže a platí pouze dvacetikorunové poštovné, by tisícikorunová částka plně postačila na celé čtyři roky s Plžem! Takhle by jim jako platičům v Obci doručili maximálně elektronickou verzi spisovatelského bulletinu Dokořán. Leč návrh byl smeten ze stolu a není divu, že spisovatelští penzisté si zjevně oddechli.

Co však valná hromada vykonala? Zvolila si předsedu na další, dvouleté volební období, a to staronového Tomáše Magnuska – a kromě něho i výbor, takřečenou Radu Obce. Připomínám, že rovněž o ní hlasovalo pouze těch zhruba devadesát účastníků. Z plzeňského pohledu stojí za zmínku, že v ní bude zasedat Jaroslava Málková, předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů, takže můžeme být zvědavi, co se v nynější Obci dá kloudného zmoci, jinak se ovšem Rada na rozdíl od té stávající obměnila jen minimálně. Snad lze říci, že v ní jsou víc zastoupeny regiony, nějakou paritu bychom však v složení Rady hledali asi marně: své mluvčí tu nemá Jihlava, Olomouc, Pardubice ani Zlín, zůstaneme-li u krajských měst. Dále upřímně kroutím hlavou, proč byl do Rady Obce zvolen známý sexuolog Radim Uzel? Že by předseda Magnusek usoudil, že členové Obce spisovatelů nezbytně potřebují sexuologa? Zvláště v pokročilém věku? Bude-li však platit příspěvky, nechť je vítán. Možná bude přijat i některý z prezidentů, ovšem o Klausovi se vykládá, že ten v PEN klubu dluží peněz, takže terno to nebude.

Kdo však v Radě Obce není, to jsou literární vědci, historikové či kritici. Pravděpodobně je Obec nepotřebuje, zatímco sexuologa ano. Ono jich moc nezůstalo ani v plénu, které se vůčihledě smrskává, přesto je evidentní, že nový předseda nestál ani o ty, které v Radě předtím měl, anebo o ně stál jen maličko, holt aby se neřeklo. O ty, jimž slovutný Arne Novák kdysi říkal „vědečtí spisovatelé“ a nemyslel tím politology nebo ekonomy aj. O pražské „hromadě“ se shodou okolností zmínil také Ludvík Vaculík v Lidových novinách. Napsal, že mu došel bulletin Obce spisovatelů i s pozvánkou na sobotní valnou hromadu, a konstatoval: „Nepůjdu. Co tam může být? Ano, bude tam těch dvacet nových spisovatelů. Spisovatelé, od nichž jsem nečetl nic, ani jmen jsem si nevšiml. Voda z mého letního splavu je dávno pryč, nač lézt do cizího a v zimě?“ Vzápětí ovšem Vaculík připouští nebo upřímně přiznává, že málo čte, resp. nedočítá. Pisatel těchto řádek je značně mladší a díky tomu ještě dost čte, také si však většiny uvedených jmen doposud nikde nevšiml. Pochopitelně až na naši západočeskou Danielu Kovářovou, ta by Vaculíkovi jistě padla do oka! Nepochybně jako dáma a dozajista i jako autorka. Zvláště kdyby Magda Vaculíková nebyla u toho.

Která západočeská autorka však v Obci spisovatelů není a zřejmě tak hned nebude, valné hromady tudíž nebude mít v úmyslu navštěvovat, to je Jakuba Katalpa. Ta ani do Střediska západočeských spisovatelů nemá namířeno, nic ji v něm neláká, ostatně ani v Plži nemá v plánu publikovat: prý „pouští“ na světlo Boží jen definitivní, nikoli časopisecké verze svých textů, jak zdvořile vysvětlila v dopise adresovaném „plží“ redakci. Nicméně teď chceme hovořit zrovna o Jakubě Katalpě: vždyť právě tato více než nadaná prozaička získala za svůj třetí román s lapidárním názvem Němci, vydaný v Hostu, nikoli snad nejvýznamnější, leč stále významnější zmíněnou Cenu Josefa Škvoreckého. Porotci byli přitom tentokrát mnohem přísnější než v minulosti a do závěrečného kola vybrali dosti málo početný seznam kandidátů; nakonec zvítězila Katalpa.

Ta už samozřejmě mohla nějakou prestižní literární cenu získat i v minulosti a mnoho jí k tomu nechybělo, zvláště v případě Ceny Jiřího Ortena asi jen malý kousek, nakonec se však dočkala udělení „Škvoreckého“. Autor Zbabělců se toho bohužel již nedožil. Ukazuje se, že největší úspěchy ve světě české literární kultury sklízejí v posledních letech ti západočeští tvůrci, kteří se „osamostatnili“ a nepatří k západočeské literární lobby z Americké: laureát Ceny Jiřího Ortena Vítězslav Maňák (původem ze Stříbra) a uvedená Jakuba Katalpa, nyní žijící poblíž Domažlic. (Před nimi takto uspěl jistěže i Josef Hrubý.) Nebo se mýlím a Katalpa pobývá na Tachovsku? Zvláště nad nebohým Maňákem se loni páni a paní plzeňští porotci toliko paskřivě ošklíbali: my tomu přece rozumíme, my, kdepak ti, co autorovi přiřkli celorepublikově hodnotnou Ortenovku! A přikvačili s cenou na podnose k rukám Málkové. Ba, rozumějí, všemu rozumějí, jen současné literatuře ani co by se za nehet vešlo. Případně ani za mák. Leč není nad to, podřimovat v placené porotě.

Takže na závěr několik všetečných kvízových otázek. Nebo raději pouze jedna. Přečtete-li si všechny knížky letos vydané v západních Čechách nebo napsané autory ze západních Čech, snadno uhodnete, kdo získá Cenu Bohumila Polana v příštím roce! Kdo to tedy bude? My to dozajista neprozradíme, poněvadž pravděpodobně ty knihy ještě nikdo nemá přečtené (až na nejmenovanou výjimku) a budoucí porotci by nedejbože mohli přijít o svou odměnu. Navíc kdybych to prozradil, vytklo by se mi, že to není fér. Tak naznačím jen tolik, že by to mohl být román Davida Charváta. A víc už neřeknu.