literární západ

Anketa Kniha roku, kterou vyhlašují Lidové noviny v návaznosti na dávnou prvorepublikovou tradici, je mírně řečeno jenom povykem pro nic. Loni se oslovily čtyři stovky dotázaných, včetně grafických designérů, astrofyziků, lékařů, diplomatů, domovníků, knihovnic, učitelek, finančníků či hudebníků, odpovědělo jich 239 – a k triumfu stačilo prapouhých 14 hlasů. Ke třetímu místu všehovšudy devět hlasů. Nutno říci, že z tohoto hlediska je podobná anketa spjatá s Magnesii Literou nesrovnatelně kvalifikovanější. U Knihy roky totiž pokaždé stačí říct pár kamarádům a vavříny má člověk v hrsti. Vítězům můžeme upřímně pogratulovat, ale jsou to prvenství jednoznačně pro kočku. Ostatně: pro loňského čili nejnovějšího vítěze Bohdana Chlíbce (přiznejme, že pronikavého tvůrce!) se vyslovili tolika dva literární kritici z mnoha!

Co se však v každoroční nudě této deníkové pseudoankety přihodilo úplně nového? Toto: účastnící ankety tentokrát měli – pokud chtěli – určit kromě Knihy roku rovněž tzv. Knihu století. Rozuměj knihu z v období 1901-2013, která je nejvíce „oslovila“. A odpovědi? To bylo jednoznačné panoptikum. Buďme vlastenci, ale co je moc, to je příliš: mezi knihami století totiž triumfovala česká literatura. Schválně, co by na to řekli namátkou Britové, Francouzi, Italové, Němci, Poláci, Rusové či Španělé! Nebo Rakušané. Nemluvě o Spojených státech, Latinské Americe nebo o mimoevropských kontinentech. Dovedeno do důsledků, v celém světě by nyní měly na základě této ankety vycházet jedině překlady z české literatury, tolika Knihami století se totiž můžeme pochlubit! Co pochlubit: kasat se jimi, naparovat, honosit, nafukovat, nadouvat, nadýmat…

foto: Jan ZátorskýAno, buďme vlastenci. Nemusíme však být vlastenci zapadlými, do sebe zahleděnými, nic jiného nevnímajícími! Zdá se, že mnoho respondentů ankety zachvátila buď zjevná slabozrakost literární, nebo vyslovená literární slabomyslnost. Možná bychom měli povolat všechny laureáty Nobelovy ceny za literaturu (včetně již nežijících), jejich shromáždění by v tomto případě důstojně předsedal náš Jaroslav Seifert, a literární titáni by museli vyslechnout, kolik Knih století se zrodilo v českých končinách. A Seifert by vysvětloval a vysvětloval. Třeba proč se ani jeho knížka mezi kandidáty Knihy století vůbec neobjevila. Nejčastěji byl jmenován „Švejk“, o tom určitě slyšeli. Ale že mnoho českých „intelektuálů“, že by nevzdělaných a nemyslících?, považuje za Knihu století Foglarovy Rychlé šípy či Záhadu hlavolamu, to je opravdu zvláštní. Že by naše kulturní elity byly natolik infantilní?

Leč buďme konkrétní. Co je tedy z pohledu české inteligence kromě Haška a Foglara (dále ještě kromě nejednou uváděných Zbabělců Josefa Škvoreckého a Zapomenutého světla Jakuba Demla) také a rovněž Knihou století? Vězme: Michal Ajvaz, Druhé město – Josef Čapek, Kulhavý poutník – Karel Čapek, dramatická trilogie – Karel Čapek, Hovory s T.G.M. – Karel Čapek, Povídky z jedné a druhé kapsy – Karel Čapek, Válka s mloky – Václav Černý, Pláč koruny české a Paměti, díl IV. – Miloš Doležal: Jako bychom dnes zemřít měli – Jaroslav Durych, Boží duha – Pavel Eisner, Chrám a tvrz – Ladislav Fuks: Pan Theodor Mundstock – František Halas, A co – Vladimír Holan: Cesta mraku – Vladimír Holan, Mozartiana – Egon Hostovský, Nezvěstný – Bohumil Hrabal, Něžný barbar – Bohumil Hrabal, Perlička na dně – Bohumil Hrabal, Příliš hlučná samota – Bohumil Hrabal, Sebrané spisy – Josef Jedlička, Kde život náš je v půli se svou poutí – Zdeněk Jirotka, Saturnin – Ivan Martin Jirous: Magorovy dopisy – Ladislav Klíma, Sebrané spisy – Milan Kundera: Ignorance /podotkněme, že napsaná ve francouzštině, pozn. dr. No/ – Miloš Macourek, Pohádky – Vítězslav Nezval, Básně noci – Jiří Orten, Deníky – Jiří Orten, Poezie – Ottův slovník naučný – Josef Palivec, Síta – Ota Pavel, Smrt krásných srnců – Josef Pekař, Žižka a jeho doba – Ferdinand Peroutka, Budování státu – Ferdinand Peroutka, Oblak a valčík – Petr Pujman, Prevít a zvířátka – Bohuslav Reynek: Korespondence a Básnické dílo – Pavel Tigrid, Kapesní průvodce… – Jáchym Topol, Sestra – Ludvík Vaculík, Český snář – Josef Váchal, Mor v Korčule – Jan Zábrana, Celý život. Hle, toť „knihy století“ počesku.

Dobré úmysly zpravidla směřují do peklíčka. Tak i zde. Je zajímavé, kolik vskutku významných autorů (nejenom zmíněný Jaroslav Seifert) nebylo našimi rádobyvlastenci ani jednou vyvoláno jménem. To by mohl být domácí úkol: kterého českého spisovatele v tomto soupisu hledáme marně a který by tam možná měl figurovat? Když už jsme provinčně přeonačili Knihu století na Českou knihu století… Na druhé straně se možno podivovat, že tu zatím nefigurují spisky našich velikánů Simony Monyové, Ireny Obermannové, Michala Viewegha nebo… Respondenti na ně nepěkně pozapomněli. To se stává. Jenže značné množství účastníků ankety při odpovědi na otázku po tzv. Knize století vůbec nepřemýšlelo jako brilantní překladatel z němčiny Radovan Charvát, který namátkově naznačil nedokončený výčet velkých spisovatelů 20. století: Heller, Camus, Kazantzakis, Mailer, Remarque, Anna Franková, Moravia, Kingsley Amis, Beckett, Robbe-Grillet, Kerouac, Orwell, Singer, Márquez, Pasternak, Nabokov, Čapek, Vančura… Mohli bychom dodat, že i mnozí další. Přičemž Charvát svou mikroúvahu uzavřel geniálními slovy: „Kniha století je asi trochu pitomost.“

Bodejť. Tudíž lze anketní otázky bezstarostně otočit a tázat se, která ze tří následujících odpovědí je nejpitomější: Redaktorka Jana Klusáková pokládá za Knihu století knížku Marka Váchy Loď (z roku 2012!!). Anglista Ladislav Nagy nejvýše hodnotí tetralogii Josefa Lady o kocouru Mikešovi. A Jaroslava Janáčková „objektivně“ označila za Knihu století (!) knihu, jíž se dlouhodobě odborně zabýval její manžel: Julius Fučík, Reportáž psaná na oprátce. Radek Charvát to řekl výstižně: Kniha století je pitomost. A některé odpovědi jsou ještě horší než prachpitomé. Navíc vypovídají o odpovídajících.