literární západ

Už loni jsme psali o tom, že z rozhodnutí statutárního města Plzeň byla ustavena Umělecká cena města Plzně. Připomeňme, že mezi loňskými laureáty figuroval též významný básník Josef Hrubý. Kdo by mu to nepřál, přejeme mu to i my, jenže Hrubý má už metálů požehnaně a možná by ten další s lehkým srdcem oželel. A cena by pak připadla někomu, kdo v české literární kultuře reprezentuje Plzeň neméně výrazně než on. Leč neoželel-li by, dopřejme básníkovi zmíněné uznání o to víc. Nyní se vyhlásil 2. Ročník Umělecké ceny, tentokrát za rok 2013, a nemýlíme-li se, opět jde nikoli méně než o patero kategorií: nejprve za mimořádný umělecký počin pro umělce (do nebo nad 30 let), dále za celoživotní dílo v oblasti umění a kultury (tímto má jít o uvedení do „síně slávy“), posléze za významnou kulturní událost roku – a v poslední kategorii (přiznejme, že z ní nejsme příliš moudří) kráčí o cosi, co je zde pojmenováno „Společnost přátelská umění a kultuře“, případně „Mecenáš(ka) plzeňské kultury“. Tudíž stačí bezstarostně sáhnout po elektronickém formuláři a navrhovat a navrhovat a navrhovat. To prý může každý: jedinec, instituce, třebas i andělé strážní.

Pravděpodobně neúprosně zákonitou i logickou hrou náhody k nám připutovala a na vědomí byla vzata informace, že v souvislosti s Uměleckou cenou města Plzně právě u té kategorie, o níž jednoduše nevíme, co si máme myslet, neboli do „Společnosti přátelské umění a kultuře“ se například jeden z návrhů týká „Milana Čechury, Hlobila a Jarky Málkové“. Nic víc, nic míň. Bůhvíproč ano, bůhvíproč ne. Měl jsem nedávno čest si pohovořit zrovna s Milanem Čechurou a on neprozradil a neprozradil a neprozradil, ba ani oka mrknutím, ba ani tváře cuknutím nedal najevo, že spolu s „Hlobilem a Jarkou Málkovou“, jak vidno, zasedá v nějaké Společnosti přátelské umění a kultuře. Určitě nešlo o stolní společnost, v níž jsme se potkali, ačkoli ta je jako jeden muž (a občas i jako jedna žena) nadmíru přátelská umění a kultuře a dokonce i literatuře a literární kultuře. Baže, neřekl vůbec nic, na druhé straně proč by se o tom měl zmiňovat? Co když taková Společnost vůbec neexistuje? Přesto důrazně opakujme s velkým zadostiučiněním, že zmiňovaná stolní společnost je „přátelštější“ vůči kumštu a myšlení o kumštu než mnohé jiné koordinace manažerských koordinátorů. Takže by si také ona zasloužila Uměleckou cenu města Plzně. Nebo by rovnou mohla být přizvána do pomyslné plzeňské „síně slávy“.

zdroj: http://www.bbkult.net/redaktion/details/13951473530836.htmlNedostane však zhola nic a může sny o Umělecké ceně, jež beztak nemá ani ve snu, pustit z hlavy. Jenomže tato stolní společnost jistěže není jediná, která v žádném případě neobdrží uvedenou cenu, i kdyby se na hlavu stavěla. Jiným takovým apriorním nešťastníkem je mimo veškerou pochybnost západočeský a plzeňský literární měsíčník Plž (rovněž se na hlavu nepostaví). Vychází v Plzni už třináctým rokem, už třináctý rok představuje základní publikační tribunu slovutných i začínajících autorů z regionu, jakož i nenahraditelnou tvůrčí dílnu. Během jeho existence v něm publikovalo kolem čtyř set literátů z regionu ve věkovém rozmezí od devíti do devětadevadesáti let – a skoro v žádném krajském městě srovnatelném s Plzní takový literární měsíčník nevychází (namátkou liberecký Světlik je něco jiného, labskoústecká H_aluze nebo Pandora jsou také jiný šálek kávy), natož abychom mohli mluvit o tolikaleté časopisecké tradici. Plzeňský Plž je něčím, čím se může Plzeň po vlastech českých (nepochybně s možnými, čili normálními výhradami) už mnoho roků pyšnit a honosit, jenomže se nepyšní a nehonosí. Uznání týkající se časopisu přichází spíše z jiných regionů, navíc jako obvykle doma není nikdo prorokem. Ani Plž. Bývá nejednou samou závistí a samou nepřejícností – obrazně řečeno – kamenován a co nedobrovolný prorok, ač ti nemají být kamenováni, volky nevolky může být záhy i ukamenován.

Aby nedošlo k mýlce: redakce časopisu nevydává už tak dlouho a tak obětavě plzeňský literární měsíčník kvůli tomu, aby přišla k nějaké ceně. Máme-li to povědět s trochou nadsázky, o žádnou cenu tohoto druhu a typu absolutně nestojí a o šimlovské úřední uznání teprve ne: to si nechť rozestrkají na ouřadu podle vlastního uvážení. Stačí, že se takového uznání Plži dostává od nemalého počtu renomovaných tvůrců z Plzně i mimoplzeňských. Pochopitelně včetně konstruktivních kritických připomínek! Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí: jenže Plž se dělá. Byť v komplikovaných podmínkách. Lze se domnívat, že kdekteré jiné město by „svému“ literárnímu časopisu nějakou podobnou cenu přikleplo okamžitě a bez váhání, pohříchu v jiných městech žádného Plže nemají. Dokonce by asi již v okamžiku vzniku Umělecké ceny mělo být řečeno, že Plž by ji mohl a měl dostat jako první. Ostatně až zanikne, stěží bude v Plzni vycházet nějaké kvalitní literární periodikum! Jistěže regionální…

Žádné uznání věru nehrozí. Donedávna v plzeňské kultuře vládlo cosi, čemu možno říkat „mrcha mrchovitá“, kulturu nenávidící, leč také nyní „kulturní“ magistrátní úředníci nebohého Plže nekulturně pronásledují, zlovolně ho pokutují za nepatrný prohřešek a penalizují z čiré hofrátovské zlomyslnosti. Zjevně si nepřejí nic jiného, než aby místní literární měsíčník sprovodili ze světa. By byla po něm veta. Vždy si mohou pomoci nekulturně zapšklými argumenty, že ho „nikdo nečte“. Stejně jako se nechodí do Národního divadla, do Národní galerie, do Národního muzea, zkrátka a dobře nikam, leč ve skutečnosti to „oni“ nic nečtou, pospávají u televize a dušičky mají pokoj. Nicméně je dobře, že Plž – Plzeňský literární život není mezi kandidáty Umělecké ceny a ani nebude (vždyť v komisi vysedávají všelijací zavilí Quaklinové): kdyby ji totiž měl obdržet, musel by ji šéfredaktor, nadmíru disgustován, natotata odmítnout. A na taková gesta není čas. Musí se pracovat na Plži. Nebo na Literárním Západě. Nebo na umění a kultuře. Nikoli úslužně poskakovat někde ve stínu magistrátních patníků. Ergo: Plž je literární umění sui generis. A to si tzv. Uměleckých cen nežádá.