literární západ

Člověk žije v domnění, že je zcela samostatný, zná svou cestu, zodpovídá sám za sebe a nenechá si do ničeho mluvit. Obvykle si při tom nevšimne, že se nachází v něčí trpělivé péči, že je veden a nenápadně usměrňován. Sebejistě a svižným tempem míří vpřed, dokud neztratí cestu, neoctne se jinde, než chtěl, cesta k cíli se mu mnohonásobně neprodlouží. Zdálo by se, že mluvím o životě, ale mám na mysli turistické značení.

Turistika je jednou z vymožeností 19. století, občanský odkaz romantické vášně pro krajinu. Novalisovo „svět je třeba romantizovat“ je zde přiblíženo nejširším vrstvám vyznačením stezek tak, aby skýtaly co nejmalebnější výhledy, vedly střídavě sluncem a stínem a dotkly se v krajině dávných příběhů: staré turistické cesty nejsou jen tak vyšlápnuté pěšiny. Už tehdy působily v Rakousk-Uhersku horské spolky a značily výletní stezky. Některé ty v kameni vytesané značky můžeme ještě dnes najít: nahoře je schematický obrázek zvířete nebo jiný symbol, dole vedou šipky dvěma směry se srozumitelným označením cílů. Tak na Ještědu zůstal do dnešních dnů kámen s obrázkem hřebínku – hřebenová cesta, a v Broumovských stěnách kámen s obrysem lišky a dvěma vyznačenými směry: na Hvězdu a na Hejšovinu.

zdroj: http://www.svetadily.cz/Turisticke-znaceni.phpČeské barevné značky jsou v Evropě uznávanou hodnotou a pro chodce v krajině docela spolehlivým vodítkem. Ovšem teprve když je člověk sám maluje, zjistí, s jakou předvídavostí jsou umisťovány a co všechno může hrát roli v dobré orientaci. Tak například tam, kde z vytčené trasy odbočuje jiná cesta, musí být značky umístěny ve dvacetimetrové vzdálenosti, což, když je v terénu malujete, zdá se nepředstavitelně husté. Při takové příležitosti vynikne dvojí stanovisko: tomu, který značí, to už připadá přehnané, zdá se mu, že z chodce dělá hlupáka, zatímco ten, kdo jde, úplně klidně všechny značky mine a nadává pak do té míry, jak daleko a jakým terénem je nucen se vracet.

Značení cesty je zdlouhavé, fyzicky náročné a nepohodlné: barev je k tomu zapotřebí tří: bílé, příslušně barevné a retušovací barvy khaki, kterou se značka ohraničuje od okolního prostředí. Je třeba tedy tří nádobek s barvou a tří štětců, z nichž pravděpodobně jeden člověk během trasy ztratí. Nutnou výbavou je také ruční pilka a zahradnické nůžky: nic tak neskryje žlutou značku jako březové listí na podzim a zelenou jako smrkové větve kdykoliv.

Počátek trasy, ráno, je radostný, barva sytá, štětec krásně plochý, značky rozložené tak, že umožňují příjemně svižnou chůzi. Na konci je štětec roztřepený, barva zaschlá, značky husté až běda a poslední úsek vede obvykle nezajímavou silnicí kamsi přes náves k odlehlé železniční zastávce, územím, kde ke každé slepičí ohrádce odbočuje cesta a je třeba doplnit barvu a zastřihnout štětec a pečlivě odstranit všechny plakáty místní diskotéky. Ale to ještě není konec – na konci se člověk otočí a pokorně projde celou trasu v opačném směru, stále udivený, kolik toho přehlédl. Padne večer, šero a chlad, a odměnou je člověku cesta jasně vytyčená i za soumraku. Zní to, jako by byla řeč o turistickém značení, ale mluvím o životě.

Ze stejnojmenné knihy, Pro libris, Plzeň 2012