literární západ

Zkuste si představit něco, co se na první pohled zdá být poněkud absurdní. Jenže co na mysli, to bývá i na jazyku, a tak se může s velkou pravděpodobností jednou stát, že bez obav a bez obalu přijdete a položíte bezprostřední otázku, která vám právě vyvstala dejme tomu v koutku paměti – a ta nikoli dotěrná a nikoli vemlouvavá otázka zní: „Máte chlupaté knedlíky?“ Přičemž s touto otázkou nevyrukujete v žádném pohostinském zařízení nebo kupříkladu v nějaké ještě pohostinnější domácnosti, jak by se zprvu zdálo, nýbrž… v knihkupectví. Ano, opravdu v knihkupectví, což se velice snadno za nějaký čas může přihodit. V Plzni má totiž přijít na svět (ba, nutno medle povědět: můj ty světe!) povídková knížka, která se má jmenovat… chlupaté knedlíky. Jistě s velkým „Ch“: Chlupaté knedlíky. Kdo by se na ni netěšil a vůbec: platí přece odjakživa klasikovo, byť obměněné klasikovo rčení: proč bychom se netěšili, když nám pámbu chlupaté knedlíky dá.

Raději zpátky do reality a pěkně dolů na literární podlahu: pámbu je v tom pochopitelně nevinně, dokonce absolutně nevinně. Tuto radostnou knižní událost se na oslavu města Plzně coby Evropského hlavního města kultury 2015 rozhodlo připravit Středisko západočeských spisovatelů. Kdo také jiný! Jeho vedení má za to, že před nedávnem vydaná Psí knížka měla velký úspěch (?), očekává, že podobně příznivé ohlasy (?) se dostaví i po vydání dalšího svazku z tohoto volného, byť před nedlouhou dobou založeného cyklu, totiž po vydání povídkové knížky s názvem Kočkování (samozřejmě pojednávající nikoli o pejscích, ale o kočičkách a o lecčems, co je s nimi spjato). V této souvislosti se předpokládalo, že tuto tematickou řadu rozhojní nějaké další zvířátko, možná nějaké domácí zvířátko, možná nějaké rozkošné zvířátko, možná však také klíště, slípka, případně i mandys neboli tchoř smrdutý. Zvířátek připadalo v úvahu vskutku více než dost, vždyť mohlo dojít i na zajíce polní! Leč ouha, všechno je jinak, tentokrát žádná další němá tvář nebo němá netvář, kdeže! Zato budeme mít k dispozici „knihu o jídle“.

Jistě: proč ne. Mnozí si určitě myslí a znovu si to potvrdí, že všechno, co vedení Střediska činí, dobře činí. Není divu, že jedna milá kolegyně ihned začala vzývat až do nebeských končin drahokam kulinární zvaný opečený špekáček. Jiní si nepochybně už teď představují, jak se Ivo Fencl s gustem rozepíše o tom, co Jorika snídala, obědvala a večeřela, načež toto pohnuté a dramatické vyprávění ukončí filosofickou otázkou: „A měl jsi svačinu, Lorenci?“ Možností je bezpočet. A rozhodně nikdo, nikdo, ale opravdu nikdo nemá nárok upírat vedoucím oudům Střediska nezadatelné právo, aby promrhávaly peníze na kulturu způsobem třeba i nejpodivnějším. Když pejsci, tak pejsci, když kočičky, tak kočičky, když chlupatý, tak chlupatý. Třeba se připravované veledílo nakonec nebude jmenovat Chlupaté knedlíky, ale úplně jinak. Mohou to být i Knedlíky v prášku, Ovocné knedlíky, Knedlíky v krku a kdeco dalšího. Třeba v tom bude i nějaký skrytý moment! Jeden literární historik svého času (nepříliš dávného) sestavil extra spešl pololiterární kuchařku, do níž zahrnul rovněž jídla, která prý zaručeně, s naprostou jistotou vypudí návštěvníky z bytu co nejdříve. Návštěvníky zvané i nezvané. Třeba bude mít kniha Chlupaté knedlíky na čtenáře podobný účinek, kdoví! Budou však vůbec nějací čtenáři, autory příspěvků nepočítaje?

Baže, baže, Středisko západočeských spisovatelů. Ano, takže chlupaté knedlíky. Kdopak by se jich bál, jakož i jiných v tomto zamýšleném sborníku literárně zpodobených poživatin a pochutin. Kdyby to byly aspoň knedlíky karlovarské! Stojí za zmínku, že po notně a všelijak uštěpačných poznámkách veřejnosti a po výbuších smíchu (přičemž leckdy dosti neveselého) si mnozí kladli skoro automaticky otázku, co tedy bude příště, když zvířátka už zřejmě žádná. Vyplývá z toho také obecné přesvědčení, že v tomto knižním cyklu se bude pod kuratelou šťastného Střediska pokračovat až do skonání věků… Několik hlasů nezávisle na sobě došlo k závěru, že nejspíše přijde na řadu – postel. Tedy erotika, tedy sex. To se pochopitelně nabízí skoro od počátku – a kdo by se tomu divil. Když prostinká zábava, tak prostinká zábava, když kuchyňská komerce, tak kuchyňská komerce, když bída s nouzí, tak nouze s bídou. Prozatím jsme však, a aj, ve stadiu Chlupatých knedlíků.

Malinko otočme list, zároveň pozvedněme hlavu od chlupatých knedlíků a porozhlédněme se po světě. Tedy: po českém literárním světě. Stále víc se v něm mluví, že by stálo za to založit nebo ustavit nějakou novou tuzemskou spisovatelskou organizaci, jelikož to, co se Obec spisovatelů nazývá, vyvolává mírně řečeno velice smíšené pocity. A značně neomalené, byť z valné části pravdivé charakteristiky jejího stavu a jejího členstva. Nezůstává u pouhého mluvení, už dochází i na první pokusy cosi ustavit a cosi založit. To nemusí být korunováno úspěchem, třeba z toho nic nebude (nebo vznikne ještě něco horšího, byť stěží), objektivně se však v této záležitosti zrcadlí fakt, že Obec spisovatelů s nadsázkou řečeno není skoro k ničemu. Možná je k něčemu (?) pro pár lidí v jejím vedení, možná pro pár dalších jednotlivců, možná, leč veřejné mínění ji už vnímá jako vyčpělou cirkusovou estrádu s klaunem a „spisovatelem“ Tomášem Magnuskem v hlavní roli. Leč jak už jsme nejednou v Zápisníku dr. No konstatovali, žádný literární region nemá v Obci tak velké, přímo obšírné zastoupení jako Středisko západočeských spisovatelů. Včetně výrazného zastoupení v Radě OS. Nastojte: v situaci, kdy spousta významných spisovatelů nechce mít s Obcí nic společného, se Západočeši do Obce přímo hrnou. Dá se z toho usuzovat, že vrána k vráně sedá nebo že jedny chlupaté knedlíky si hledají jiné chlupaté knedlíky?

Dosti o knedlících. Blíží se čas oběda. Zjevně to vypadá na další literární blamáž, tentokrát na pořádně „chlupatou“. A když si ještě představíme ty výtvarné malůvky, v jiných knížkách nepředstavitelné… Darmo mluvit. Opravdu se blíží čas oběda, takže je čas i na nesymbolické přání: Dobrou chuť!