literární západ

Pomalu končí měsíc říjen a touto dobou už obvykle všichni plzeňští vrabci (včetně těch beznadějně neliterárních) dobře věděli, ba již cvrlikali na všechny strany, kdo se stane laureátem Ceny Bohumila Polana. Tentokrát však zmínění, jindy skoro vševědoucí vrabci ze západočeské metropole pořád značně rozpačitě krčí vrabčími ramínky a tvrdí, že se to ještě neví a že dokonce nevědí ani to, proč se ještě neví, že se to neví. Navíc podle známého plzeňského zákona o mlčenlivosti za každou cenu a padni, komu padni nelze nikomu vyslepičit ani zdůvodnění, proč a odkud a kudy víme, že ti všeznalí vrabečkové opravdu doposud nevědí zhola nic. Přiznejme si však, že svět se kvůli tomu nezboří, koneckonců by se určitě nezbořil, ani kdyby CBP v letošním roce vůbec nebyla udělena: vždyť od relativně nedávné hanebné porotcovské blamáže nesmírně ztratila na hodnotě a stala se z ní taková více či méně výprodejová záležitost. Nedávní laureáti Ivo Hucl nebo Robert Janda za to jistěže nemohou, případně ani jiní budoucí kvalitní laureáti. Tak se necháme překvapit (nebo také nepřekvapit) a páni vrabci nám to beztak zaručeně zavčas pošeptají, až se bude blížit pravá chvíle. Leč bylo bývalo zvykem, že vše se rozhodlo už v září.

Když v září, tak v září: proč se nevrátit kupříkladu k jednomu zářijovému číslu týdeníku Respekt? Píše se v něm, že se českého jazyka opět zmocnili byrokrati, a ti, když už se ho zmocnili (možno to chápat i jako trestný čin jazykového znásilnění), diktují obyvatelstvu s odvoláním na manuál, který má 285 stran (slovy: dvě stě osmdesát pět), jak kupříkladu připravit nový operační program pro podávání projektů ve školství. Původně se v obecné rovině žonglovalo se slovy jako výzkum, vývoj a vzdělávání (neboli VVV), jenže operační program to sáhodlouze vylepšil na mnohem humánnější OP VVV. Dejme slovo Zdeňkovi Vybíralovi z brněnské Masarykovy univerzity, jehož nad manuálem obcházely mrákoty. Nejprve konstatuje to základní: že totiž velká část textu je promluvou o ničem. Samé fráze, samá klišé. A ta libá čeština manuálu, vyzývající příjemce, aby „funkčně provázali a zvýšili přínosy výstupů výzkumu a vývoje pro řešení společenských výzev“, přičemž se doporučuje dbát na „intervenční logiku osy“, případně na „strategii inteligentní specializace“! Samé zvýšit a zlepšit, samé zkvalitňovat a „směřovat do lepšího stavu“. Tedy požehnaného? Požehnaný stav je přece takto označen právě jako evidentně „lepší“ stav… Nesepsal to nakonec nějaký rychlokvašený nebo urychlený doktůrek z plzeňských práv? Nyní požadující, abychom „lépe zacílili koordinovanou intervenci“? A kterému se náležitě zacílenou koordinovanou intervencí podařilo obratem získat plzeňský doktorát?

Profesor psychologie Vybíral ve své úvaze v Respektu cituje z manuálu (jenž by podle jeho názoru mohl mít všehovšudy dvacet stran) jeden úsek, v němž český jazyk přímo září a třpytí se, stává se opět skutečným chrámem a zároveň i ryzí tvrzí, jak se kdysi bláhově domníval Pavel Eisner. Nuže, spolu s Vybíralem se pokusme porozumět básnivé češtině tohoto velebyrokratického spisku, v němž stojí psáno rovněž toto: „Návrh identifikuje všechny relevantní ex-ante kondicionality platné pro předpokládané intervence. Opatření pro plnění ex-ante kondicionalit, uvedená v textu programu, jsou obecně v souladu s požadavky uvedenými v Template OP75 a Guide k ex-ante kondicionalitám.“ Je to „esteticky ošklivé“, soudí vědec, který se profesně zabývá slovní komunikací a kritickou psychologií. Kdeže, mýlí se! Autoři jsou určitě literárně sečtělí a určitě pokročili ve výzkumu a vývoji tzv. ptydepe mnohem víc než postavy z dávné Havlovy hry Vyrozumění, v níž se zavádí, učí a uplatňuje umělý (čili nesmyslný) úřední jazyk s názvem ptydepe. Velice výstižný je však Vybíralův povzdech, proč právě tímto způsobem je „lidem nařizována práce, která jim okupuje mentální kapacitu natolik, že se chtě nechtě vsakují do prázdných slov“.

Ba, jazyk je ošemetná záležitost. Svého času se v komentářích k Zápisníku dr. No ozývalo odkudsi z lesů volání po „porádné recenzi“. Porádná, pořádná, nepořádná, poradní… Kdo ví, oč mělo jít. Nyní jsme narazili na značně podobné tvrzení, že totiž prý povídky jednoho autora jsou „parádní“. Žádný literárněkritický termín to není ani v nejmenším, danému výroku je zřejmě záhodno rozumět povýtce jako určitému druhu ukvapené čtenářské dojmologie, jenomže – co to „parádní“ vlastně znamená? Nuže, kupříkladu: sváteční, slavnostní, skvělý, přepychový, okázalý, vycházkový, efektní, vynikající, je možný též hanlivý výklad: prázdný, jalový. Inu, ani takhle to určitě nebylo myšleno, pravděpodobně jde o hovorové a expresivní hodnocení, čili: výborný, znamenitý. Dobrá, pročpak jsou ale zmíněné povídky „parádní“? No poněvadž, čteme oči si protíraje, pisatel „nepoužívá jazyk, alebrž ho vytěžuje“. Tvrzení, že námi nejmenovaný literát v „parádních“ povídkách vůbec nepoužívá jazyk, je hodně za vlasy přitažené. Hodně somnambulní. Však se pana autora příležitostně pozeptáme. A co alebrž? Tato zastaralá souřadící spojka? Sluší se asi ze všeho nejvíce důtklivě odkázat na Jana Nerudu: „Nehleď si cest vedlejších, alebrž přímých.“ Parádní příklad, není-liž pravda?

Nicméně: alebrž, anobrž, namoutě, ouvej, parádní… Vždyť to jsou přímo přelahodná slova ve srovnání s neblahým a nebohým šimlovským „zacilováním koordinované intervence“ a se snad ničemu nepodobnými úchylnostmi byrokratické mluvy! A proč o tom všem píšeme? Jelikož jsme nechtěli psát o těchto věcech, alebrž o Ceně Bohumila Polana. Tak si budeme muset počkat. Berme to raději tak, že i v rámci dané kondicionality „směřujeme do lepšího stavu“.