literární západ

V plzeňské Měšťanské besedě (divadélku Jonáš) proběhla v pátek 7. listopadu jedna z posledních akcí Antidivadla, které se pomalu, ale jistě loučí se svými početnými věrnými příznivci. Tentokrát nešlo o žádné řádné divadelní, případně antidivadelní představení, nýbrž o svého druhu slavnostní „duet“: své nové knihy totiž představovaly dvě z kmenových osobností Antidivadla: v abecedním pořadí David Brabec a Jan Sojka. Hovořit však o nových knihách v souvislosti s těmito dvěma literáty a divadelníky znamená říci jen pravdy půl nebo elegantní polopravdu. Zatímco Sojka už vydal pěknou řádku básnických a prozaických titulů a obdržel i prestižní literární ceny (jmenujme pochopitelně na prvním místě Cenu Plže), takže jeho prozaická publikace Povídky o lovcích a venuších (doporučujeme!) – vydáno v pražském nakladatelství Artes Liberales – je pouze autorovým dalším a jistěže nikoli posledním dílem, David Brabec na rozdíl od něho teprve debutoval, a to básnickou sbírkou.

Poeta svou prvotinu nazval Mince zpod jazyka (doporučujeme!), vydal ji v Pro libris v edici Ulita, a tak se nikoli náhodou přihodilo, že snad vůbec poprvé (?) na prknech Antidivadla nezazpíval plzeňský Brabec zpěvný náš ani notu, ani noticku, ani trylek nevydal, vystupoval pouze a především jako básník. To je samozřejmě dobře, jenomže – opravdu jako básník? Spíše jako předčítač, poněvadž s pohnutím přečetl od prvního do posledního písmene kongeniální doslov, který je rovnocennou součástí sbírky. Jakmile se ale zvědaví návštěvníci po ukončení literárního večera na jeho knihu veršů vrhli, marně, ach, marně v ní hledali text doslovu, jejž si nedlouho předtím vyslechli. Nikde nic a nic nikde. Co se stalo? Že by nenadálá masová ztráta paměti nebo nečekané hromadné selhání očních bulev? Co si o tom všem potom měli přítomní myslet a co si pak máme i my z literárních končin mít za to? Raději nic: tohle je přece ryzí a nefalšované Antidivadlo. Jiné už nebude a nechť je do poslední vteřiny pořád takové.

Nicméně – kéž bychom nepřeháněli, řekneme-li, že se téměř zaplněný sál dobře bavil. Nebo se aspoň ani na chvíli nenudil. Bavit se bylo ovšem možné, ba přímo nezbytné ještě před antidivadelnickým „duetem“. Stačilo totiž nahlédnout do nemálo podrobného a zevrubného zápisu z členského dostaveníčka Střediska západočeských spisovatelů. Ryze komediálního najdeme v tomto zápisu požehnaně, pana Karla Karloviče určitě potěší konečné a nezvratné rozhodnutí výboru SZS, že opravdu vydají a ne že nevydají „publikaci Chlupaté knedlíky, jejíž tématem je jídlo“, almanach prací členů Střediska. Možno sepsat příspěvky v libovolném žánru (možná kázání, možná kritiku) do deseti stran textu a poslat na adresu SZS, a to dosti záhy: do tří týdnů. Chlupaté, chlupaté, ty máme nejradši, chlupaté, chlupaté, ty máme rádi! Proto raději obraťme list zápisu a když se začteme do soupisu „plánovaných křtů a vystoupení“, narazíme tam rovněž na toto záhadné sdělení: „7. listopadu od 19 hodin v divadle Jonáš – Jan Sojka a Jakub Fischer křtí knihu povídek.“

Není to jediný nesmysl v zápisu. Údajně v průběhu schůze informovala jedna autorka o festivalu v Broumově, na který byla pozvána, leč zmíněná literátka dodatečně namítla, že na plzeňském setkání vůbec nebyla! Možná se tou dobou vyskytovala v staroslavném Broumově, možná se pohybovala v nějakém jiném prostoru, především však na ní o ničem nikoho neinformovala. Nepátrejme však po této šalebné stopě a zamiřme honem zpátky do Jonáše: pochopitelně tam nekřtil knihu povídek Jan Sojka a „Jakub Fischer“, nýbrž Jan Sojka svou knihu povídek a David Brabec svou básnickou sbírku. Dokonce to bylo obráceně: jako první přišlo na řadu uvítání Brabcova debutu a po něm následovalo neméně důstojné, přitom i ryze antidivadelnicky skotačivé a rozverné přivítání Sojkovy knížky. Takže místo knihy veršů Davida Brabce se v zápisu píše o „knize povídek“ – ale koho? Jana Sojky či „Jakuba Fischera“? Nebo že by šlo o jejich společné dílo? Ze zápisu opravdu není jasné, kdo je autorem zmíněné formulace, zda Sojka nebo uvedený „Fischer“.

Proč však možného autora (?) Fischera píšeme v uvozovkách? Poněvadž to je chyba trapná až nejtrapnější. V Plzni neexistuje žádný povídkář Jakub Fischer ani básník Jakub Fischer, nikdo tohoto jména do plzeňského nebo západočeského života nezasahuje – a z tohoto hlediska je víceméně podružné zcela nesmyslné tvrzení, že spolu se Sojkou křtil v Jonáši svou nebo něčí jinou povídkovou sbírku. Aby absurditám nebyl konec, v témže zápisu stojí psáno černé na bílém, že zřejmě týž „Jakub Fischer“ bude „křtít“ svou novou sbírku Obhajobu múzokracie. Nemýlíme-li se, půjde o jeho třetí sbírku, mýlíme-li se, je to již čtvrtá autorova kniha veršů. Básník si již získal v západočeském literárním světě nemalé renomé, kupříkladu je laureátem výroční Ceny Ason-klubu, možná je nositelem i dalších literárních ocenění. Má to ale jedinou chybu chybku chybičku: jak každý ví, nejmenuje se Jakub Fischer, nýbrž Jakub Fišer.

Je to dozajista naprostá maličkost, zpatlat někomu příjmení, a to dokonce opakovaně, byť člověku známému a zajímavému: víme však, že chybovati je lidské. Cožpak dr. No nechybuje? Přesto se neubráníme podivu, jak to, že ve Středisku západočeských spisovatelů nemají tušení, co kdo křtí – a zvláště že nemají zdání, jak se výrazný soudobý západočeský literární tvůrce správně jmenuje. Navíc se tenhle malér nepřihodil pouhým přepsáním, neboť na konci zápisu je kategorická formulace říkající, že „Zapsala: Daniela Kovářová“ a „Ověřila: Markéta Čekanová“. Čili ani tisková mluvčí Obce spisovatelů (jakož i členka výboru SZS), ani nynější předsedkyně Střediska západočeských spisovatelů pohříchu nevědí, jak se kdo v Plzni a v okolí ve světě literatury jmenuje a co se v uvedeném světě literatury v regionu doopravdy děje. David Brabec jako kdyby nebyl a nic nesepsal, Jakub Fischer možná někde křtil nějakou povídkovou knížku, leč možná také nikde a nikoli, navíc, ruku na srdce, žádný literát Jakub Fischer v západních Čechách vůbec neexistuje. (A pokud čirou náhodou ano a nám to není povědomo, potom toho večera nic nekřtil a v Jonáši nebyl a stěží ho někdo zná!) Zato bylo vše údajně řádně zapsáno a vše údajně řádně ověřeno. Pámbu s námi a zlý pryč.

Nic jsme sice nezapsali a nic jsme neověřili, zato jsme se v zápise dočetli ještě toto: brzy již proběhne křest „publikace složené z prací členů SZS“ s názvem Kočkování (29 příspěvků z pera 17 autorů), ilustrátor obdrží pět tisíc korun českých, další náklady na vydání knihy činí 40.000 Kč, autorský honorář má být 5 výtisků, dále 250 ks obdrží SZS a 200 ks bude prodávat nakladatelství Havlíček Brain Team. Při křtu knížky si členové SZS budou moci zakoupit knížku za 100 Kč. Uvedené nakladatelství neznáme, nic o něm nevíme, je jasné, že Havlíčků je v českém světě hojný počet. Kdyby však šlo (jako že nepůjde) o Karla Havlíčka Borovského, museli bychom medle zapěti náramně tklivě i důrazně, slzy roníce: „Spi, Havlíčku, v svém hrobečku…“ A proč a pročpak? Nuže, neboť na svět zakrátko již přijde Kočkování. Všehovšudy za pětačtyřicet tisíc korun českých. Povídky, vyprávění, básně… Darmo mluvit, darmo: spi, Havlíčku.