literární západ

V minulém Zápisníku jsme vzpomněli předčasně zesnulého Viléma Stadtherra, mnuli jsme si prsty na klávesnici, že pokračování rubriky bude o poznání veselejší – leč nastojte, nebude, nedá se svítit. Ba naopak: pomalu abychom připouštěli, že následující řádky se dají číst a interpretovat div že ne jako návod k požadované hromadné sebevraždě. Samozřejmě pouze v rámci Plzně a okolí, nicméně pokud možno co nejdříve, nejlépe opravdu v podobě nějaké valné hromady možných sebevrahů, aby nevznikly jakékoli pochyby o nedůstojném množství nebožtíků a o tom, zda už opravdu určití lidé jako jeden muž a jedna žena vyklidili pole a odebrali se husím či alespoň plžím pochodem na onen svět. A pročpak tak mají učinit a pročpak je toho zapotřebí? Inu, prý aby tady nezacláněli, nepřekáželi, nepletli se jiným do kariéry. Však si vzápětí vypovíme, oč kráčí a proč se nějaká smrtka prohání po staroslavné Plzni s kosou rezivějící a s krvavými zoubky eroticky vyceněnými!

Nuže, slyšte a vizte a zejména čtěte toto: v bohulibé předvánoční atmosféře, když duch má chválit toho Nejvyššího, se jedna dívčinka? slečinka? rozhlédla po plzeňském širém literárním světě, nadechla se zhluboka a poté vyslovila pravdu ze všech pravd nejpravdivější, ba takovou velkou pravdu, až se všechny čtyři plzeňské řeky málem z koryt vylily. Nechala se totiž slyšet – ano, Vánoce byla ta nejvhodnější doba! –, že už je nejvyšší čas, aby ti kmeti v redakci Plže konečně vymřeli. Nemýlíme se: vymřeli, ať vymřou, ať už leží na prkně. Vzápětí si uvědomila, že je to málo, že zahnat na onen svět pár kmetů redaktorů nestačí (ačkoli když vymřít, tak vymřít, pěkně jeden po druhém nebo i všichni zároveň, nejspíše na její dívčí povel), a svou plachou a tklivou myšlenku (přesněji řečeno „myšlenku“) tuze rozumně rozšířila.

Podotkla totiž, že spolu s uvedenou kmetskou redakcí Plže by měli vymřít (to slovo se milostslečně převelice zalíbilo) také všichni „přestárlí autoři Plže“. A to už je hodně velké, ba určitě ještě větší slovo do pranice! Copak ti kmeti v redakci, ti se neměli před třinácti lety do ničeho pouštět a na plzeňských literárních lukách a nivách by vládla čarovně zatuchlá pohodička, ty kmety nic neomlouvá, ale co ti přestárlí autoři? Není jich nám přece jen trochu líto? Nu ano, jsou přestárlí, ale stejně… Nebo jsou už staří, ale stejně… Nebo teprve budou staří, ano, ale stejně… Jenže proč mají všichni medle vymřít? Tak to je nad slunce jasnější a v daném případě se kterákoli pochybnost či rozpaky vylučují předem: no přece aby „uvolnili místo mladým a perspektivním“. Co na to říci jiného než: Tumáš čerte kropáč!

Nejenom u samozvaných znalců přechodníků, ale u veškeré čtoucí západočeské veřejnosti by neprodleně mohl v mysli vyvstat dotaz, kohopak z plžích autorů lze pokládat za „přestárlé“ – jinými slovy kde hledat hranici přestárlosti? Což je notně choulostivá otázka a u některých autorů bychom kolem ní měli našlapovat na nejjemnějších špičkách. Jistě, každý je tak přestárlý, jak se přestárlý cítí, leč stejně, mladý a perspektivní tak hned každý nebude. Pro zajímavost nahlédněme do posledního číslo Plže a zkusme odhadnout, kdo by z tohoto pohledu nebo v kontextu „přestárlosti“ obstál! František Juřička a Karel Trinkewitz mají jedničku: jde o nebožtíky. Ti vymírat nemusí. Pak je tu šedesátnice. Další dáma se k šedesátce skoky blíží. Dále: sedmdesátník. Dokonce osmdesátník! Pár šedesátníků… Poté je tu dáma v nejlepším věku, tady si netroufáme rozhodnout, zda již patří k přestárlým či nikoli. Jeden padesátník. A jedna čtyřiačtyřicetiletá. S největší pravděpodobností by nakonec obstáli jedině dva mládenci z pece plží: Vratislav Maňák a Štěpán Kuchlei. Všichni ostatní by měli tudíž netoliko kvapem „vymřít“, ale ze všeho nejvíce nahonem „uvolnit místo“ a haj hou z cesty mladým a perspektivním.

Se značnými obavami otevíráme Plže č. 11 a není to o moc lepší. O něco lepší sice ano, jenomže tady zase přibylo osmdesátníků, nebožtík je tu pouze jeden a nepřestárlí mládenci jsou znovu všehovšudy dva: Milan B. Karpíšek a Jan Paur. Však i Ivo Fencl má už po abrahámovinách a být Abrahamem, to už může jít o nespornou známku přestárlosti, byť se autoři mohou bránit seč mu síly stačí a oddalovat své vymření, jak to jen půjde. Přesto se lze tázat: zrovna ty, Ivo Fencle (anebo i Vy, Danielo Kovářová), jste ještě mladí a perspektivní, anebo již nikoli? Pokud nikoli, dosti bylo ohledů, seberte se a ať natotata uvolníte místo mladým a perspektivním. Hlas lidu si to pravděpodobně vůbec nepřeje, ale naše dívčinka slečinka si to žádá, a to kategoricky a rezolutně, takže se s ní domluvte, dojednejte i to vymření, koukejte uvolnit, koukejte padat, koukejte vypadnout. A o jaké místo vlastně jde? No buď alespoň na stránkách Plže, anebo na západočeském literárním nebi. Tam je zřejmě malinko místa pro všechny. S jarým heslem na ústech: když máme vymřít, tak spějme vymřít! Se symbolickým pocelem morituri te salutant.

Džentlmen by se v podrobnostech kolem věku (zvláště u dam) asi neměl příliš babrat, nicméně ten sladký ortel zněl: „všichni kmeti kolem Plže“. Ve dvou případech jsme si to ujasnili a také jsme konstatovali, že s Plžem neměli kmeti mít nikdá co do činění a Plzeň by si tím pádem spokojeně celé ty roky lenošně plžila bez Plže. Holt kdo nic nechce dělat, ten nic dělat nebude. Přesto spěchám pozvednout hlas na obranu Jany Horákové, zakladatelky Plže: ta že je v kmetském věku? Ta že by byla přestárlá? A Helena Šlesingerová? Které jsme tolik let říkávali mladičká básnířka? Opět: ta že je v kmetském věku? Ta že je přestárlá?

Arciže: pokud Plž nebude zanedlouho zadupán a udušen podobnými nevzdělaneckými a v nemenší míře závistivcovskými postoji plnými smrtelného jedu, neboli bude-li ještě existovat, jednou se ho dozajista ujme jiná redakce a bude si ho dělat po svém. Možná pouze v internetové podobě, možná pouze jako kvartálník (nebo dokonce na způsob kočičích nebo knedlíkových almanachů), možná bude konec s regionálním literárním periodikem, neboť – což je ze všeho nejsnadnější – se do Plže začnou přímo pěchovat „metropolitní“ autoři z Prahy, Brna… Zda přestárlí nebo nepřestárlí, na tom nebude záležet. To vše může nastat, poněvadž i Plž přece má několik životů. Některé arciže bývají úrodné, jiné mohou být, kletě, tuze suchopárné. A ti mladí rychle zestárnou – a ti perspektivní? Stačí krůček a jakékoli „perspektiva“ u nich bude k smíchu.

Nicméně a na závěr: v případě volání po „vymření“ nejen redakce Plže, ale i „přestárlých“ autorů Plže nejde jenom o prostohubou neomalenost, ale též o důkaz komické člověčí nezralosti, která může paradoxně působit i jako předčasná, zato přespříliš zjevná mentální přezrálost. Takovéto „přezrálky“ si dozajista mohou připadat jako úžasně mladé a šíleně perspektivní a mohou to namlouvat sobě i svému okolí, nejsou jimi však. Jedině proto si mohou brát do hlavy, že se jim má tam, tu i někde onde uvolňovat místo. A rozradostněně hlásají: vy v Plži a kolem Plže – vymřít!