literární západ

Prestižní nakladatelství Academia před nedávném vydalo objemnou, více než osmisetstránkovou publikaci o soudobém české písemnictví. Připravili ji pracovníci Ústavu pro českou literaturu AV ČR, nazývá se V souřadnicích mnohosti a má podtitul: Česká literatura první dekády jedenadvacátého století v souvislostech a interpretacích. Jinými slovy to nejsou žádné „dějiny literatury“, na ty je opravdu ještě brzy, nýbrž rozsáhlé a důkladné informatorium. Vstupních padesát stran analyzuje nejrůznější aspekty nynější české literární kultury (nakladatelství, literární ceny, literární periodika, literární kritika…) a pak následují jednotlivé oddíly. Ten první se týká poezie a po mnohastránkových analýzách následuje téměř čtyřicet medailonů jednotlivých soudobých básníků (přičemž se vždy vychází z jednoho významného autorova titulu) včetně velkého množství faktografických údajů a ukázek z kritické recepce jejich děl. Podobné je to u prózy a dramatu. Nejde pochopitelně ani o slovník, nicméně v určité míře daná publikace nahrazuje právě aktualizovanou slovníkovou příručku slovník a právě tak supluje svého druhu nástin českého písemnictví v době přítomné. Čtyřletý či pětiletý odstup (kniha vyšla v loňském roce) je objektivně nezbytný a nepochybně pochopitelný.

S mnoha momenty této publikace by se dalo polemizovat a dokonce velice razantně polemizovat: kupříkladu skutečnost, že je tu totálně pominuto veškeré prozaické a básnické dílo Michala Šandy (s výjimkou jediného titulu, u něhož je pouze spoluautorem), můžeme považovat za neuvěřitelné selhání editorů a badatelů. Autorova tvorba se jistěže nemusí každému bůhvíjak zamlouvat, leč zcela o ní pomlčet? Opravdu neuvěřitelné. Přitom Šandovy prozaické a básnické knížky nevycházejí v žádných periferních nakladatelstvích, ba právě naopak, není to žádný polokomerční mainstream, žádná epigonština a jejich kritická reflexe bývá velice uznalá, především ale k ní dochází systematicky i dlouho – na rozdíl od mnoha jiných literátů, kteří jsou v publikaci větším či menším způsobem zastoupeni. Jistěže je to věc kritického názoru, leč zrovna Michal Šanda by si zasloužil nejenom pouze laskavou zmínku či připomínku, nýbrž i samostatný medailon s náležitou interpretací mnohem víc než například… – přičemž nikterak nezpochybňujeme talent těchto tvůrců, byť zdaleka ještě nejsou na prahu zralosti – než například Jakub Řehák nebo Jonáš Hájek. Až vydají umělecky výraznější knihy než Šanda, potom nechť sláva jim připadne nejslavnější. Takhle možno pouze konstatovat, že holt jsou ba i v akademickém pojednání někteří tvůrci ještě rovnější než ti nejrovnější. Jenže zavilé mlčení o autorech jako Michal Šanda nebo namátkou Pavel Rejchrt aj. je rovné asi jako věž v Pise.

To byl pouze jediný příklad. Z hlediska Literárního Západu je rozhodně závažnější okolnost, zda vůbec a v jaké míře jsou v „souřadnicích mnohosti“ zastoupeni autoři plzeňští a západočeští – s vědomím, že jde o literární region a literární regiony se zpravidla podílejí na výběrovém obrazu národní literatury pouze v redukované míře. Leč i autoři z regionů mají své místo v literárním spektru, a tak nepřekvapí, že v publikaci nejsou pouze tvůrci z Prahy a Brna, leč i literáti severočeští, jihočeští, východočeští stejně jako středomoravští a severomoravští. Ano, severomoravští: když vrcholilo klání mezi Ostravou a Plzní o titul EHMK čili Ehm Ká pro rok 2015, mnozí Ostraváci argumentovali ve prospěch „černé Ostravy“ i tím, že prý v Plzni není žádná literatura. Nuže, Ostrava či lépe řečeno severní Morava tu figuruje, a to i v početných výčtech a souhrnech. Nuže, jak si na tom ve srovnání s Ostravskem (ale třeba i s Vysočinou, jižními Čechami aj.) stojí literární Plzeň a celý západočeský literární region?

Bledě, chabě, mizivě, nicotně. Za to, že akademičtí vědci zřejmě považují Michala Šandu za nějakého ibn Ládina českého písemnictví a strachují se jeho díla jako čert kříže, by sice zasloužili vytahat za uši a měli by si hodně dlouho sypat popel na pomazané hlavinky, leč to je nějaká záhadná a rozumem nevysvětlitelná mimoliterární konsekvence. S Plzní a západočeským regionem je to nesrovnatelně komplikovanější a zároveň jednodušší záležitost. V knize V souřadnicích mnohosti čtyřřeká Plzeň jako kdyby byla (právem?) skoro nebyla a ani západočeský literární region jako kdyby (právem?) skoro byl nebyl: v žádné „mnohosti“ se pro ni a pro něj téměř nenašlo místo. Plzeňského a západočeského tu lze s lucerničkou vyšťourat na stovkách stran setsakra málo. Ani jeden Západočech tady nemá individuální autorský medailon včetně interpretací a citátů z kritického hodnocení, leč ani v souhrnných kapitolkách, které vždy předcházejí jednotlivé žánrové oddíly, přes rozmanité a nemálo dlouhé výčty na autory spjaté s tímto regionem v konkrétních textech nedochází ani v nejmenším. Právem či neprávem? Není tu ani zmínka o Robertu Jandovi, ani zmínka o již zesnulém Karlu Trinkewitzovi, ani zmínka o Romanu Knížeti, ani zmínka o Ivu Fenclovi, ani zmínka o Janu Sojkovi, z těch mladších ani zmínka o Tomáši T. Kůsovi…

Takový seznam by mohl být dost sáhodlouhý, raději proto obraťme či otočme list a zkusme vypátrat, které jména spjatá se západočeským literárním regionem tu naopak lze objevit: skutečně objevit. Nuže, připomenuta je tu alespoň jedna sbírka Josefa Hrubého, a to Otylé ach, ač knih veršů vydal básník v analyzovaném desetiletí mnohem víc a především by si zrovna on zasloužil onen samostatný medailon. Leč raději něco málo, toto strašlivě málo než nic. Alespoň ve výčtu došlo dílem na Karlu Erbovou (jen jméno, žádný titul) a také na Milana Šedivého (včetně uvedení jeho Výběhu slov), nekalými západočeskými porotci soustavně podceňovaného a přehlíženého. Podobně se upozorňuje i na jeden titul Viktorie Rybákové a v oddíle o próze se nezapomnělo na Jakubu Katalpu, nyní již nikoli na její provokativní prvotinu, nýbrž na autorčinu druhou a třetí prózu.

Dva autoři tu figurují jako novinoví a divadelní recenzenti (vždy jde jenom o kratičký výňatek): jednak ex-západočeská Alena Zemančíková a její hodnocení dramatu Karla Steigerwalda, jednak Viktor Viktora a jeho pochvalná slova v Plzeňském deníku o Odcházení Václava Havla. Pisatel těchto řádek ve vší skromnosti kvituje, že se v dané publikaci píše vlídně i o knize literárních kritik Ta naše postmoderna česká… To je ale z hlediska západočeského literárního regionu úplně všechno a pokud nám přesto něco ušlo, taková výjimka bude pouze potvrzovat nelichotivé pravidlo. Jak vidno, Plzeň musí o své místo na literárním slunci usilovat nesrovnatelně víc než kupříkladu právě Ostrava, přičemž, jak zřejmo, žádní úředníci EHMK v západočeské metropoli ni jinde rozhodně za nikoho dobré knížky nenapíší.

Co s tím? Inu, v plzeňských literárních kruzích bylo jednou značně sebevědomě řečeno, že není ani trochu důležité, pokud se regionální autoři netěší ohlasu mimo hranice svého regionu. Jenže ono to neplatí tak úplně: jiní regionální tvůrci se jím naopak mohou vykázat, ať teď žijí na Vysočině nebo předtím žili třeba v Týně nad Vltavou – a další zase nemohou. Ti plzeňští příliš nemohou, což není vždy spravedlivé, neděje se tak vždy po právu a zrovna Jan Sojka by si zasloužil daleko výraznější uznání i zájem čtenářů. Ostatně právě on jako skoro jediný publikuje nejenom v Plzni, ale v Praze nebo Brně, a to jak prozaické, tak i básnické knížky. Nezbývá než trpělivě vyčkávat dalších deset let a potom možná budou v nějakých „nových souřadnicích mnohosti“ (kromě již jmenovaných autorů) oceněny nebo alespoň zaznamenány nejenom jeho, ale kupříkladu též knihy Vratislava Maňáka, Iva Hucla a Vojtěcha Němce, případně i horory Milana Čechury. Zvláště když (skutečná či domnělá?) nepřítomnost Plzně neboli západočeského regionu v české literatuře první dekádě tohoto desetiletí je zčásti horor a zčásti pořádná blamáž.

Dále: čteme a čteme a nemůžeme v publikaci najít sebemenší zmínku ani o Literárním Západu, ani o Plži, vycházejícím od roku 2002, zatímco časopisy jepičího trvání a titěrného významu tu uvedeny jsou. Asi mají pražští akademici neskutečně nahnáno nejen z Michala Šandy, ale i ze západočeských periodik. Navíc Šanda v Plži publikoval… Hle, takto vědecky pracují vědci na vědeckém pracovišti.