literární západ

Začíná listopad a to znamená, že se mílovými kroky, ba skoky blíží Dušičky. Kdo by si v této souvislosti, poeticky naladěn, nevybavil jednu slavnou báseň Františka Halase! Nebudeme však klasika ani opěvovat, ani kamenovat, pouze tentokrát tak trochu i pod jeho vlivem přeladíme z obvyklé polemické polohy na podzimně dušičkovou neboli raně listopadovou tóninu. Arciže i v duchu klasikových slavných starších veršů.

V nedávném údobí nás totiž opustilo neboli odešlo v rámci západočeského regionu na věčnost hned několik výrazných tvůrců: o všech jsme v Literárním Západu pochopitelně psali, pochopitelně zarmouceně. Až na Viléma Stadtherra, pocházejícího z nedalekého plzeňského okolí, ale působícího v Plzni, všechny tři zbývající bychom mohli označit – dejme tomu – za literáty žijící a tvořící víceméně na hranici uvedeného regionu. Co se týče zesnulého Stadtherra, to byl zase prozaik pohybující se zjevně až na samém „okraji“ plzeňského literárního života. Z odstupu času se určitě o něm bude stále víc a víc psát, jeho knížky se nepochybně dočkají mnohem větší odezvy, než jaká byla pohříchu spisovateli souzena za jeho života. Tato kritická, nebo i recenzní odezva byla bohužel skoro minimální, ne-li úplně minimální. Když o tom přemítáme, nezbývá než konstatovat, že je to bída, byla to a je skutečná bída, navíc po čertech nespravedlivá. Vždyť o kdejaké komerční knížečce jepičího významu se zvláště v Plzeňském deníku nerozumně pějí nafoukle oslavné tirády, kdežto opomíjený a přehlížený experimentující prozaik Stadtherr jako kdyby v západočeské metropoli byl nebyl, žil nežil, psal nepsal! Rovněž proto využíváme přicházející předdušičkové atmosféry a po zásluze připomínáme obě autorovy pozoruhodné knižní publikace, přičemž v obou případech zřejmě vydané vlastním nákladem. Navíc s velkým časovým mezistupem mezi datem jejich vydání. Nejspíše také nikterak nepřeháníme, povíme-li, že tyto prózy v Plzni – až na několik bohulibých výjimek – zhola nikdo nezná. Opravdu: jako kdyby autor žil nebyl.

Zato zesnulého Karla Trinkewitze představovat netřeba: to je uznávaná osobnost českého výtvarného umění, významný předlistopadový exilový činitel, publicista a také osobitý literát. Když se na takzvaná stará kolena usadil v západočeském Rabí, byla to pro literární tvorbu v regionu obrovská posila, nikoli ovšemže pro literární život: Trinkewitze sužovaly nejrůznější choroby a po nějakém hektickém literárním dění nijak netoužil. Pro výroční Cenu Plže si přijel, pro směšnou, ba nedůstojnou půlčičku Ceny Bohumila Polana ani náhodou. Tak hluboko klesnout ho tehdejší paní porotkyně a páni porotci nedonutili. Problém je tady jiný: ač jeho literární dílo je bohužel uzavřeno (stejně jako u jiných zde zmíněných nebožtíků), zůstává z valné části nevydáno. Leccos vyšlo, především zásluhou občanského sdružení (dnes: spolku) Pro libris, víme, že velké množství výtvarných děl je archivováno na zámku v Mikulově, jaký je však osud nepochybně rozsáhlé Trinkewitzovy literární pozůstalosti? Kupříkladu v pražském Torstu nebo v jiném renomovaném nakladatelství by mohly vyjít jeho obšírné deníky – přinejmenším v reprezentativním výběru. Do Střediska západočeských spisovatelů se umělec (ostatně stejně jako Vilém Stadtherr) nepřihlásil, takže jako kdyby ani nebyl západočeským spisovatelem a o podpoře takových autorů ve Středisku odmítají i chviličku pouhou třeba jen uvažovat. Nemluvě o řevnivosti, o nepřejícnosti, o závisti. Zakrátko vyjde ve zmíněném sdružení či spolku Pro libris několik starších Trinkewitzových básní, dokazujících, že už v padesátých letech to byl básník s úžasnou tvůrčí jiskrou. Kolik takových v západních Čechách je? Nebo bylo?

Už uplynul drahný čas od nenadálého, dozajista i zcela předčasného úmrtí básníka a prozaika Luboše Vinše, mnoha citovými i všednodenními pouty spjatého s Plzní, dlouhodobě však žijícího ve svém rodišti – v Blatné. Zrovna s Trinkewitzem ho spojuje jedna ošemetná záležitost: ve Středisku západočeských spisovatelů sice byl členem, nedlouho před svým skonem však z něho vystoupil, takže se k němu vedení Střediska kategoricky staví zády a i v tomto případě o nějaké podpoře vydání autorovy knížky z pozůstalosti právě neuvažují ani náhodou. Bodejť, hýčkají si knížky o pejscích a posléze také o kočičkách – a málo chybělo, aby se upnuli a upnuly na další legrácku tohoto druhu, totiž na knihu o chlupatých knedlících. Kdeže poezie umrlých tvůrců! Některé nové Vinšovy texty byly ještě za jeho života uveřejněny ve zcela nedostupných, několikavýtiskových autorských tiscích: aspoň tímto způsobem jsou tudíž do v nějaké míře zachovány. Dát tudíž dohromady aspoň nějakou posmrtnou publikaci nebude vůbec snadné, i když se zdá, že literární pozůstalost je v tuto chvíli více či méně přístupná a dá se s ní redakčně a edičně pracovat. Alespoň v Plži bylo postupně vydáno několikero textů (vzpomínka, juvenilie, korespondence, básně), potvrzujících, že v případě Luboše Vinše šlo o nespornou tvůrčí osobnost. Jen na něj nezapomenout a nenechat tohoto slovesného umělce tlít v propastech zapomnění. A našeho skoro zločinného nezájmu.

Z tohoto pohledu je s největší pravděpodobností situace relativně nejpříznivější u nedávno zesnulého Jiřího Koláře, žijícího v Sušici. Určitě existuje také jeho básnická nebo prozaická pozůstalost, leč tomuto literátovi se přece jen podařilo – též zásluhou pochopení lidí z té části západočeského regionu, v níž pobýval – vydat celou řadu knížek: poezii, pohádkové příběhy, naposledy v Plzni i záznamy snů a s nimi rovněž autorovy prózy takřečené imaginativní. Takže zbývá jen otázka pro literární detektivy: zjistit, zda kupříkladu neexistuje napsaný, leč nevydaný Kolářův román, případně vzpomínky či nějaké jiné texty hodné zájmu, které bychom – v tuto chvílí zhola o ničem nevědouce – neměly odbýt lhostejným ruky mávnutím. To by však měla být výzva směřující ke kulturním činitelům sušickým: prozkoumat, jak se věci mají s autorovou literární pozůstalostí. Aby nakonec, jak se v Plzni povídá, neskončila někde na půdě uzamčená na sedmero západů a ještě na posamizdatovou petlici, jako údajně veškerá pozůstalost Zdeňka Barborky.

Nebo to není pravda? Nebo se to má s Barborkovou pozůstalostí úplně jinak? Proč ale potom z jeho odkazu trestuhodně nic nevychází, ačkoli běží nejenom léta, ale uplynula již celá desetiletí od umělcovy smrti? Že by těmto textům bylo opravdu na půdě mnohem líp? Koneckonců i kdyby nebyly na nějaké půdě, ale v příslovečné vatičce, nebo dokonce řádně a svědomitě zaevidované v archivu, je to málo platné: odtud na k zájemcům tak hned nedostanou. Což budiž v Zápisníku dr. No nevesele, ba truchlivě řečeno v předvečer západočeských literárních Dušiček.