literární západ

Samozřejmě bychom pasáže ze vzápětí uváděného textu mohli více či méně parafrázovat, v podstatě však budeme citovat jeho znění, které vyšlo v nejnovějším čísle obtýdeníku či čtrnáctideníku A2. Praví se v něm toto: „Neofašistické stránky White Media si mezi různými angažovanými a intelektuálními kruhy vydobyly své místo na slunci. Web, který mimo jiné shromažďuje osobní údaje o škůdcích národa, se stal součástí života téměř každého, kdo aspoň někdy zatoužil přijmout uprchlíka, zastat se Roma nebo si dokázal představit jiný než bílý svět.“ To je ovšem myšleno v určité nadsázce: zejména starší generace si jiný svět než „bílý“ opravdu představit nedovedou anebo vskutku jen stěží: desítky let žily za dráty a vykouknout mohly nanejvýš do „bílého“ Bulharska a ti šťastnější až do tzv. Jugošky, zrovna tak „bílé“, byť pobalkánsku. Tady se jistěže má na mysli určitá nezdravá rovina projevů rasové nesnášenlivosti.

Dále se v A2 bez velkého nadšení konstatuje, že aktivisté nejrůznějších odstínů /ano, doopravdy nejrůznějších odstínů!, pozn. dr. No/ jsou vyvěšeni na těchto stránkách a nakonec jsou volky nevolky na svou přítomnost ve „whitemédiích“ zpravidla skoro hrdi a vnímají to dokonce i jako „určitou formu zadostiučinění“. Jenomže proti někdejším začátkům, kdy na zmíněném webu figurovalo pár desítek jmen, se dnes „seznam rozrostl do bezmála tisícovky vlastizrádců“. To jsou takřečené hvězdy nenacistického českého nebe. Zčásti to připomíná povšechná označení na estébáckých seznamech, například: Umělkyně, Psycholog, Teolog, Multikulťák, Básník nebo „Vědec“. Je zajímavé, že zrovna charakteristika Vědec je dávána do uvozovek, jako kdyby sestavovatelé podobných seznamů měli jasno, kdo je Psycholog nebo Teolog, zatímco ostatní vědce házejí co nespatřené, zato chycené zajíce do jednoho pytle odpůrců českých novofašistů.

Zmíněný seznam či soupis je prozatím rozčleňován v souladu se čtyřmi základními kategoriemi: tou první jsou „imigranti“, stručně řečeno cizinci žijící v Česku: těch je v dané chvíli skutečně malinko a nikoli náhodou mají samá arabská jména. Jak se zdá, například na Američany, Rusy, Vietnamce či Slováky žijící v českých končinách tudíž ještě nedošlo, ačkoli i mezi nimi by agresivní mluvčí „bílého světa“ dozajista našli spoustu osob patřících do kategorií, o nichž budeme vzápětí mluvit. Hned v další kategorii s názvem „neomarxisté“ je sepsaných osob již nesrovnatelně víc, přiznejme však, že nám z valné části nejsou známy ergo že neznáme z nich skoro nikoho. Nejspíše to budou spíše mladší lidé. Arciže až na pár výjimek, například tu můžeme najít též ministryni současné vládní koalice a ze známějších person uveďme alespoň Jiřinu Šiklovou. Přesto lze mít pocit, že kupříkladu nějací soudobí „staromarxisté“ tu nejsou vůbec. Třeba na ně zakrátko také dojde! Jak jsme četli v jednom výhrůžném blogu, „lid“ si pamatuje.

A pak je tu kategorie, která bude zřejmě všemi vlasteneckými hochy a dívkami z „bílého světa“ nenáviděná když nikoli nejvíc, tak opravdu náruživě, což jsou: Xenofilové. Těch je v současném seznamu či soupisu asi největší množství a zřejmě už jsou k nim připisována jména další a další. Figurují na něm i známí novináři, někdejší rektor významné moravské univerzity, ale třeba i právníci. S potěšením konstatujme, že je tu zastoupena také úctyhodná osobnost evangelického duchovního světa, spjatá se západočeskou metropolí. Arciže nehodláme tomuto inkvizičnímu nebo pohůnkovskému seznamu dělat jakoukoli reklamu: sám fakt sepisování takových soupisů je přece ryze fašistickým činem o sobě. Stačí krůček, a jste neomarxista, stačí jiný krůček, a už jste xenofil. Zachovejme si však černý humor a upozorněme na jednu záhadnou položku. Mezi panem D. a mezi panem L. je totiž v soupisu uveden „? z Prostějova“. Středomoravský Prostějov není tak velké město, na druhé straně však mnozí jeho obyvatelé aby od nynějška trnuli v hrůze, že se octli na seznamu škůdců národa. Co kdyby tam bylo také „? z Plzně“?

Můžeme však přejít ke čtvrté, poměrně hojně zastoupené kategorii, která se „pyšní“ naprosto výstižným a přesvědčivým pojmenováním. Nazývá se totiž Hnusáci a úchylové. Právě u něho se můžeme (byť nikoli s gustem, byť nikoli s chutí) pozastavit, poněvadž mezi těmito hnusáky a úchyly záhy najdeme i známé, více či méně proslulé postavy současné české společnosti. Nemusíme být praktikujícími katolíky nebo vůbec katolíky, leč přesto můžeme mít v úctě člověka, který se nedávno stal laureátem tzv. Nobelovky pro křesťany – Tomáše Halíka. Tady figuruje na seznamu hnusáků a úchylů, stejně jako jiná výrazná postava našeho soudobého duchovního světa – Ivan Odilo Štampach. Ačkoli dnes už jména Odilo povětšině nepoužívá. Odbočme na okamžik: u některých hnusáků a úchylů jsou uvedeny jejich akademické tituly, u jiných naopak nikoli.

Nu, nebudeme tyto seznamy v tomto směru vylepšovat. V podstatě je to velice příjemná nebo dejme tomu sympatická společnost. Určitě bychom s jedněmi společnou řeč našli, s druhými zase nikoli. Jen se člověku protiví skutečnost, že mezi hnusáky a úchyly nalezne i mnoho lidí, kterých si váží, ať je to evangelický publicista, významný současný básník, filmový kritik nebo kupříkladu syn někdejší fakultní kolegyně. A dokonce je zde i kolegyně dr. No, taktéž bývalá, ačkoli pardon, ta není hnusák ani úchyl, ale byla nalezena ve vedlejším sloupci, tudíž by mělo jít o neomarxistku. Sice s disidentskou minulostí… Klasik napsal „jak je krásné být kadeřovým“, dnešní literát by měl připojit „jak je krásné být hnusákem a úchylem!“ Leč k věci: v seznamu najdeme rovněž dvě jména výrazně spjatá se západočeským literárním světem: jeden je podle našeho názoru v prvé řadě skandalista, druhý, opět podle našeho názoru, je především básnící anarchista. Možná by se v ničem neshodli, tvůrci seznamů však mají jasno: jeden je hnusák a úchyl a ten druhý je zrovna tak hnusák a úchyl. Inu, víckrát jsme v Zápisníku dr. No tak trochu lamentovali nad tím, že soudobá plzeňská nebo západočeská literatura nikde není v celorepublikovém měřítku viditelně zastoupena – a už je to tady. Vzkvétá aspoň mezi hnusáky a úchyly a aspoň z pohledu našich novofašistických „whitemédií“.

Není to jediný současný seznam tohoto druhu. Ten druhý sestavuje Adam Bartoš a je to antisemitský seznam jak vyšitý. Šaňo Mach, Židů strach, by se ho naučil zpaměti a hned by začal „konat“. Zdá se však, že nyní jsou do toho seznamu šmahem zařazováni taktéž všichni ti (nebo kdekdo), jeden po druhém, kdo jsou či mohou být v současnosti podle nějakého skurilního klíče označeni za „havloidy“ nebo za „sluníčkáře“. K čemu to je však dobré?

Podobné seznamy sice zdánlivě sestavují novofašisté a antisemité, což může být kolikrát jedno a totéž, lze se ale obávat, že za tím vším stojí lidé, pro jejichž označování se ujalo jedno ze „slov roku“, rozuměj hojně frekventovaných slov loňského roku, čímž myslíme označení „kremrole“. Takových kremrolí neutěšeně přibývá, lžou víc než kdysi Rudé právo a pohříchu nabývají na pseudovýznamu. Nu, z české literatury si v dané chvíli vzali na paškál pouze anarchistu a skandalistu. Jednou budou dál.