literární západ

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak známo. K tomu patří i úmrtí a mezi nimi dochází též na literární úmrtí. Nadmíru bolestnou zprávou pro soudobé západočeské písemnictví je ta nejnovější: náhle totiž, na sklonku druhého dubnového týdne (přesný údaj zní: 15. dubna), zemřel básník Roman Kníže. Nebylo mu zřejmě shůry souzeno, aby se dožil alespoň čtyřiašedesáti let: tyto narozeniny by oslavil až letos v prosinci. Oslavil by je vůbec, když už pěknou řádku roků žil v ústraní, v seniorském domově Longevita senio (Plzeň-Křimice)? Možná ano, určitě ano: ještě před pár týdny mnozí básníkovi přátelé obdivovali energické rozpoložení (arciže úměrné autorovu nikterak optimálnímu zdravotnímu stavu), s nímž se objevil na „křtu“ čili na prezentaci své nejnovější sbírky. Hle, hra osudu bývá vskutku často šálivá i vrtkavá: Roman Kníže se dočkal vydání knížky, představující v jeho literární dráze svého druhu výjimku – a nedlouho nato vydechl naposledy. Ano, rovněž takový bývá osud básníků.

V čem ale spočívá ta výjimka, o níž jsme právě zmínili? Jde o to, že sbírka s názvem Hořce prší (nyní se zdá, že autor nemohl lépe vyjádřit svou pozdní životní filozofii lépe než právě tímto truchlivým poetickým příměrem!) byla skoro jediná v Knížetově básnickém díle, nyní můžeme napsat v jeho literárním odkazu, která vyšla mimo Plzeň, tudíž mimo západočeský region. Striktně vzato dozajista nebyla jediná, předtím (v roce 2000 neboli před předlouhými šestnácti lety!) to potkalo také knihu veršů Divizna v dešti, již vydalo pražské nakladatelství Protis. A teď došlo na sbírku Hořce prší, která nebyla vydána ani v Plzni, ani v Praze nebo v Brně, nýbrž ve vzdáleném východočeském Červeném Kostelci, rozuměj v uznávaném nakladatelství Pavel Mervart. To ovšem bylo pro Knížete svým způsobem nemalé uznání: tento nakladatel nevydává texty provinční nebo zanedbáníhodné! Připomeňme, že poměrně nedávno taktéž u Pavla Mervarta vydal svou novou sbírku jiný výrazný tvůrce spjatý studiem i publikačními aktivitami s Plzní – Milan Šedivý (vyšla mu tam knížka s názvem Pod Hádovou zmijovkou). V současnosti u Mervarta byly uveřejněny texty kupříkladu zesnulých tvůrců Bohumily Grögerové a Jana Vladislava, ze žijících literátů namátkou Michala Šandy či Petra Krále. Vrátíme-li se ke Knížeti a k jeho žel již poslední sbírce, nakonec by se mohlo zdát, že se Červený Kostelec v poslední době stává plzeňským literárním rájem!

Proč to však tváří v tvář předčasnému skonu Romana Knížete tolik zdůrazňujeme? Poněvadž vydání tohoto druhu (neboli mimozápadočeské) v mnoha případech představuje jakousi vstupenku nikoli snad na český literární Olymp, nýbrž do… jak to jen říci a postihnout smysl sdělení? Nuže, například do – lepší literární společnosti. Potvrzuje se to každou chvíli. Když si kupříkladu vyhledáte Československou bibliografickou databázi, zjistíte se smíšenými pocity, že v hesle či v kolonce pojednávajícím o básníku Knížeti není téměř nic (!), ecovsky řečeno pouze jméno Kníže. K tomu tam jsou přece jenom uvedeny alespoň dvě autorovy sbírky, opravdu všehovšudy pouze dvě a žádná jiná, přičemž, což je nemálo logické a dalo by se to předpokládat, jsou to zrovna ty, které západočeský tvůrce vydal mimo západočeské krajské město – tudíž zmíněné publikace Divizny v dešti a zcela nově Hořce prší. Opakujme: nic jiného. Potom to dokonce vypadá, že v Plzni nevydal Roman Kníže absolutně nic, zvláště když v uvedené bibliografické databázi sebemenší zmínku o jiných básníkových knižních titulech pohříchu nenajdeme! Takhle už to ale chodí. Ještě že tyto dva tituly autorovo renomé zachraňují!

Pověděli jsme nebo bereme za bernou minci, že Roman Kníže je (ach ouvej: donedávna byl) západočeský básník. Na tom je hodně pravdy, autor skoro celý dospělý život prožil v Plzni („iks“ let, až do předčasného odchodu do důchodu, v ní působil jako člen operety Divadla Josefa Kajetána Tyla), není však plzeňským rodákem: narodil se v prosinci 1952 ve slezské Opavě. Jeho první verše vyšly v samizdatu již sedmdesátých letech (Kabát můj větrný, 1979), zatímco knížku, kterou lze považovat za Knížetovu básnickou prvotinu, autor uveřejnil nikoli v západních Čechách, kde v té době již delší čas žil a byl zaměstnán, nýbrž v českotěšínském čili severomoravském nakladatelství Olga: tam přišla na svět jeho raná sbírka nazvaná Tisícem smyčců na tisíc zvonů. Do plzeňského literárního kontextu Kníže vstoupil až roku 1997 již jako pětačtyřicetiletý poeta, zatímco na samostatných večerech poezie se autor v západočeské metropoli podílel už dlouho předtím. Například ve zkušebně šermířů Duellum, v Hi-fi klubu, v barokním špejcharu na Roudné, na Šumavě pod širým nebem nebo také v bytech přátel. Tou dobou už dávno pilně skládal básně, psal verše čili tvořil poezii. Následovala nezapomenutelná (z pohledu pamětníků) umělcova vystoupení v galerii Esprit nebo ve Staré synagoze – a mnohem později, až v připomenutém roce 1997 vydal Roman Kníže první „plzeňskou“ sbírku Fantasia suita, kterou ovšem dokončil o mnoho let dřív – dokonce již roku 1986.

Připomenutí si zaslouží taktéž slova známé divadelnice, prozaičky a dnes především publicistky Aleny Zemančíkové (svého času autorky západočeské, nyní již usazené v Praze), otištěná ve Fantasii suitě: „Večery poezie Romana Knížete byly vždycky trochu temné, hořely při nich svíčky a Roman sám nebo někdo z jeho přátel je doprovázel hudbou. Měly povahu rituálu: hlas básníka, hlas nástroje a dech přeplněného sálu. Všichni, kdo žili den za dnem v devastované a skrz naskrz zákazy zamořené Plzni, byli jeden večer v roce obklopeni Poezií. Kdekdo tam byl hostem – blázni, studenti, ctitelky, básníci, malíři i fízlové.“ Posléze ještě Zemančíková výstižně charakterizuje autorovu poetiku: „Romanovy básně jsou slova k slyšení.“ A na závěr odkazuje i na básníkova otce Jaroslava, kterého označuje za „herce velkého tragického formátu“. Podotkněme jen mimochodem, že z pozůstalosti Jaroslava Knížete právě pod kuratelou nyní již zesnulého Romana Knížete v tomto tisíciletí vyšel posmrtný výbor v Edici Ulita (Pro libris).

Bohužel je pro vydávání Knížetových básnických sbírek příznačné, že obecně vzato texty v nich obsažené přicházejí na svět s velkým zpožděním. U sbírky Fantasia suita to bylo celé desetiletí, u Divizen v dešti naštěstí pouze čtyři až pět let, kniha veršů Píseň o zelené lampě, vydaná v Plzni roku 2004, vznikla skoro celá v osmdesátých letech minulého století: víceméně opět šlo o retrospektivní vydání. Výjimkou nakonec není ani právě vydaná nejnovější knížka Hořce prší: jsou do ní zahrnuty verše z let 1999 až 2011. Všechny tyto básně tudíž mohly v autorových očích představovat cosi jako „staré nepokoje“. Ale i nepříliš časté poetovy časopisecké publikace vesměs čtenáře seznamovaly s básněmi napsanými již před nějakým časem. Rekapitulujme: Kníže žil intenzivně v přítomnosti, co však vydával, byla jeho tvůrčí minulost. Z dnešku nahlížený včerejšek. Není to samozřejmě jediný případ v českém moderním básnictvím, leč u něho šlo o záležitost zcela symptomatickou.

Rozžehnejme se však s Romanem Knížetem několika přesvědčivými sentencemi, které o něm a o jeho poezii napsala před deseti lety Karla Erbová. Čtěme a slyšme: „Roman Kníže, básnicky blízký Ivanu Divišovi, stejného hlasu, stejného rozhořčení, blízký všem znepokojeným, pojmenovává, padni komu padni, jednomu každému z nás. Hovoří za člověka, aniž z toho udělal atraktivní, vypočítaný program. Na nic si nehraje, nic nenatírá na růžovo ani na kafemyšbraundozelena, nic nepředstírá, on svojí poezií žije. Je to Pan básník. A jméno má výmluvné.“ Zbývá dopovědět: Requiescat in pace, Pane básníku.