literární západ

Halda komerčního hnoje – to je báječný obraz, natolik báječný, že je záhodno uvést ho do kontextu, v němž byl zformulován, načež i odcitovat v plné šíři. Nuže, jde o sentenci z pera známého severoamerického prozaika (prý „nejbláznivějšího amerického spisovatele“) Toma Robbinse, a tato sžíravá sentence jako celek zní: „Fakt, že v té haldě komerčního hnoje tu a tam narazíte na démant velikosti broskve, ovšem stojí člověku za to, aby hrabal dál a neohlížel se na ta lejna, co se mu sbírají za nehty.“ Tak jest! Nemusí to ovšem být pokaždé démant velikosti broskve: kolikrát úplně stačí nějaký ryzí kamínek. Neboli něco, co se nesbírá za nehty.

Na takový ryzí kamínek lze ovšem narazit i čirou náhodou. Připomeneme-li jiný klasický bonmot, že vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu, jde jen o to, aby se našinec srdnatě neohlížel a hrabal dál, tak dlouho, než objeví něco, co stojí za pozastavení. Třeba ta náhoda. Takto jsme se s přispěním náhody začetli do webové stránky či webových stránek, která či které mají nemálo honosný titul, totiž: Moderní revue pro současné umění. Kdo by si přitom ihned nevzpomněl na legendární periodikum české literární dekadence čili na Moderní revue, vydávanou čili redigovanou Jiřím Karáskem ze Lvovic a Arnoštem Procházkou! Slavným to duetem básníků a kritiků. A to až do dvacátých let minulého století! Leč toto je Moderní revue… veskrze současná a jistěže zamrzí, že jsme o její existenci neměli sebemenšího tušení: přitom důvodů k mrzutosti je v tom případě dokonce povícero.

Nejprve však arciže neuškodí, když si shrneme základní informace o této revue: dovídáme se, že vznikla neboli začala vycházet (od počátku v podobě dané webové stránky) již v červnu 2012, tudíž už před necelými čtyřmi roky. Již tenkrát, rozuměj v průběhu prvního roku její existence, se zformovaly pravidelné rubriky revue. Zpočátku se jednotlivé příspěvky údajně uveřejňovaly spíše nepravidelně, leč od září 2013 platí, že každé pondělí, ať se děje co se děje, je možné si na www.moderni-revue.cz (ano, to je kýžená adresa čili značka, jak se na revue dostat!) přečíst něco zbrusu nového. Ať už z té či oné tvůrčí oblasti. Než se však zmíněnými rubrikami začneme zabývat, stojí za zopakování, co o sobě Moderní revue… říká sama a jaké je či má být její krédo. Nuže slyšme:

„Moderní revue pro současné umění je stránka, která se snaží soustředit na jedno místo co nejzajímavější věci ze současné kultury: především literatury a hudby, okrajově též fotografie a filmu. Moderní revue /zde i dále pisatel preambule název daného periodika zkracuje a může tak dojít k jeho nechtěnému ztotožňování s někdejší Moderní revue, pozn. dr. No/ se vyhýbá na jedné straně senzacím, na druhé straně věcem vyloženě obskurním. Má nekomerční charakter: nic nepropaguje ani nezískává peníze prostřednictvím reklamy. Protože je dílem jednoho člověka, nemůže rozsahem konkurovat dotovaným kulturním periodikům. Nesází na aktuálnost, ale na pečlivý výběr, názorovou konzistentnost a nezvyklé úhly pohledu. Moderní revue pro současné umění preferuje neokázalost a zaměřuje se na emoce a intimitu v současném umění. Moderní revue obsahuje až na nepatrné výjimky výhradně původní články.“

No dobrá, proč ne: po tom přece touží asi každé literární a kulturní periodikum, třeba i taková, která mají k dispozici pouze webovou stránku. Ostatně: skoro žádný literární časopis nic „nepropaguje“ (kromě literatury) a nezískává peníze prostřednictvím reklamy! Ba i kdyby chtěl, bylo by mu to beztak málo platné, především však k tomu nedochází. Koneckonců i Literární Západ by mohl povídat… Čteme-li kupříkladu Tvar, Host, Weles atp., všechny tyto časopisy se vyhýbají senzacím a obracejí se zády ke všemu obskurnímu. Jenže někdo může považovat za obskurní třeba i… Vždyť za vysloveně obskurní podnik byla kdysi pokládána právě dekadentní Moderní revue! A neokázalost? To je také až ošemetně obšírný pojem, do něhož se někdy „vejde“ i ona diskutabilní obskurnost: ta je přece zjevně neokázalá! Dále: kdo by neusiloval taktéž o pečlivý výběr a názorovou konzistentnost, to dá rozum, že to si literární periodika přejí, jen ty nezvyklé úhly pohledu mohou být kamenem úrazu. Zkuste zrovna v Plzni „nezvykle“ napsat o nějakém komerčním beletristickém spisku, že je to komerční spisek, hned je oheň skoro na každé spisovatelské či spíše literátské střeše!

Spějme však ke konkrétním rubrikám těchto webových stránek, k rubrikám, které se týkají literatury a také hudby. Mají názvy jako: Zajímavé nahrávky, Na hranici kýče, Písně a jejich texty, Dobíjení baterií a ještě Mezi hudbou a zvukovými efekty. Jejich hodnocení přenechme milovníkům hudebního života a hudebního provozu, aby ti rozlišili, do jaké míry jde o fenomén hudební kritiky nebo pouze o dojmy zasvěceného či zvídavého posluchače – a víc se zabývejme rubrikami literárními. Ty jsou čtyři: Pozoruhodné knihy, Komentované výpisky z četby, Hrdinové našich dnů a Humor. Větší ujasnění si zřejmě zaslouží třetí rubrika: ta má představovat „galerii neobvyklých, bizarních a nejednou i odstrašujících postav ze současné české i světové prózy“ a klade si za cíl přibližovat postavy, které až na výjimky „stvořila“ dnešní společnost bez vizí a ideálů. Je otázkou, zda dnešní societa jisté vize a ideály přece jenom nemá, byť mnohým z nás nejsou či nebudou po chuti, to však poznamenáváme toliko mimochodem. Dále tu ještě lze najít nad-rubriku Ohlédnutí za rokem… V ní jsou oddíly jako Knihy roku, Filmy roku a Nahrávky roku. Takže „knihami roku 2015“ jsou podle autora a jediného pisatele Moderní revue… romány Jiřího Faktora a Davida Zábranského, zůstaneme-li u soudobé české produkce. Ta je totiž v uvedených rubrikách zastoupena poměrně málo. Nebo dokonce žalostně málo. Je to náhoda, nebo vyslovený záměr?

Ano: zrovna o knihách se v Moderní revue… píše pravděpodobně mnohem méně, než bychom předpokládali. Jindy literární recenzi najdeme i v další rubrice s názvem Umění a život. Jako vždy se s mnoha „nezvyklými úhly pohledu“ přitom dá polemizovat, s jinými se zase jistěže dá i souhlasit. Kupříkladu na nový román Davida Zábranského Martin Juhás čili Československo jsou vyslovovány názory různé až rozporuplné. Tady je román označen za Knihu roku, kupříkladu v renomovaném literárním měsíčníku se ale o něm psalo s takovým despektem, až to spisovatel bral jako osobní urážku. Kdo má tady pravdu? Jistěže ten, kdo lépe a přesvědčivěji argumentuje. Je otázkou, z kolika knih hodnotící osoba vybírala, kolik jich četla, s čím může srovnávat a srovnává-li vůbec. Naopak Knihou roku 2014 je tu Reinerův Básník. Na tom se překvapivě shodla kdekterá média, zejména hlasy z Brna tak zněly unisono, literární kritika však tímto dílem nebyla nijak zvlášť nadšena. Nicméně je samozřejmě dobře, že i náš pisatel svým hlasem a svým názorem takto přispívá či přispěl do diskuse, co v české současné literatuře může být skutečný umělecký a estetický čin, a co nikoli.

Leč kdo to tedy je a proč o tom (tudíž o něm, o jeho záměrech a postojích) tak relativně zevrubně píšeme? Vysvětlení zní: tvůrcem této webové stránky (či stránek) a jejím jediným pisatelem je bývalý Plzeňan – někdejší nakladatelský redaktor Západočeského nakladatelství a svého času i pilný literární kritik Jiří Zahradnický. Někteří možná pamatují jeho talentované a kultivované recenze otiskované i v v Tvaru. Bylo nám již před pěknou řádkou let řečeno, že tento literát přesídlil do Prahy, v ní se usadil a vše literární pověsil na příslovečný hřebík. Možná to byla pravda, od roku 2012 to však není celá pravda: jak vidno, Zahradnický opět figuruje v literárním životě a literární kultuře. Jenže – pokud nám něco neušlo a pokud jsme něco nepřehlédli – západočeská literární situace je pro něho již dlouho passé, nezajímá ho už ani v nejmenším. Anebo ji sleduje, leč nikoli v textech psaných pro Moderní revue? Nebo že by vše literární pocházející z Plzně chápal jako „věci vyloženě obskurní“? Snad nikoli. Také zde jde přece o „současné umění“, byť se o jeho hodnotu lze přít. A občas ji i popřít.