literární západ

Náramně dobře k záležitostem reflektovaným v minulém sloupku přistoupila v připojeném komentáři šifra šáš: především rozpoznala ironický podtext a podtón dané rozpravy, jakož i skutečnost, že „rozhádaná Plzeň“, rozuměj ta literární, je ve skutečnosti čiročirý nesmysl. Možná podobné zvěsti šíří ten, možná onen, možná ještě někdo jiný, v podstatě však jde pouze o pár zakomplexovaných jednotlivců. Ti ke svému uchňachňachnému poštívání mohou mít rozličné důvody, do hlavy jim nikdo nevidí, mohou se svými postoji a výroky všehovšudy jen bavit a hodně bavit. Pokud to nemyslí převážně nevážně, ale vážně, potom je na místě prostinké vysvětlení: vesměs půjde o potrefené husy (čili husy, housery i housata, co z toho a kdo s kým, lhostejno). Ačkoli pozor, nepatří vše do jednoho pytle: na žádná „housátka“ nemá dr. No spadeno.

Leč ti potrefení, ti potrefení! Jako obvykle v této rovině nebudeme jmenovat, aby do následujících slov neproniklo nic osobního. Nuže, už rok za rokem nepřicházíme s nějakou averzí, nýbrž s velice oprávněnou mírně řečeno skepsí vůči jedné nejmenované osobě. Ta navíc patří k těm, která by vzhledem ke své ješitnosti byla schopna rozhádat celou Plzeň jen proto, aby máslo na její hlavě nebylo vidět: brání se, pomlouvá, a dokonce i leccos ošemetného se jí podařilo vypátrat. Třeba že na podzim 1946 se pisatel Zápisníku dr. No mimo veškerou pochybnost počurával do plenek a on, snaživý dotyčný, to zjistil a hodlá to dokázat či dokazovat a především to všemožně připomínat. Vyšťoural to, tak žaluje. Což o to, na tyhle pravdy a na jejich vyšťourávání má panáček času a sil zřejmě dost, zvláště když tu a tam se určitě najde též nějaký jiný potrefený, jenž mu bude s nadšením naslouchat. Leč zmíněný dotyčný to máslo na hlavě pořád má, ukapává mu z ní, navíc nechce vědět, která bije. Dlouho připomínáme, co je do nebe volající, upozorňujeme na to, výsledek ovšem je, že jsme pokládáni za škodnou. Až teprve nyní motyka konečně spustila: jedna instituce, která má za úkol hodnotit a vynášet hodnotící závěry, vynesla závěr, že onen dotyčný je…

Ne, raději ne, raději nic neuctivého až urážlivého neříkejme, stačí konstatovat, že všechny kritické poznámky v Zápisníku dr. No se (bohužel!) zakládaly na pravdě. Nikomu jsme nekřivdili, mohli jsme naopak být ještě kritičtější a ještě náročnější. Leč málo platné, ani teď se nic nezmění k lepšímu: onen zmužilý vyšťourávač plenkových záležitostí sice dal teatrálně svou funkci k dispozici, to však povede pouze k tomu, že mu bude o tisíc let prodloužena. Zvláště když do ní byl jmenován pokaždé shůry, pokaždé z popudu příznivě nakloněné šéfové. Žádné výběrové řízení nikdy nepřicházelo v úvahu: co kdyby se totiž našel protikandidát? Dokonce navzdory tomu, že se jich zavčas a jakoby potmě kladivem zbavoval jak mladických čarodějnic? Takže dotyčný dotyčný na svém trůnu přes veškerá gesta i nadále zůstane, bude dál žalobníčkovsky potrefenou husou a bude dál zkoušet rozhádávat Plzeň. Sice pár lidí kvůli němu přijde o zaměstnání, sice daný obor utrpěl jeho „zásluhou“ šeredné ztráty a především si získal prachmizernou pověst, jenže on coby milenec a milovník funkcí pochopitelně za nic nemůže. Jedině kvůli dr. No je „rozhádaná“ Plzeň. Houby s octem, pane dotyčný! Rozhádejte se sám se sebou!

Kdepak, literární Plzeň není rozhádaná, jsou tu jenom určití lidičkové, z nichž prýští závist a zapšklost. Máloco mohou nabídnout, tak o to víc prahnou po cenách, po funkcích, po chvalozpěvech… Vezměme to z jiné stránky a můžeme to pojmout pro změnu právě chvalozpěvně. Nuže: plzeňský hudebník a divadelník (dlouhodobý antidivadelník čili člen Antidivadla) David Brabec měl zjevné literární vlohy. Ergo počal psát nejen písňové texty, ale posléze i povídky a básně. Léta plynula a jednoho krásného dne Brabec vydal básnickou prvotinu Mince zpod jazyka. Naštěstí v Plzni, čili ve svém rodném městě, nikoli někde „za humny“, navíc v Pro libris. Vydat první knihu veršů nebo soubor povídek není v Plzni ani komplikované, ani jednoduché: řada autorů takto debutovala (nepočítáme-li klubovní vydání v edici Ason-klubu) právě v Pro libris, poněvadž tato knižnice působící pod kulturní záštitou Knihovny města Plzně má ve svém vínku podporu západočeské literární kultury včetně takřečené „nezavedené“ literatury. Nuže, David Brabec v této plzeňské a západočeské edici debutoval, stejně jako předtím kupříkladu Kateřina Sachrová, Vojtěch Němec, Pavla Přesličková a další. Jiní zase v Pro libris uveřejnili své novější texty, jiní v Pro libris svou prvotinu připravují. Ani tito mladí autoři rozhádaní z nějakých pitoreskních důvodů nejsou. A pokud jsou, tak nikoli z literárních příčin. Funkcionářská tvůrčí závist nebo tvůrčí zapšklost na ně nedoléhá.

Když David Brabec uveřejnil svou prvotinu, došlo k pozoruhodnému úkazu: začaly se hrnout nebo přímo pršet jedna recenze za druhou. Redakce Plže samozřejmě vyjednala náležitou recenzi, ty další už byly převážně nevyžádané: zkrátka a dobře autorova sbírka literární kritiky zaujala. Měli spontánní zájem napsat právě o ní, nikoli o jiných nebo nikoli o jiných v první řadě. A zase: nešlo o žádnou rozhádanou literární Plzeň, pouze se dávala přednost tomu, co je lepší než dobré. A dokonce než podprůměrné. Ti ostatní neměli zelenou, proč také, tudíž se mohli přičinlivě jako by rozhádávat. Dělat, že jsou rozhádáni s jinými, vykládat to v Praze, o Plzni nemluvě, dělat, že se rozhádali kupříkladu i s nic netušícím Brabcem. Ergo dát najevo jak zapšklost, tak i závist. Rovněž však, což je z nadhledu ještě horší, o to větší nezájem, nezájem a nezájem. Dá se přece předpokládat, že ti chudáčci rozhádaní buď ani nevědí, že Brabcovi vyšla talentovaná prvotina, anebo vykutáleně dělají, že to nevědí, natož aby ji vzali do rukou a početli si v ní. Vždyť čtou jen sami sebe a sami sobě.

Senzací prvního řádu by bylo, kdyby ti, kteří představují „rozhádanou literární Plzeň“, se pochlapili jako jedna žena a udělili Brabcovi metál s pošramocenou pověstí, nicméně pořád významnou literární cenu, totiž Cenu Bohumila Polana. Senzace by to byla non plus ultra. Jenže v porotách CBP už žádní kritici dávno nezasedají, byli místními neodborníky vyklučeni (místní „odborníci“ selhali na celé čáře). Ukázalo se totiž, že skuteční odborníci z jiných končin takříkajíc nemají páru o „rozhádané“ plzeňské literatuře a kvůli tomu zmíněnou Cenu získávají nikoli všelijací veršotepci, nýbrž výrazní básničtí mistři jako Ivo Hucl a Robert Janda: na pořadí nezáleží. Neboli literáti, kteří nepíší ani o pejsáncích, ani o kočičkách, už vůbec nikoli o chlupatých knedlících, ačkoli vydat knedlíčkový sborníček byl sen ze snů největší naší rozhádané partičky kol plzeňské literatury. Pár lidí rozhádaných se všemi ostatními. A znovu: proč? Co za tím je? Opakujme: samá závist a samá zapšklost.

Jenže: jak to nakonec loni dopadlo se zmíněnou „Polanovkou“? Vyhrál Vhrsti, kreslíř vysoké ražby. Všechna čest a chvála mu. A David Brabec? Ten si ani neškrtl. Poroty CBP se v péči „rozhádané“ Plzně sestavují a poskládávají tak, aby její závist nebyla zjitřena. Vhrsti si Cenu zasloužil, copak o to, že ale na Brabce nevybylo ani čestné uznáníníčko nebo něco takového? Opět lze mít za to, že asi příliš málo zdraví u rozhádaných vrbiček. Takhle to prostě chodí: v Plzni v loňském roce Brabec lidově řečeno „utřel hubu“. Nebo pusu, pardon. Zanedlouho se však stal – porota neporota, komise nekomise –reprezentantem české poezie (arciže té mladší) v zahraničí! V Lipsku totiž v těchto dnech vyšel dvojjazyčný sborník Poesie z Čech / Poesie aus Tschechien – a spolu s několika laureáty prestižní Ceny Jiřího Ortena je v něm zastoupen právě plzeňský David. Což je uznání jako hrom. To snad aby rozhádaní a zapšklí plzeňští goliáškové závistí přímo praskli! Kdoví, možná k tomu schází už jen málo. Leč praskli nepraskli, všemožné funkce a funkcičky si stejně podrží co nejblíže u těla.