literární západ

Netýká se nás to ani v nejmenším, celé záležitosti nebudeme moci být nijak přítomni, a proto následující zvěsti můžeme posoudit naprosto, ba nadmíru objektivně, což ovšem znamená i přijít s nemalou sarkastičností. Nuže slyšme: v půli měsíce září se v Praze bude pod záštitou českého ústředí Mezinárodního PEN klubu konat Světový kongres básníků – World Congress of Poets (WCP). Není to žádná novinka: výbory PEN klubů podobnou akci pořádají už drahnou dobu, takže není divu, že pražský kongres bude z pohledu novodobé literární kultury už třicátý šestý! Snad nebudeme příliš pro smích ani sami sobě, přiznáme-li, že jsme o tomto básnickém kongresování ještě nikdy neslyšeli. Psalo se snad někde o tom? Zúčastňoval se těchto kongresů v zahraničí někdo jiný než zejména vedoucí funkcionáři PEN klubu? Čili autoři, které při vší úctě nemůžeme považovat za nějaké veledůstojné představitele české básnické tvorby? Leč proč ne, takřečení „penisté“ si pořádají kongresy básníků, to není nic proti ničemu a poezie nepřichází zkrátka. Pokud bude nějak víc slyšet.

Nechť ale dojde na fakta. Tento 36. Světový kongres básníků bude probíhat i pod kuratelou World Academy of Arts and Culture ve dnech 17. až 20. září a dočítáme se, že se takto uctí i 115. výročí narození Jaroslava Seiferta, našeho jediného laureáta Nobelovy ceny za literaturu. Schválně, kdo si v Plzni vzpomene (než se podívá po Wikipedie), kolik let už uplynulo od jednoho dávného podzimního měsíce, kdy bylo Seifertovo dílo takto vyznamenáno a kdy si autor získal obstojné renomé ve světě, byť ho předtím dohromady nikdo neznal! Program kongresu pochopitelně sestává jednak z literárních čtení, jednak z prozatím zřejmě blíže nespecifikovaných diskusí. Jako oficiální jazyky kongresového jednání se možná překvapivě určily pouze angličtina a španělština, případně prý i čínština! Čeština tudíž nikoli, což není žádné překvapení, že však takhle šmahem ostrouhaly francouzština a němčina, tomu se lze divit opravdu vydatně. Dále: kdo má z účastníků zájem, může uveřejnit pětadvacatero svých básní v tradičně připravované knižní Antologii kongresu, musí je ale odevzdat zavčas a především v anglickém přetlumočení. Nikoli tedy namátkou v čínském. Nebo ani ve španělštině.

Non olet, non olet, kategoricky prohlašoval proslulý římský císař o penězích (uhodnete, který?), kráčejme tudíž v jeho stopách a povězme si něco nezaujatého o kongresových financích. Jestliže jsme to pochopili správně, na zářijový pražský Kongres se může přihlásit a tedy si v kongresovém programu dojednat literární čtení apod. jenom člen PEN klubu. Nejspíše se nemýlíme, vše se týká pouze tuzemských nebo cizozemských „penistů“, zaručenější informace se však týkají nikoli tohoto bodu, nýbrž právě fiskálních záležitostí. Jde o to, že každý zaregistrovaný účastník musí uhradit kongresový poplatek ve výši 650 USD čili severoamerických dolarů – a stane-li se, že ho bude na kongresu doprovázet další osoba (partner aj.), ta podle regulí zaplatí půlku této částky neboli 325 USD. Z tohoto poplatku mu (nebo jim) bude uhrazen čtyř- až pětidenní pobyt v prvotřídních pražských hotelích včetně transferu z letiště aj. Nikoli tedy cestovné, zda do určité výše také stravování, těžko posoudit, nějaké posezení ve vinárně či v „pražské kavárně“ si ale básníci spíše zaplatí ze svého. Zato publikování v Antologii kongresu by mělo být pravděpodobně gratis, jenže překlad například českých veršů do angličtiny se určitě nepořídí zdarma. Laciné to obvykle nebývá.

Zkusme si proto představit situaci, v níž se takto ocitá nebo octne český básník, nejlépe pražský. Kupříkladu nějaký nejmenovaný Josef Novák. Má kde bydlet, nepotřebuje nocovat v luxusních velkoměstských zařízeních. Na letiště nepojede, z letiště nepřijede. Stejně ale, uvažujeme-li logicky, by měl takříkajíc vysolit na dlaň, zřejmě bankovním převodem, uvedenou částku v dolarech, jinak se účastníkem 36. Světového kongresu básníků stát nemůže a nemůže. Leda jako divák. Možná je tu ale veřejnosti utajeno nějaké utajené ujednání, že českým členům PEN klubu žádaný obnos ve vší tajnosti proplatí český PEN klub, případně na zaplacení poplatku přispěje. Nebo je to jinak? Nic o tom nevíme a v dosavadních materiálech o kongresu se o tom pranic nepraví, takže máme volný prostor pro jakékoli úvahy a domněnky. Pořád se ale bavíme jen o dolarech, prozatím nikoli o básnictví.

Pospěšme tudíž k poezii! Kdo se 36. Světového kongresu básníků zúčastní za českou stranu neboli kdo bude na tomto fóru a v tomto dosti ohraničeném spektru reprezentovat soudobé české veršování? Hostem Kongresu má být Kateřina Rudčenková: nic proti tomu. Víme ale ještě o několika dalších „penistických“ básnících a žádné velké nadšení v nás jejich jména nevzbudila. Holt je poezie jako poezie, a pak je tu ještě poezie členů PEN klubu, což není jedno a totéž. S tím však nejen nic nenaděláme, leč ani nadělat nemáme v sebemenším úmyslu. Nakonec se nedivíme ani tomu, že v organizačním výboru Kongresu zasedají za naši Čechii nikoli básníci, nýbrž prozaikové. Čili zde neplatí, že vrána k vráně sedá – nebo přece jen ano? Jenže organizátoři s největší pravděpodobností nebudou muset hrábnout do kapsy pro 625 USD.

Dověděli jsme se však, že při tom bude i Plzeň! Čteme totiž, že se kongresu zúčastní a zřejmě také vystoupí přinejmenším dva básníci spjatí se západočeskou metropolí: Josef Hrubý a Jakub Fišer. Protože je více i méně přece jenom známe, nebudeme si rozhodně v jejich případě lámat hlavu, zda budou muset zaplatit ty „doláče“, nebo nikoli, jelikož to je pochopitelně jejich soukromá záležitost. Možná by oni sami měli povědět, jak to tedy bude, zda se ubytují v luxusních hotelích Prahy caput regni, povozí se na letiště – pokud se jim ale bude chtít, vyzvídat nemáme v úmyslu. Stačí konstatovat, že Plzeňané budou na uvedeném kongresu zastoupeni. Nic si však nenamlouvejme: celičký kongres může být – obrazně řečeno – všehovšudy převeliké, navíc nemálo upachtěné mlácení prázdné slámy. Jiří Dědeček si na něm určitě hodně zazpívá, co ještě? Co rozumného a kloudného z toho vzejde? Možná vůbec nic a možná ještě méně než nic. Nechme se (ne)příjemně překvapit.

Co však není ani trochu překvapivé, to je reakce celé řady zejména našich středogeneračních nebo i mladších básníků. V podstatě se shodli, že to je záležitost vzešlá z nějakého jiného (ne)tvůrčího světa a že se poezie v podstatě nejenom netýká, ale ani týkat nemůže. Nikoli proto, že ti literáti nejsou členy PEN klubu, ale že je to akce literárních funkcionářů, kteří si utěšeně žijí svým funkcionářským životem. Bohužel si přisvojují i značně obskurní podniky, které nadneseně označují za „světové kongresy básníků“. O setkáních tohoto druhu prozíravě tvrdíval italský bohemista Giuseppe Dierna, že pokaždé půjde o setkání grafomanů – a i když to bylo řečeno s potměšilou nadsázkou, vskutku jsou básníci různého ražení. Někteří jsou falešní jak falešná mince a jejich tvorba má s poezií ukrutně málo společného. Zato mají žádané dolary.

A jsme u toho čili u jiného razantního, nadsazeného, leč velice zásadního výroku. Jedna mladá básnířka se seznámila zejména s finančními regulemi kongresu a nechala se slyšet, že žádný SKUTEČNÝ básník takovou částku či obnos nikdy mít nemůže a ani mít nebude. Je to sice trochu anachronická vize, podle níž mají básníci umírat hlady ve svých rozervaných romantických světech, leč na druhé straně přece platí odedávna, že není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Jak je to tady s tou trochou a s těmi šprochy? Vskutku, nemáme-li vlčí mhu před očima, nedovedeme si představit kupříkladu Ivana Wernische (je-li v PEN klubu), jak kvačí se 650 USD, aby si také on mohl zarecitovat. O poezii asi na kongresu půjde až v poslední řadě. Leč kdo na to má, ten na to má.