literární západ

Zařekli jsme se, vskutku a vpravdě jsme se zařekli, že nebudeme nic psát o Ceně Bohumila Polana – a také že nebudeme, nechceme, nehodláme, v úmyslu to nemáme. Proto na ni ve vlastním smyslu věci nedojde, můžeme si však vypomoci lehkou tematickou fintou: o udělení CBP nic, věru nic, ni slůvko, ani o „porotě“ (pouhé rčení znějící „porota CBP“ může vyvolávat nekonečný smích, leč ta bída a bída a bída s ní spojená bohužel vůbec k smíchu není) nemluvme, zato se však můžeme zvesela rozpovídat o tom, „co bylo potom“. Nezabýváme se ani v nejmenším tím, že Cenu Bohumila Polana získala Daniela Kovářová. Na tom ostatně není věru nic, dokonce pranic překvapivého, neboť při pohledu na složení „poroty“ tvrdil dr. No se skálopevnou jistotou už před několika měsíci, že ovavřínována bude tato autorka, takže není sebemenšího důvodu sám fakt nějak zpětně rozmazávat a rozvrtávat. Rádi bychom se však v Zápisníku dr. No věnovali některým mediálním či před-mediálním ohlasům této události sběhnuvší se v souvislosti s vyhlášením CBP v západočeské metropoli. Proč ale? Nuže poněvadž a nuže proto, jelikož nejenom je o čem mluvit, leč také, jak se ukazuje, byla snaha v nedávných dnech bůhvíproč o některých souvislostech raději pomlčet.

Jisté pozdvižení, byť dozajista pouze mírné ba mírňoučké pozdvižení totiž způsobila okolnost, že Cenou Bohumila Polana byla vyznamenána detektivka (samozřejmě tím máme na mysli autorku dané detektivky). I jalo se v Plzni a vůkol rozumovat, že na tom není nic špatného, že dobrá detektivka je dobrá detektivka je dobrá detektivka, z čehož mělo nějak zákonitě, ne-li přímo zákonodárně vyplývat konstatování, že Daniela Kovářová napsala a vydala detektivku a dobrou detektivku. Shodou okolností div že ne téhož dne, kdy se udělovala CBP, se v knihkupectvích objevila další úplně nová detektivní kniha z pera Daniely Kovářové – a předpokládáme, že stejní porotcové by určitě i v jejím případě (autorky i knihy) poznovu spustili unisono neboli natotata chorálový chvalozpěv, že prý dobrá detektivka je dobrá detektivka a že je to dobrá detektivka, neboť to je prý dobrá detektivka.

Přečetli jsme si, čelo si sebezáchovně otírajíce, pohříchu i takové totálně přitroublé a hloupě poučující mantry literárněkritického neumětelství, podle nichž „detektivka, chce-li být dobrou detektivkou, je totiž především dobrou, kvalitní literaturou“. Slyšet to kupříkladu Agatha Christie, pokud by se ctihodná klasička daného žánru již na počátku nezadusila ve výparech podobně nehorázného porotcovského kadidelnictví, dozajista by se ještě dlouho smála jako vraný kůň. Zajímavé je, že z porotcovských předsednických kumbálů se ozvalo i myšlenkově rychlokvašené tvrzení, že jakmile se sepíše detektivka, automaticky to znamená čtenářskou přízeň. Houby s octem. To by takový „porotce“ mohl vychvalovat i pornografii: copak ta se odedávna netěší čtenářské „přízni“?

Pozor, nemáme teď ani trochu a ani v nejmenším na mysli konkrétní autorku neboli prozaičku Danielu Kovářovou, ta dozajista žádné trapné polopornoblbiny namátkou na rozdíl od pana předsedy Obce spisovatelů nevytváří, leč povšechně platí, že obrovská většina detektivek nestojí za nic. Nebo je ještě horší. A tím pádem zhola o ničem nevypovídá ani takzvaná „čtenářská přízeň“. Nikoli náhodou už i v těch nejlacinějších antikvariátech o velkou většinu podobné „dobré, kvalitní“ (?) detektivní produkce nemají zájem, navíc ve většině případů rozhodně nejde o hodnotnou tvorbu ani v rámci daného žánru (to by ji totiž musel napsat někdo dobrý a kvalitní, rozuměj literárně vytříbený tvůrce), nýbrž o značně prostoduché a primitivní čtivo. Vykládejte to však někomu, kdo o detektivce a možná ani o „dobré, kvalitní literatuře“ neví dohromady s velkou pravděpodobností vůbec nic!

Mimochodem: v nedávných dnech jsme se rovněž s úžasem i s údivem dočetli, že když prý se Daniela Kovářová rozhodla napsat detektivku (jako kdyby to bylo poprvé, co se přiklonila k dobrodružné a populární literatuře, jako kdyby už předtím nevydávala hororové příběhy aj.), tím pádem „se připravila o výsadu octnout se v literárně vědných příručkách“. Jemináčku a ajta. To jsou nám věci a řeči odněkud z Neználkova! Pokud vezmeme do ruky příručky, o kterých se svého času psávalo jako o literárně vědných, stejně jako jiná kompendia, o nichž se v současnosti může právem konstatovat, že jsou literárněvědná – a pokud si v prvé řadě protřeme doposud málo proklubávající se mysl –, zjistíme, že se v nich samozřejmě a pochopitelně a pochopitelně a samozřejmě o autorech a autorkách detektivní literatury nemálo zasvěceně píše (stejně jako kupříkladu o leckterém pisateli dobrodružných příběhů aj.). To ví každý, jen předseda poroty to nic nevěda nekapíruje.

Má to jeden jediný háček, ovšem háček převelice ošemetný a tím pádem skoro šeredný: aby se o tom člověk přesvědčil, musí danou příručku, pomůcku, kompendium atp. opravdu vzít do ruky. (Arciže: také umět číst, pozorně číst, nikoli nedbale a nepozorně uhýbat očima.) Jestliže však někdo příručku tohoto ražení během života dlouhého do ruky nevezme a nevezme, neotevře ji a nenahlédne do ní, potom se nepochybně může s drzým čelem občas vyšplhat na nějaký piedestal a z něho na veřejnosti kázat bludy, ba přímo z nějaké funkcionářské kazatelny krákorat, že je to takhle a prý takhle a jedině takhle. Není, holoubku Kuzmo, není. Opět se i tentokrát potvrzuje staré zlaté pravidlo: nejvíc si bere literárně vědu, teorii, historii či kritiku do pusy (řekněme raději do pusinky) nebo i na paškál zpravidla ten, kde o těchto problémech v kontextu oboru či oborů spjatých s danou problematikou spjatých ví ne víc než již zmíněné veliké houby s octem. Dá se to dozajista říct i o poznání jadrněji. Povězme to tudíž jinak: o těchto věcech dotyčný ví šílený pendrek, do předsednických postů se přesto cpe. Však má k tomu i poplužní dvůr.

A ještě jedna záležitost: možná podružná, možná nikoli podružná. V referátu uveřejněném v Plzeňském deníku se můžeme hned v titulku dočíst, že „detektivky prý ceny nezískávají“. Dokonce i novopečená laureátka to v následujícím textu potvrzuje a říká, že „detektivky obvykle odměny nezískávají“. To je možná uřeknutí, žádná literární cena nebudiž považována nikdá za nějakou odměnu, potom bychom přece mohli vtipkovat na téma kupříkladu Státní odměna za literaturu, Odměna Jaroslava Seiferta, Odměna Bohumila Polana… Na jednu okolnost je však záhodno upozornit, třebaže se ve zmíněném článku o ní také mluví. Jde totiž o to, že autorčina detektivka, která nyní obdržela Cenu Bohumila Polana, před velice krátkou dobou získala i jinou literární cenu, arciže nikoli „Odměnu“, nýbrž, jak se píše v západočeském deníku – „román roku Akademie Blinkr“.

O tom jsme již v rámci dané rubriky psali několikrát, leč nepochybujeme a přesvědčujeme se, že v Plzeňském deníku nikoho Zápisník dr. No ani trochu nezajímá: v něm se přece píše o literární kultuře. Nuže, pod tímto názvem žádná podobná cena neexistuje (pokud ji ovšem minulý týden nepřejmenovali), ale vznikla pod svého druhu patronací Obce spisovatelů a podle jejích webových stránek se jmenuje „Blinkr román roku“. Nejde o žádnou maličkost: takto by se čtenáři deníku mohli domnívat, že jde o nějakou Akademii Blinkr a chtěli ji snad i studovat nebo se o ní něco dovědět. Podotkněme, že soukromá vysoká škola Literární akademie – čím dál víc připomínající pedagogickou fakultu – již zašla na úbytě a o Akademii literatury české je lepší nic nevědět: ta by udělala líp, kdyby se rozplynula ve vlastní pseudoctižádosti. A cena pojmenovaná Blinkr? Též jsme o ní pověděli své. Shrňme proto jen tolik, že ve spektru české literární kultury má natolik zanedbatelný význam, že je lhostejno, zda ji získá detektivka („dobrá, kvalitní“) nebo životopisný román („dobrý, kvalitní…). Kdyby ti, co s danou cenou přišli, pro ni zvolili pojmenování Bingo, bylo by to aspoň k pobavení. Také by jistě pokaždé šlo, jak teď čteme, o sakramentsky „poctivé literární práce“.

Leč detektivka nedetektivka. Ať poctivá, anebo nepoctivá. Schválně: jaký rozdíl by asi páni porotci a paní porotkyně CBP našli mezi „poctivou“ a „nepoctivou“ detektivkou? Naposledy o Daniele Kovářové: nyní v říjnu, nemýlíme-li se, vydala svou desátou knižní publikaci, přičemž umělecky jednoznačně nejzávažnější je ze zpětného pohledu autorčin román Sbohem, cizinko. To ovšem porotci netuší. V roce, když v Plzni mohlo toto literární dílo aspirovat na ocenění, uvedená kniha Kovářové si u poroty CBP valně neškrtla. Nebo i škrtla, jenže každý porotce prý tehdy preferoval jinou soutěžní publikaci. Což může. A činil tak dozajista určitě se svatosvatým přesvědčením, že pokaždé jde o dobrou, kvalitní a zejména poctivou literární práci. Namoutě.