literární západ

Tato výzva by dozajista měla zaznívat nad dosavadním básnickým dílem plzeňského rodáka Petra Šváchy: bez váhání povězme, že tento literát spolu s Josefem Hrubým a Karlou Erbovou patří k nejplodnějším současným tvůrcům mezi těmi, kdo jsou spjati se západočeským literárním regionem. Autor sice v městě čtyř řek už delší čas nepobývá, usadil se ve středních Čechách, nicméně jeho vztah k Plzni je nezpochybnitelný: vždyť právě v plzeňském Západočeském nakladatelství (byť před drahnou dobou) uveřejnil svou poetickou prvotinu, později mu Pro libris, s.r.o. postupně vydalo další dvě knížky veršů, svého času Švácha získal i Cenu Plže (za poezii). Pouze není členem místního spisovatelského společenství, čemuž se není co divit. Přesto s výjimkou dvou výše jmenovaných stálic západočeského básnictví nikdo jiný nevydal v posledních letech tolik knížek veršů jako on.

Jenže Šváchova literární dráha, to nejsou žádná těšínská jablíčka či samé růžové obláčky, poněvadž v jeho případě jsme naopak svědky dosti unikátního úkazu: totiž asi jen pramálo předpokládaného návratu k poezii bezmála po čtyřiceti letech! Posuďme sami: autor debutoval v roce 1970, kdy řada současných západočeských literátů ještě nebyla ani v plenkách nebo si v nich udatně hověla. Potom následovala šeredná posrpnová léta, leč básník si stejně dával na čas a teprve v roce 2006 vydal po nekonečné prodlevě alespoň soukromý tisk s výstižným a výmluvným názvem Docela pozdní inventura duše. Po ní následovaly podobné „pozdní inventury duše“ ve verších jedna za druhou, jako kdyby se usebrané autorovo mlčení o poezii prolomilo, ba protrhlo v pravý opak, v nepřestajný básnický dialog se světem i se samým sebou. Skutečně: od roku 2008 uveřejňuje Petr Švácha každoročně jednu sbírku – a v milostivějších letech 2008 a 2014 byly vydány dokonce hned dvě. Vskutku, takto žijí poezií a pilně píší poezii pouze Hrubý a Erbová! Kdežto z jiných západočeských autorových vrstevníků? Zhola nikdo. Před sedmi lety se autor stal kmenovým přispěvatelem zprvu českobudějovického a poté vltavotýnského čiperného nakladatelství Nová Forma – a připomeňme poslední tři knihy jeho veršů: Vrásky, Po lásce nožem a v loňském roce Prázdniny v hadí kůži.

Snad aby naplnil tvůrčí předsevzetí vydat rok co rok jednu sbírku, nyní hned v lednu přišel Švácha s básnickou knížkou s názvem Mimoběžky a s poněkud nejasným podtitulem Výňatky z korespondence. O žádné poetické epištoly tu ovšemže nejde, nýbrž pouze o básně a vesměs o básně. Karla Erbová ve vyznavačském dovětku spočítala, že autor má na kontě třináct sbírek: tahle je tudíž již čtrnáctá a je záhodno vědět, že čtrnáctero bylo též pomocníků a že snad i vydávání sbírek takto pomáhá, jakož i povzbuzuje a pozdvihuje umělce v jeho tvůrčím úsilí. Jenže víc než pohlazení od spřízněných dušiček by si Petr Švácha zasloužil i objektivnější literárněhistorickou pozdní inventuru.

Nuže, sdělme si ve zkratce, jaké jest jeho básnění, z čeho vychází a kam směřuje? To se sluší a patří vědět, abychom jeho strofám rozuměli a dokonce i víc rozuměli! Přečteme-li si po pořádku i na přeskáčku autorovy knížky, můžeme mít za to, že jde o svérázné pokračování někdejšího básnictví všedního dne, zvláště druhé generační vlny na počátku let šedesátých. Tehdejší kultovní zásadu všestranné poetizace světa včetně nejvšednějších či nejkaždodennějších projevů v nitru Švácha více než vyznává, nyní však delší dobu provádí i její „pozdní inventuru“. Rovněž v Mimoběžkách jsme proto čtoucími svědky určitého příklonu k poetizaci myšlení, vzpomínek, reflexí, zážitků a prožitků – a zároveň registrujeme výrazný autorův důraz na detail. To vše rozpoznáme i v jeho další sbírce. Potěší totiž, že v Mimoběžkách s vážnou rozkochaností přislibuje „knížku / plnou loudícího jara“.