literární západ

Zkušený děčínský literát Petr Kersch (též tvůrce několika osobitých knížek), jehož životní osudy jsou výrazně spjaty i s Plzní a s blízkými Blovicemi, nedávno vydal ve vydavatelství Pro libris komorní prózu s rozverným názvem Roztomilý diblík. Její děj stejně jako autorský záměr ovšem není rozverný ani maličko: jde o tragický příběh z období nacistického protektorátu, odehrávající se právě v západočeských Blovicích, v nichž Kersch trávil druhoválečné dětství. Titulním „roztomilým diblíkem“ je zde míněna statečná a obětavá hrdinka, která má mnoho, možná až příliš podobného a společného s Kateřinou Horovitzovou, protagonistkou proslulé prózy Arnošta Lustiga (Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou) s pochmurnou tematikou holocaustu. Petr Kersch ale baladické líčení propojil v uvedené historii s dobrou znalostí dobových reálií.

Nyní ani v nejmenším nenabízíme recenzi tohoto zajímavého mravního a morálního mementa, vtěleného nejenom do kormutlivé, leč i eticky povznášející historie jednoho ženského „diblíka“. Znalec druhoválečných dějů v západočeském regionu a všeuměl Stanislav Bukovský však upozornil na faktografické pozadí, z něhož Kersch mohl vycházet, pochopitelně však také nemusel, poněvadž jeho vyprávění má a především chce mít nadčasovou platnost a nadčasové vyznění. Slova uznání si určitě zaslouží mladý badatel Patrik Keller, autor informačně fundované publikace s názvem Blovice od soumraku do kuropění – 1938–1945. Neboli v čase Protektorátu Čechy a Morava.

V Kerschově próze se totiž mluví rovněž o protektorátní kolaboraci a o protektorátním udavačství, což není jedno a totéž: ne všichni kolaboranti se prohřešovali udáváním a donášením, zatímco v případě udavačů vesměs šlo o kolaboraci de iure i de facto. Nuže, Keller uvádí zajímavé okolnosti týkající se jednoho individua, který se zjevně stal předlohou k „záporné“ postavě Roztomilého diblíka. Byla to skutečně obskurní postavička a snažila se být tajemnější než tajemný hrad v Karpatech, jenže… Zkrátka a dobře na gestapo začala nedlouho před heydrichiádou chodit anonymní udání a Geheime Staats Polizei se rozhodla vypátrat, kdopak je ten záhadný udavač. Přivolala si k pátrání posléze i grafologa, kterému se předkládala k analýze jednotlivá udání. A grafolog se osvědčil.

Nakonec se i díky tomu zjistilo, že tím udavačem, který poslal na smrt a do kriminálu a koncentráku nemalý počet českých lidí, byl místní katolický kněz (původem ze Slovenska). Zábrany si opravdu nekladl ani v nejmenším: bez skrupulí udal nejenom místní skauty, ale také kostelního varhaníka, a dokonce i školního katechetu. Při zatýkání u něho gestapáci našli a zabavili pornografické tiskoviny. Za zmínku stojí též dochovaná a v knize citovaná svědectví blovických občanů: o zločinném knězi se říkalo, že je to „alkoholik a úchyl“, výstižná je i charakteristika, podle níž šlo o „hyenu v beránčím rouše“. Prý chtěl především mít „přístup“ k manželkám zatčených a vězněných. Fuj.

Tohle všechno Petr Kersch mohl vědět, ale také nemusel vědět, nicméně jeho postava blovického kněze má leccos společného s uvedeným blovickým kolaborantem a udavačem. Podotkněme ještě, že Blovice nejsou v Roztomilém diblíku sice nikde jmenovány, všechny indicie však nasvědčují tomu, že jde skutečně o tuto západočeskou městskou lokalitu. A co Patrik Keller? Nechť mu je vzdána úcta jako člověku, který bedlivě zkoumá naši národní minulost. I se všemi neduhy.