literární západ

A mnozí na to slyší. A ti, co nikoli, věru nesledují nic krvelačného, vydají-li kupříkladu knihu s poněkud obskurním názvem Zabiju Putina v Karlových Varech. Do této západočeské lázeňské lokality nynější ruský car, jak ho jinak pojmenovat, v minulosti zavítal ve službách sovětské tajné politické policie vícekrát, a ani pivo mu v lázních tenkrát nechutnalo. V případě uvedené knihy jde pouze o prachobyčejně senzacechtivý titulek, jímž má či mělo komerční nakladatelství v úmyslu nalákat prostoduché čtenáře. Zrovna tak by se mohly vydávat „akční“ knížky s názvy jako Usmrtím baťku Lukašenka v Mariánských Lázních nebo Uškrtím Alenu Vávrovou ve Frantovkách. To všechno by koneckonců byla oddechová beletrie svého druhu, a ta, jak známo, valného hříchu nečiní. Aspoň by neměla, je-li opravdu oddechová.

Leč politiků se dotýkejme raději jen uvážlivě, zvláště pokud jsme si během pár vteřin nestačili pořídit diplom z plzeňských práv a pak honosný doktorát tamtéž. Zůstaňme u spisovatelů. Poměrně nedávno jeden západočeský literát sepsal cosi jako ódu přímo na Putina, nikoli na Půťina. Dalo by se to omluvit stařeckým úpadkem mysli, není to však nejpravděpodobnější vysvětlení. Nelze pochybovat ani chviličku o tom, že dotyčný rádobymudřec rozumí politice a dějinám nesrovnatelně méně než petržel koze, přesněji řečeno tomu nerozumí, ani co by se nehet vešlo, stejně je to však i k smíchu, i k pláči. Kdyby se octl v Rusku, zapěl by tam ódy na Stalina a jeho svitu včetně jejích pokračovatelů. Pak by rozněžněle podepsal spolupráci a vrátil by se do středoevropské vlasti zrádcovsky požehnaný jak Mrva a Čurda v jedné osobě.

Vícekrát byly ke spatření dokumentární fotografie, nakolik bestiálně putinovští žoldáci umučili zajatce z čečenských válek a z Afghánistánu. Přesto existuje cosi jako vojenské či válečné oddělení jednoho ze sdružení ruských spisovatelů, jehož členové (jsou to opravdu spisovatelé čili lidé humanitních ideálů?) spisují květnaté, katovsky jadrné ódy na ruské bojovníky tohoto ražení a oslavují jejich krvechtivé hrdinství. Nejvýznamnějším „tvůrcem“ či „kmotrem“ těchto hanebných textů je jistý Plukovník. Řeklo by se: cizí kraj, cizí mrav, leč tito sadističtí spisoši si v literárních kruzích našli velkého obdivovatele i v Čechách, konkrétně na střední Moravě! Jmenovat ho nebudeme, za své postoje se beztak ani náhodou stydět nehodlá, smutné ovšem je, že jeho chvalozpěvy na popravčí jednotky a likvidační komanda vycházejí v našich časopisech bez jakýchkoli skrupulí, zatímco jindy redakce české autory kádruje ostošest čili o 106. Možná je za tím toliko utajovaný strach z udatných válečníků z Východu! Nebo potlačovaná hrůza z toho, že stačí přečíst kupříkladu tyto řádky v Rusku veřejně na ulici (arciže v ruštině), naráz by i zmíněný moravský literární pochlebovač, kdyby se toho dopustil, skončil s cejchem opozičníka natotata v kriminále. A to nadlouho.

Žel to není všechno: v západních Čechách působí i další literární panáček, který otevřeně hlásá, že jemu Putin „nevadí“. No bodejť by vadil, když ruský vůdce je prozatím hodně daleko od Plzně, momentálně si čpáří na Pobaltí a na Ukrajinu, v jejím případě kus za kusem – a zmíněný panáček je Putinovou provinční kamarilou s mnoha chvalozpěvy halasně vítán jako „jeden z nás“. Vydatně ho ověšují všelijakými vavříny, kdekdo se s ním bratříčkuje, příště mu dozajista zapůjčí i kalašnikova, a to všechno proto, aby doma co nejvíce a co nejlživěji vystupoval a promlouval jako klasická „pátá kolona“ Kremlu. Zkrátka a dobře: volá se na něho odtud puť puť puť a on se plazí po bříšku jat slouhovskou radostí. Není blahoslaven duchem, nebudiž jeho království nebeské. Leda půťinovské.