literární západ

Občas jsme osočování, že píšeme recenzi na nějakou knížku, ač ji nepíšeme ani v nejmenším, ba dokonce ani za mák nikoli. Takto půjde řeč i o nejnovějším prozaickém titulu plodného a zkušeného Iva Fencla s názvem Lektorka z galerie na rohu: nerecenzujeme ji ani náhodou, a kdybychom chtěli, budeme nemálo na rozpacích! Proč však? Nuže, poněvadž a jelikož, jak si koneckonců můžeme přečíst nejen v autorově textu, ale i v chvalozpěvném textu na zadním přebalu, buď sám pisatel čili Ivo Fencl, anebo jeho vypravěč, alter ego Lorenc, dospěl k nebohulibému názoru, že „psaní smysl nemá“. To autorovi nicméně nezabránilo, aby k desítkám předchozích knižních publikací nyní připojil novou, další a nynější – a nejspíše jich ještě pár desítek sepíše. Pokaždé může dát zároveň najevo, co si o smyslu psaní myslí. Dá se o tom napsat pár řádek i pár knih. Leč k věci neboli k Lektorce!

S recenzí této knížky bychom si poradili hravě, recenzovat ji ale opravdu nemáme v úmyslu. Od toho nechť tu jsou jiní. Leč text zmíněné prózy obsahuje několik zapeklitých oříšků, a tak bychom uvítali, kdyby nám spisovatel poskytl řádné vysvětlení či objasnění, jak to myslel a co tím myslel. Vesměs jde o zanedbáníhodné maličkosti, nikoli však o prachobyčejné překlepy: možná kráčí o maličkosti, jichž si povšimne i nepříliš pozorný čtenář a které mu mohou zkalit požitek z četby. Nyní nehloubáme, zda četba Lektorky z galerie na rohu nějaký čtenářský požitek skýtá, či nikoli, to vskutku ponechme k posouzení (žel nepočetným) velepřejícným plzeňským kritikům: ti ať vynesou ortel. O výtky z naší strany přitom nejde: pouze o poněkud zmatené pokyvování hlavou, co si jako medle máme myslet!

Nuže, začněme prvním „oříškem“ k rozlousknutí, který se uvelebil hned na s. 9 autorova opusu a v němž se vzletně praví, že dotyčná dáma měla „pleť jako francouzský sýr“: To je pěkné, chachacha, tuze pěkné, chachacha, leč jak tomu máme rozumět? Ivo Fencl dozajista ví, že ve Francii existují stovky nejrůznějších druhů sýrů a nejde o eidamy nebo o olomoucké tvarůžky. Takže se zcela nevinně ptejme: jakýpak francouzský sýr měl spisovatel na mysli? Zkusme hádat: že by sýr oranžový jako mimolette? Nebo poněkud osmahlý jako…Nebo jako jiný ten či jiný onen? Že by jako bělostný kozí? Nemíníme francouzským sýrům dělat reklamu, pouze nás zajímá, jakou pleť ta Fenclova dáma (čili literární postava) měla. Je to větší záhada, než kdybychom napsali: autor měl pleť záhadné barvy.

Velkoryse poskočme až na s. 77, v níž se píše o „tzv. Polanově síni“. Řada svědků by odpřísáhla, že v Polanově síni viděla Fencla vícekrát, ba i promlouvat a moderovat pořady, koneckonců je prozaik v Plzni jako doma. Jak se ukazuje, sice chodí do Polanovy síně desítky let, leč doposud nemá tušení, jak se tato síň jmenuje: přece Polanova! Žádná „takzvaná“! To by bylo stejné, jako kdybychom napsali, že do Polanovy síně přišel takzvaný Fencl. Inu, Ivo Fencl není takzvaný, Polanova síň také není takzvaná, nýbrž Polanova. Autor by zřejmě udělal nejlépe, kdyby se záhy do Polanovy síně zašel podívat, přečetl si tam na několika místech, že je to Polanova síň, nikoli takzvaná, a přestal do svých knih psát nesmysly. Tedy ani do prózy o takzvané lektorce v takzvané G(g)alerii na takzvaném rohu.

S třetím oříškem si možná bude Ivo Fencl vědět rady. Zmínil se totiž o „kritikovi Gardavském“. Ale ing. G. kritikem rozhodně není, ani pisatelem recenzí pro literární periodika. Fencl ovšem o sobě svého času právě na Literárním Západě nechal bohorovně tvrdit, že on je prý literárním vědcem a ne že ne: zjevně asi neví, co to obnáší. Tím vědcem totiž není, nebude a nebyl, což ve své nové próze nepřímo opět potvrdil: být literárním vědcem, potom by ruče poznal, kdo kritikem je a kdo nikoli. Nuže, teď by si ovšem měl neprodleně obstarat louskáček a začít louskat tyto tři oříšky.