literární západ

Pořád se píše a mluví o jednom západočeském nebožtíkovi pocházejícím z Pošumaví, tak učiňme změnu či výjimku a rozepišme se o nebožtících jiných. Byť u toho staršího doposud nevíme a pravděpodobně se nikdy nedovíme, kdy se tragicky uzavřela jeho životní pouť: vždyť ani úředně se nepotvrdilo žádné datum úmrtí, pouze byl prohlášen za zesnulého. Nejspíše někde na tzv. pochodu smrti: máme na mysli Josefa Čapka. Tím mladším nebožtíkem je pochopitelně Karel Čapek.

Starohuťský Památník Karla Čapka totiž připravil v dnešní době oblíbenou „panelovou výstavu“, která může až donekonečna a k obecnímu prospěchu kolovat po vlastech českých – a budiž řečeno, že se této „putovní“ iniciativy sympaticky chopili knihovníci z města Kladno. Jejich zásluhou už třetí rok po menších českých a moravských knihovnách (zdali též po slezských, nemáme povědomost) putuje zmíněná výstava s názvem Ztracená generace (nyní je k vidění ve středočeských Zdicích). Původně vznikla ke 100. výročí první světové války, mapuje však i předválečná léta, ergo období 1910–1918. Důraz je položen zejména na „generaci Unionky“ podle proslulé staropražské kavárny Union, v níž se scházeli mladší i starší umělci a rovněž Josef a Karel Čapkové. Zvláště roky před vypuknutím války se staly její hvězdnou hodinou, leč uzavřena byla již koncem dvacátých let a v roce 1949 zbořena. Je to zřejmě jediná kavárna v českých končinách, o níž byly napsány knihy! Kuriozita: tamější legendární vrchní Patera dožíval své dny v jihočeské Blatné. S Lubošem Vinšem se však už potkat nemohl.

O Karlu Čapkovi se na panelech výstavy píše nejčastěji, což nepřekvapí. Připomeňme si i poměrně známou západočeskou „stopu“ z uvedeného údobí: okolnost, že budoucí klasik působil od března do září 1917 jako vychovatel na zámku Chyše u Žlutic. O této spisovatelově rané životní epizodě se už napsalo leccos, čtenáři by mohli mít pocit, že šlo o idylu či selanku, leč opak byl pravdou. Co říká sám Karel Čapek? Míní, že zůstat v Chyši, „odvykl bych si tu lásce k životu“, tolik hořkosti a ponížení se mu tam v duši nahromadilo. Jeho zaměstnavatel hrabě Lažanský byl prý „jeden z nejtvrdších českých nacionalistů“ a věru neměl pro modernu a avantgardu sebemenší pochopení. Ačkoli se tu píše o tehdejší explozi v továrně na munici, není řečeno, kde k tomu došlo. Plzeňané vědí, že v Bolevci.

Na některých nemilých vadách krásy však knihovníci nenesou vinu. Píše se tu v doprovodném textu kupříkladu o Pasířské ulici v Praze, dnešní Paleckého. Tak máme palce i palečky, leč jde dozajista o současnou Palackého ulici. Poblíž sídlil veleslavný literární salon Anny Lauermannové-Mikschové (v něm se Karel Čapek seznámil se svou velkou láskou Věrou Hrůzovou). Chybička se vloudí, budiž, leč co tady nečteme? Že salon byl na náměstí „Jungmanově“ čili s jedním „n“. Psát věhlasného obrozence Jungmanna (ulice a náměstí má v Čechách skoro všude) takto škaredě, to by si autorka výstavy Kristina Váňová neměla dát za klobouk! Ba naopak: chtělo by to ze Strže u Dobříše medle vykonat kajícnou pouť až do Jungmannových rodných Hudlic a ještě za trest přelouskat pozpátku buditelův zakladatelský česko-německý slovník. A Palecký (ve skutečnosti Palacký) by na to měl z českého nebe dohlédnout. Jungmann, žádný Jungman! Říkalo se mu i Mladoň, což by asi Váňová psala: Mladoňň. Až se v prosinci setká s plzeňským Jiřím Hlobilem, ten by jí to měl coby češtinář tuze důrazně vytknout.

Odjinud však: Společnost bratří Čapků vydává pro své členy neprodejné Zprávy SČB, které se zářijovým číslem počínaje náramně vylepšily a zkrásněly. Rozšířily se dokonce i o Literární přílohu. Takže nejnovější číslo se zdá být kvalitnější než stopětadvacet dřívějších! To je dobře.