literární západ

Když v říjnu 2002 vyšlo v Plzni první číslo Plzeňského literárního života čili měsíčníku Plž, téměř současně zazněly hlasy, že časopis dlouho vycházet nebude. Že v Plzni vždy všechno brzy vezme za své. Koneckonců i předchůdce Plže, prvorepublikové literární periodikum Pramen, vydržel v západních Čechách jen pár let a pak redakce přesídlila do Prahy. Také jen na pár roků. Z tohoto hlediska by neuvěřitelná patnáctiletá existence Plzeňského literárního života měla být zapsána do západočeské Guinessovy knihy rekordů! Počítáme-li dobře, na svět přišlo přes sto šedesát čísel literárního měsíčníku a za lepších časů vznikaly i časopisecké přílohy. Dokonce i dvě do roka.

Sečteno a zváženo, nemluvě o „návštěvnících“ neboli autorech z jiných regionů, v Plži publikovaly přibližně čtyři stovky básníků, prozaiků, dramatiků, kritiků a publicistů ze západních Čech. Včetně rodáků či literátů s regionem neustále spjatých. Možná i více. Patnáctero let je časopis též tribunou západočeského literárního života a poskytuje publikační možnosti i nejmladšímu a mladšímu literárnímu pokolení. Arciže má Plž své mouchy a jistěže není bez chyb (pouze ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí), pořád je však stálicí plzeňské a západočeské literární kultury, pořád je tady a teď. Přestože se potýká s finančním minimem a jeho hlavní devizou byla a je především dobrá vůle. Nejenom ze strany malininké redakce, ale zejména ze strany Knihovny města Plzně.

Nepřiznaným, ale o to palčivějším problémem je skutečnost, že šéfredaktor není z Plzně a už v ní léta nepůsobí. To dělá zlou krev zvláště u rozličných funkcionářů. Nikoli náhodou čteme na Literárním Západě polemické excesy, jako že prý „takový člověk mě nemůže urazit“. V jiné reakci laskavý anonym přidává náramně dobrou a především tuze dobromyslnou radu určenou jednomu staroplzeneckému spisovateli, že tenhleten šéfredaktor jemu ani nikomu jinému „nesahá ani po špínu za nehty“. Z obvykle solidně informovaných zdrojů víme, že pan Hlavní Plž o tom nikterak nepochybuje, a proto svou lopotu spjatou se šéfredaktorováním chápe jako prozatímně patnáctiletý trest za svou neblahou nicotnost a špatnost, byť pohříchu prožívanou s nehty začištěnými.

Teď však padl návrh vskutku jubilejní a slavnostní povahy: výzva časopis Plž čili „ten jeho plátek“ bojkotovat. To prý navrhovatel na hlavinku padlý činí už od loňského podzimu, nepočítaje jeho poměrně nedávnou nabídku dosti průměrných veršíků a čerstvě i funerálního pofňukávání. Prý by potom do Plže psali jedině ti, kdo šéfredaktorovi „lezou do zadku“. A kteří něco umějí, mělo by se podotknout. Možná by bylo optimální, kdyby ten „svůj plátek“ začal z trucu bojkotovat také inkriminovaný šéfredaktor: kdyby ho přestal redigovat, přestal tam psát, přestal jím žít. Zrovna na Literárním Západě jsme se ostatně vícekrát podivovali, proč si Středisko západočeských spisovatelů už drahně dlouho nevydává vlastní časopis či časopejsek: to by byl nefalšovaný plzeňský div světa!

Nápad bojkotovat Plže je opravdu báječný dárek k patnáctým narozeninám jediného západočeského literárního periodika. Takto lze též zkusit vyštípat zlosyna či zloducha šéfredaktora a vzít vše do svých rukou. Netažme se, do čípak rukou. Co by si chuděrka počal? Čím by se zabavil v plžím důchodu? Neskočil by do Úslavy a Úhlavy a Radbuzy a Mže současně? To je otázka skoro nezodpověditelná. Zkoumáme-li heslo o jeho maličkosti v encyklopedii osobností České republiky, najdeme tam o Plži jen kratičkou zmínku, takže možností by měl přehršel. Včil mudruj! Kolikrát slyšel z nezápadočeských úst: Nech ty Plzeňáky, ať si Plže dělají sami! Ale i slova spřízněných duší, aby v Plži setrval. Co počít? Asi nezbude než bojkotovat ty, kdož „jeho plátek“ hodlají bojkotovat. Vždyť Plž už je pod zákonem.