literární západ

Jednou se snad dočkáme téměř pohádkového okamžiku, kdy bude veřejnosti knižně a v maximální úplnosti k dispozici veškeré zachované a dochované literární dílo Zdeňka Barborky (1938–1994), předčasně zesnulého tvůrce, jehož umělecký význam výrazně překračuje hranice západočeského regionu. Prozatím se však zájemci mohou seznámit jen s menším počtem autorových textů a čas jako vždy v těchto případech neslitovně pracuje proti tvůrcově odkazu. Lze ale říci, že se Barborkova tvorba již posunula do sféry tzv. novodobé klasiky a že zejména z tohoto pohledu se k ní bude přistupovat, až konečně spatří světlo světa. Nejspíše se tak stane v Praze, skoro určitě v některém renomovaném nakladatelství a pod dohledem zkušeného editora. Ať to však bude kdekoli a kdokoli, bude se moci vycházet z olbřímího úsilí plzeňského básníka Roberta Jandy, jemuž se v těchto letech podařilo shromáždit z Barborkových literarií vskutku neuvěřitelné maximum. Lze ovšem žasnout, proč si podobnou, dozajista sisyfovskou práci s básníkovým odkazem nedal už dřív někdo jiný.

Velký cíl, vydat „celého“ Barborku, je přesto prozatím v nedohlednu, nicméně je chvályhodné, že se mezitím uskutečnil i menší cíl: vydat výbor z umělcových knižně nepublikovaných prací. Pochopitelně v ediční péči Roberta Jandy. Že jde o nesmírně záslužný ediční záměr, netřeba pochybovat, přiznejme si ale, že za daných poměrně skromných a skrovných nakladatelských a vydavatelských možností musí jít jedině o výbor: vždyť knižně vyšlo Barborkových textů zapeklitě málo. Kdo vlastní jeho básnickou prvotinu Plavba, vydanou v roce 1970, může se tím právem honosit před kdekterými bibliofily. Nyní se z iniciativy Střediska západočeských spisovatelů zpřístupňuje publikace s názvem Štamgastovo zešílení, jenže v brožuře připravené u příležitosti letošního Plzeňského literárního festivalu se sice o vydání „Štamgasta“ píše, nedovíme se o tom pohříchu dohromady nic. Ani ve kterém plzeňském nakladatelství tato knížka vychází, ani kdo je editorem atp. Jediné, co se zde konstatuje černé na bílém, je upřesnění, že publikace „obsahuje texty, které dosud knižně nevyšly“. Mohly ovšem i posmrtně vyjít časopisecky, například erbovní autorova skladba Ignác, uveřejněná přibližně před deseti lety v literárním obtýdeníku Tvar.

Není jistěže nic jednoduššího než si uvedenou publikaci v některém plzeňském knihkupectví zakoupit, pokud si neděláme nereálné iluze. Však až zavítáme do Plzně, ujistíme se, zda je to reálné či nikoli. Jde nám o něco jiného: o nepsanou, leč tradiční instituci tzv. recenzních výtisků. Každé „slušné“ nakladatelství (namátkou pražský Torst, brněnské Druhé město aj.) s touto zvyklostí počítá a tudíž je zainteresováno, aby se o vydaném titulu napsalo: pokud možno alespoň či především v literárních časopisech (agrofertní deníky o českou krásnou literaturu zájem nemají, leda o spotřební čtení). To ovšem není případ Plzně, v níž se na existenci literárních časopisů a serverů jako Plzeňský literární život / Plž nebo Literární Západ zřejmě žádný dotyčný ani nevzpomene. Nepochybně hovoříme o případných literárních recenzích, nikoli o několikařádkových anotacích, beztak mnohdy trestuhodně zpožděných. Zřejmě si páni z nakladatelství domnívají, že si mají časopisečtí redaktoři z důchodu na zakoupení daného titulu ušetřit a potom knížku nabídnout ochotnému a laskavému recenzentovi (pochybujeme, že jich jsou v západočeské metropoli tisíce), přičemž mu nemohou za recenzi žel vyplatit ani desetník, natož dvacetník halířů českých. Plyne z toho poučení, že ani na Barborčin svátek Barborku nezískáme, a není-li recenzního výtisku, nekouká z toho ani recenzní ohlas. A co je pak jisté? Jedině štamgastovo zešílení!