literární západ

Čili nikoli do Brd, nýbrž a leč opravdu do Brda (1.p. Brdo, 6.p. v Brdě). Totiž do východočeské obce či spíše osady s názvem Brdo ležící poblíž Nové Paky. Do Brda, v níž se narodil, skonal a je tam i pohřben širší veřejnosti bohužel neznámý či pramálo známý, zato užší veřejností před lety a nyní opět neskonale obdivovaný prozaik Josef Kocourek. Žil v letech 1909 až 1933, osud mu tudíž vyměřil ještě kratší životní čas než kupříkladu Karlu Hynku Máchovi. Dozajista nesrovnáváme tyto dva tvůrce, klasik je klasik, neklasik je neklasik, leč zrovna Kocourek představuje výjimečnou tvůrčí personu oscilující mezi prokletým básníkem jazyka českého v próze a zároveň mezi též do určité míry reprezentantem „ultimátních prozaiků“. Což by možná o něm mohl tvrdit, napsat i hlásat kupříkladu plzeňský experimentální poeta Robert Janda, editor antologie Ultimátní básníci a ryzí obdivovatel jejich nonkonformní životní a tvůrčí filosofie.

Proč však zmiňujeme zrovna Jandu? Poněvadž i tento básník ze západních Čech se octl mezi několika kulturymilovnými osobami, které se posledního březnového dne vydaly do zmíněného Brda, aby stanuly u Kocourkova hrobu. Byl to totiž den, na něž připadlo nikoli striktně kulaté, nicméně přece jenom zaznamenáníhodné výročí spisovatelova předčasného úmrtí. Z pohledu poutníků zesnul právě před pětaosmdesáti lety. Podotkněme, že nevyléčitelně churavý prozaik přijel tenkrát do svého rodiště vydechnout naposledy (ze všech nemocnic ho coby chudého učitele bez prostředků vykazovali) a že v lednu 2009 se připomínalo sté výročí umělcova narození: taktéž v Brdě u Nové Paky. Tam tento literát, o němž Lexikon české literatury topornou akademickou mluvou uvádí, že Kocourek „nalezl svůj útvar v próze /…/ zaměřené na demaskování soudobých sociálních poměrů“, což je značně kostrbaté a pokřivené zjednodušení, vyrostl a žil až do složení maturitní zkoušky na novopacké reálce. Tam vznikaly i jeho juvenilní texty a zejména mladické deníky, které pisatel jednoho dne v citovém rozrušení spálil. Ty pozdější se naštěstí zachovaly.

Foto: archiv Miroslava ProcházkyBaže Kocourek! Souchotinář, který byl odkázán coby kantor na severomoravských menšinových školách (ví dnes ještě někdo, o co kráčí či o co tehdy šlo?) na obživu z „hrsti drobných“. Uveďme aspoň jeden jediný citát, jedinou ukázku z jeho tvorby, dokumentující spisovatelovu „zanícenou milostnost“ dokonce i v hřbitovním, máchovsky predestinovaném prostředí: „Svatí se brzy jeden po druhém plížili ke hrobu mrtvého milence a brali dívku do náručí jako klenot; ti s liliemi ji líbali jenom na čelo a spánky, jiní, kteří už jednou před staletími milovali, na ústa a šíji, a jediný svatý Pavel, jenž přece znal všechny vykřičené domy jeruzalémské od dob římských až do krvavé vlády anglické, rozepjal dívce živůtek a políbil ji na ňadra. Byla omámena. Nebránila se. Polibky, rudá svatba úst, padaly zvysoka jako květy.“ Baže Kocourek.

Leč i všechna chvála může dopadnout jak polní tráva. Sice si uznání zaslouží všichni, kdo svou nikoli hojnou přítomností na Novopacku uctili památku velkého českého mistra slova, jenže jejich výpravu do Brda možno chápat a vykládat v prvé řadě též jako gesto. Jako krásné gesto, jako správné gesto, nicméně jako gesto a mediální k tomu, které se okamžitě uhnízdilo kupříkladu rovněž na facebooku. Nečtenáři o Kocourkovi nic nevědí, jeho čtenářů však přibývá. Ergo i potenciálních poutníků k jeho brdskému hrobu. Před mnoha a mnoha lety tam tiše v úctě a zármutku postávala skupinka básníků a historiků. Z jejich strany to nebylo gesto, nýbrž tichý hold tvůrci, jenž neznám odešel v tichosti.