literární západ

Život je plný stínů, napsal básník Adam Borzič, šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar, v editorialu nejnovějšího čísla tohoto periodika – a vylíčil v něm poněkud stinnou či nemilou situaci, která nastala po polemickém výpadu publicisty a prozaika Ondřeje Horáka. Ten šéfredaktora Tvaru víceméně mimochodem a bez podrobnějšího objasnění osočil, že prý poskytl svému kamarádovi (básníku Kamilu Bouškovi z někdejšího sdružení Fantasia suita) v časopise rozsáhlý prostor, aby zareagoval na kritickou recenzi jedné Borzičovy sbírky: Horák v tom pohoršeně spatřuje cosi jako typický „jánabráchismus“. Ve skutečnosti šlo všehovšudy o půl strany a kdyby se poté ozvala rovněž pisatelka oné negativní recenze, její text by samozřejmě v Tvaru vyšel. Posléze ještě Borzič poněkud nevesele, leč i nemálo důrazně připomíná, že v Tvaru nesestavují žádné seznamy ani přátel, ani nepřátel. Redaktorkou uvedeného časopisu bylo při jiné příležitosti ostatně řečeno, že obecně vzato mají skutečně raději pozitivní recenze, zvláště když kvalitních titulů není bůhvíjak mnoho, leč bez negativních a zejména argumentovaně negativních to nejde. Máme přece co činit s kritickou rubrikou, nikoli s nějakou autorskou poloreklamní odnoží public relations.

A jsme u jednoho velice rozšířeného, ba přímo tuze oblíbeného omylu: u představy, že recenze mají být pochvalné, chválící, ne-li bezmezně vychvalující. A že by je měli co nejčastěji sepisovat přátelé, přesněji řečeno přítelíčkové toho či onoho autora. Dozajista to (pohříchu) platí i v případech autorek a jejich kámošek, které ovšem, jak ukazuje letitá zkušenost, musejí ve vychvalování vydaného textu neúměrně přehánět a dílo pokud možno až do nebeských výšin přechválit, jen aby bylo učiněno kamarádství či přítelíčkování zadost. Kolikrát to pak vzbuzuje dojem, že dotyčná nebo dotyčný nepřečetli v životě žádnou jinou knížku než tu, nad kterou se tak srdceryvně rozplývají – a někdy nejsme příliš daleko od pravdy. Poměrně nedávno měla českou literaturu na celorepublikové úrovni posuzovat či hodnotit osoba, která o ní nevěděla zhola nic: neměla ji načtenou, tu dřívější ani tu nynější, leč dělat vševědoucí moudrou kmotru, na to jí zbývalo kuráže přímo habaděj.

Naše literární scéna či obec, jak píše Borzič, je ovšem opravdu tak malá, že není divu, že se mnozí (ne-li skoro všichni) znají, stýkají se a mnohdy i přátelí. Potom není divu, že to ovlivňuje též vztahy mezi kritiky a autory, přičemž v některých případech může jít o specifický případ, týkající se autorů píšících kritiky vůči autorům kritiky nepíšícím. Potom nejednou tuze záleží na zaměření kritického posouzení. Někdy se můžeme setkat s tzv. čtenářskými recenzemi: jejich pisatelé si zpravidla pochvalují, jak se jim kniha líbila, jak je zaujala, jak je nadchla – a aby se za každou cenu vyhnuli jakémukoli hodnocení, pustí se s gustem do převypravování děje či obsahu vyprávění, což zrovna u básnických sbírek působí nadmíru nemotorně a naivně. Pak tu je případ mnohem vzácnější: pokus o kritickou či kritičtější recenzi. Nutno složit hold nejmenovanému literátovi F., jenž nedávno v Plži recenzoval nový román autorky P., jíž si osobně velice váží, přesto diplomaticky, leč stejně otevřeně zformuloval určité kritické výhrady ke knize. Zachoval se mužně: totiž jako kritik. Byť celkově vzato kritikem není a literární kritika (pozor, nikoli publicistika) mu bývá cizí.

Těch stínů by ale bylo! Svého času dr. No recenzoval zjevně podprůměrnou povídkovou knížku a konstatoval, že je podprůměrná. Jenže autor jančil jak pominutý, stěžoval si u šéfredaktora, sepsal prohlášení, že ho čtenáři čtou. Dr. No dostal od redakce za uši. Dopadlo to však znamenitě: onen podprůměrný pisatel už nikdy nic nenapsal. Zato recenzent se octl v nemilosti. A je pořád.