literární západ

Třetí zářijový víkend (přesněji řečeno v pátek a sobotu) se v západočeské metropoli pod názvem Svět knihy Plzeň 2018 konal 1. mezinárodní knižní veletrh a literární festival. Ve chvíli, kdy píšeme tyto řádky, by ovšem bylo správnější konstatovat, že „bude konat“, neboť veletržní premiéra je z hlediska pisatele sloupku prozatím ještě záležitostí nejbližší budoucnosti. Navíc o připravovaném průběhu veletrhu a o akcích literárního festivalu víme jen tolik, co se doposud objevilo v médiích, neboli tuze málo, ať googlujeme, jak googlujeme. Nebo si s googlováním nevíme rady a kvůli tomu pražádnou kloudnou informaci o veletrhu a festivalu nevygooglujeme? Může být. Beztak však o této bohulibé a chvályhodné akci nemáme nyní v úmyslu psát, doufáme ale, že bude chvályhodná a bohulibá.

Zaslechli jsme však už před pár měsíci úsměvný šproch: prý knižní veletrh proběhne v Plzni výlučně a výhradně z té příčiny, aby se mohlo na nějakém olbřímím velestánku vystavit veškeré dosavadní knižní i časopisecky uveřejněné literární dílo Iva Fencla. Potom ovšem hrozí nebezpečí, že se do prostor DEPO Plzeň už nevejde vůbec nic jiného, kdo by však Fenclovi takto impozantní prezentaci nepřál! Mohla by se vyhlásit soutěž nikoli o ceny, kdopak je v dějinách literární Plzně autorem nejpilnějším a nejplodnějším: zda kupříkladu Josef Hais Týnecký, jeho o něco mladší generační vrstevník Petr Fingal – anebo je už v kvantitě titulů předstihl náš současník Ivo Fencl. To je zjevně neoficiální soutěžní otázka a napovídat nebudeme. Vždyť západočeské romanopisce Týneckého ni Fingala už nikdo z návštěvníků knižního veletrhu bohužel asi nezná.

Jenže to je beletrie. Obraťme pozornost od původní a rovněž v Plzni prezentované překladové produkce jiným směrem: totiž ke světu literárního myšlení neboli myšlení o literatuře, ke světu odborných pojednání nebo obecně ke světu literárního dějepisectví. Do těchto vědeckých sfér nepochybně patří (ačkoli se to donedávna zejména v tuzemských končinách opomíjelo) též zkoumání fenoménu, o němž můžeme hovořit jako o “renesanční intelektuální síti“. Touto problematikou se dlouhodobě zabývá mladší, leč renomovaná plzeňská badatelka Martina Kastnerová, ostatně též aktivní členka Výzkumného centra pro teorii a dějiny vědy. Jejímu peru však nenáleží nestravitelné scholastické tirády o tom či onom, právě naopak: těžištěm autorčina zájmu jsou renesanční texty, renesanční vědění, renesanční korespondence a dozajista i renesanční životní a tvůrčí filosofie.

Rezultátem vědeckého úsilí Martiny Kastnerové se stala i její další knižní publikace s přitažlivým názvem Poezie jako vyprávění příběhů, u níž je možná ještě důležitější zvolený podtitul Intelektuální kruh Philipa Sidneyho. Kdo ale tuto kdysi kultovní postavu ještě zná? Bohužel málokdo, což věru nikoho neomlouvá: vždyť předčasně zesnulý básník Sidney (zemřel roku 1586 jako teprve dvaatřicetiletý na následky válečného zranění) byl přes své mládí vrcholnou osobností alžbětinské literární kultury. Zároveň se tento Alžbětinec stal i uznávaným středobodem jednoho tehdejšího literárního „intelektuálního kruhu“, jehož členové se mohli opřít o hojné evropské styky a vazby a jejichž smýšlení se rozvíjelo především v živé a bohaté intelektuální diskusi. Potajmu si můžeme položit otázku, zda právě „intelektuální diskuse“ nechybí dnešní i včerejší literární Plzni vůbec nejbolestněji. Snad se však něco změní k lepšímu po prvním plzeňském Světě knihy!

Tak či onak, skvostem tohoto veletrhu by mohla být právě zasvěcená a prozíravá kniha Martiny Kastnerové. Vzhledem ke své tematice by dokonce ideálně splňovala parametry „mezinárodního knižního veletrhu“. Píše přece o tom, jak básnická tvorba může kultivovat národní literární kulturu.