literární západ

Kapitán Kašmír seděl ve své kanceláři a nivě hleděl do modrých očí své ženy. Těšil se na její lasagne, na svou pohovku, pivo a fotbal v televizi. Počasí bylo tak teplé, a tak si může před žvancem zajít na koníčky. Procházka mu udělá dobře: paráda, jeho žena má přesčas – což je ještě lepší. Natáhl svou línou paži a sklopil vystavenou fotografii své manželky Evy (ještě předtím jí poslal vzdušný polibek) – ze všeho nejvíc se těšil na to, že její modré oči dnes – až do večera – neuvidí. Zaznamenal pohyb v kancelářích. Za prosklenými dveřmi se k němu blížil podporučík Vondráček. Vytáhlý chlapík si rukou přičísnul vlasy, s hnědými deskami na prsou a omluvným úsměvem na tváři, zaklepal na dveře kanceláře svého šéfa.

,,Vstupte, Vondráčku,’’ vyzval ho kapitán Kašmír.

,,Pane kapitáne, tomu nebudete věřit!’’

,,Už teď nechci věřit, že se mi pokoušíte zkazit páteční odpoledne, Vondráčku.’’

,,Je mi to moc líto – vy jste měl asi dneska něco v plánu, co?’’

,,To si piště, člověče! – Dneska je ze mě slaměný vdovec – až do večera.’’

,,Víte – ten Polívka -.’’

,,To detektivní pako? Co je s ním?’’

,,On měl pravdu.’’

,,V čem?’’

,,Ve všem.’’

,,Tím myslíte ty jeho vědecko-fantastické bláboly?’’

,,Ano, pane kapitáne.’’

,,Cože? Vyloučeno, Vondráčku! Osobně znám desítky, možná i stovky lidí, kteří by byli schopni podepsat petici za to, aby ten mamlas byl zbaven svéprávnosti.’’

,,To je sice dost možný, šéfe, ale všichni ty lidi, o kterých mluvil – jsou vážně v evidenci…’’

,,Mají záznam?’’

,,Ne, jsou mrtvý!’’

,,Sbohem lasagne…’’

Vondráček otevřel hnědé desky a položil je na Kašmírův stůl.

,,Podívejte se, šéfe, pachatel číslo jedna: Kamil Lukavský, zemřel před měsícem, tělo se ztratilo při převozu do márnice.’’

,,Sbohem pivíčko…’’

,,Pachatel číslo dva: Radana Strupková, zemřela před dvěma měsíci, tělo bylo odcizeno z márnice.’’

,,Sbohem fotbálku…’’

,,A nakonec: pachatel číslo tři: Miroslava Lukavská, zemřela před měsícem, tělo se ztratilo při převozu do márnice.’’

,,Oni byli sourozenci či co?’’

,,Ti Lukavští?’’

,,Přesně tak.’’

Vondráček se začal přehrabovat v papírech, vyndal složky obou pachatelů Lukavských a porovnával je:

,,Ehm…, jo šéfe, teda ne – byli to manželé. Zahynuli spolu při autonehodě.’’

,,Otřesné, ani ve smrti neměl klid.’’ Kapitán Kašmír se podrbal na hlavě. ,,Takže to, že se na záznamech té loupeže v klenotnictví chovali jako silní narkomané v tak otřesném stavu, se dá vysvětlit tím, že-’’

,,Že byli po smrti, pane kapitáne. ‘’

,,Hm, ten Polívka – je ještě pod zámkem?’’

,,Je tam.’’

,,Za co ho tam vůbec držíme?’’

,,Ještě jsme proti němu nevznesli žádný obvinění.’’

,,Chcete říct, že ho tam držíme už víc jak půl dne jen tak?’’

,,Ehm, no…’’

,,Sbohem koníčci…’’

Než ke mně přicupitají ti dva kriminalističtí šašci, vyčistím si fajfku zápalkou, převezmu slovo od (nepříliš zdatného) vypravěče z minulosti – převedu vás do současnosti a obeznámím s tím, jak se věci vlastně mají:

Jmenuji se Polívka, jsem soukromý detektiv a mám obrovský penis. Zrovna teď sedím ve vyšetřovací vazbě. Mám na sobě svou obvyklou kostkovanou košili, hnědý klobouk s poněkud širší obrubou, seprané džíny a farmářky v barvě hořčice. To jen tak – pro představu… Jsem vysoký tak akorát, nosím plnovous, náramkové hodinky s koženým páskem po svém dědovi, má postava je… docela plnoštíhlá, řekl bych… v posledních letech jsem trochu nabral na váze – hlavně v oblasti břicha. Jsem čtyřicátník a práci detektiva se věnuji poměrně dlouhou dobu (ale zato nijak zvlášť úspěšně). Všechno by měl prolomit tenhle případ.

Teď k tomu případu a důvodu, proč mně sem zašili: (Už jsem se zmínil o svém penisu?) Abych se uživil, beru ledacos: sleduji nevěrné manželky nejistých manžílků, bonzuji simulující invalidy pojišťovnám, vyšetřuji drobné krádeže, i hlídám parkoviště… Nedávno si mě najalo příbuzenstvo dvou manželů, jejichž těla se ztratila při převozu do márnice. Myslel jsem, že to bude spíš taková dohadovačka s těmi neschopnými imbecily, kteří je (manžele Lukavské) do márnice vezli. Domníval jsem se, že bude stačit, když ty márničňáky budu sledovat a nachytám je při jasné nekrofilní činnosti a Kamil a Mirka budou zase na světě. Zmýlil jsem se: zaměstnanci márnice nejenže nevykazovali známky žádných nekalých sexuálních úchylek, ba naopak se, soudě podle dlouhodobého sledování, jevili jako slušní a spořádání lidé. Tady jsem narazil.

První stopu mi přihrál kamarád z forenzního, který mě informoval o tom, že byla nalezena DNA ,,těch údajně zesnulých manželů’’ na místě činu krádeže v klenotnictví, téměř na opačném konci státu. Sakra divné, ale aspoň něco, řekl jsem si. Původně byla z činu obviněna skupinka feťáků, která byla v tu dobu poblíž místa činu a pokuřovala durman. Zfetovaní se při běžném výslechu svědků přiznali, že prý chtěli ,,šlohnout pár klenůtků’, ale když vlezli do obchodu vysklenou výlohou a spatřili na zemi durman – touha po droze byla silnější než materiální obohacení. DNA mrtvých a durman ve vyloupeném klenotnictví? Divnější a divnější, jak řekla Alenka v říši divů, nebo Johanka z Arku, nebo nějaká jiná bláznivá smyšlená postava, co já vím. No a zbytek vám povím až s těmi policejními šašky, protože se nerad opakuji.

Kapitán Kašmír přistupuje k mřížím.

,,Tak, detektive Polívko, jste volný,’’oznamuje mi.

,,Taky vás zdravím, dobrý den.’’

,,Detektive Polívko,’’ sklání kapitán kajícně hlavu, ,,doufám, že vás nebudeme muset předvolávat oficiálně k výslechu…’’

,,O co jde?’’ ptám se.

,,Chceme se vás zeptat na pár věcí.’’

,,Ahá – najednou nejsem fantasmagoriiní blázen?’’

,,Za to se vám omlouvám.’’

,,I za to pako?’’

,,Za to taky.’’

,,A za toho paroháče a násosku?’’

,,Poslyšte,’’ hlásí se o slovo podporučík Vondráček, ,,hrozně se vám omlouváme – za všecko.’’

,,Tak fajn,’’ smiřuji se, ,,tak co chcete vědět?’’

Vytahuji ze zadní kapsy džín zbytek zmačkaného tabáku a začínám si jím ládovat fajfku.

Kašmír se nadechuje:

,,Ten případ: ukradená těla, klenoty, zombíci…, o co tady jde?’’

,,Tak tedy, páni kriminalisté, co za to, když vám to prozradím?’’

,,Nevzneseme žádné obvinění ohledně té Strupkové.’’

(Na tu Radanu Strupkovou – pachatelka číslo dva – bych býval zapomněl…)

,,To byl omyl,’’prohlašuji.

,,Vážně to vypadalo, jako když ji chcete znásilnit…’’ říká Vondráček.

,,Snažil jsem se jí pomoct vstát, ale nešlo to, nemůže se moc dobře hýbat – je kataleptická. Spadl jsem na ni.’’

,,Fajn, bereme,’’ bere Kašmír. ,,Co tedy budete chtít?’’

,,Přístup do policejních záznamů.’’

,,To nemůžeme!’’ odmítá Vondráček.

,,Tak tedy nashle, pánové.’’

Vstávám jakože k odchodu ( i když jsem stále zamčený.)

,,Dobře, dobře,’’ povoluje Kapitán Kašmír, ,,máte je mít.’’

,,O všem novém mě budete informovat,’’diktuji si další podmínku.

,,Fajn.’’

,,Tak tedy,’’ zapaluji si fajfku a poodstupuji tajemně do příšeří cely, ,,živí-mrtví…, durman… – to všechno má něco společného s černou magií, vúdú a podobnými náboženskými rituály z Haiti. Tam si bokori-.’’

,,Co jsou to bokori?’’ ptá se Vondráček.

,,Zloději duší,’’ spravuji ho.

,,Aha.’’

,,Nepřerušujte ho, Vondráčku!’’

,,Ano, pane kapitáne.’’

,,Pokračujte, detektive.’’

,,Děkuji, Kapitáne. Takže ti bokori, neboli zloději duší, si z nevinných obětí dělají svou armádu zombií…’’

Nikdo nic neříká…

,,Teď jsem čekal otázku,’’ napovídám publiku.

,,Cože?’’ diví se kapitán Kašmír. ,,Ach tak, no – jak tu armádu dělají?’’

Uspokojen otázkou – pokračuji:

,,To se vezme prach z čtverzubce fugu – tý jedovatý ryby – a dá se oběti do bot nebo se jí třeba foukne do obličeje. Fugu má v kůži, játrech a pohlavních orgánech látku tetrodoxin, která způsobí postupné ochrnutí svalstva, až po úplnou paralýzu těla. Člověk se dostane do takzvanýho kataleptickýho stavu, kdy mu smysly normálně fungují, normálně vnímá, ale nejeví žádný známky života, dokonce tlukot srdce v takovým stavu neodhalí ani nejlepší stetoskop. Každý lékař oběť prohlásí za mrtvou. Nešťastník se pohřbí a tím příběh pro jeho blízký končí. Ale bokori ho vykope, počká, až trochu odezní účinky tetrodoxinu, který ale nikdy neodezní úplně a oběť si zotročí pomocí durmanu a atropinu – udělá z něj feťáka závislýho na opiátech.’’

,,Co s ním ten bokori pak provádí?’’ ptá se kapitán.

,,Na Haiti se většinou takovej otrok používá na těžkou práci a tak.’’

,,Tady se vycvičují na krádeže,’’ prozírá Kašmír.

,,Zní to neuvěřitelně, ale všechno nasvědčuje tomu, že je to tak. Udělejte Radaně testy na tetrodoxin – určitě budou pozitivní.’’

,,Jak jste věděl, kde Radanu Strupkovou hledat?’’

,,To je takový zvláštní…,’’ váhám s odpovědí.

,,No ták, nesmíme si přece navzájem nic zatajovat, kví pro kvó, detektive.’’

,,Zdálo se mi o tom,’’ přiznávám nakonec.

,,Vy míváte vize?’’

,,Ne, jen hodně zvláštní sny, a když si je správně vyložím – můžu podle nich jednat k svýmu prospěchu, chápete?’’

,,Co je to kví pro kvó?’’ vyzvídá podporučík Vondráček.

,,To bylo ve filmu Mlčení jehňátek, Vondráčku, a nepřerušujte nás věčně – teď nevím, na co jsem se chtěl zeptat.’’

,,Podle mě,’’ bafám z fajfky a dívám jakoby za kriminalisty, ,,tam, kde se našla Radana Strupková, budou i manželé Mirka a Kamil Lukavští. Nebo minimálně nebudou daleko.’’

,,Ano, asi na tohle jsem se chtěl zeptat.’’

,,Buďto se Radaně povedlo utéct, nebo…,’’ přemýšlím nahlas.

,,Nebo?’’

,,Nebo: soudě podle toho jejího stavu, se její katalepsie zhoršila a oni ji s tak špatnou motorikou už nemohli potřebovat,’’ domnívám se.

,,Co to znamená?’’

,,To by znamenalo, že Lukavští budou někde mnohem dál – někde úplně jinde.’’

,,Jistě,’’ souhlasí kapitán, ,,když se jí potřebovali zbavit, tak ji nevyhodí někde poblíž Lukavských – abychom se k nim pak mohli snadno dostat. Myslíte, že je drží někde ve sklepě nebo-‘’

,,Každopádně si myslím, že pachatelů je víc.’’

,,Páni,’’ žasne podporučík Vondráček, ,,co to může být za netvory!? Takhle jak tam tu Strupkovou nechali – v takovým stavu – to je…’’

,,Horší, než kdyby ji zabili a zakopali,’’dokončuje Vondráčkovu větu smutně Kašmír.

,,To je.’’

Navrhuji: ,,Navrhuju tam zajet a prozkoumat stopy na tom místě i okolí.’’

,,Pojedeme v mém autě,’’ říká rozhodně kapitán Kašmír a já i podporučík Vondráček jen přikyvujeme.

Podporučík Vondráček si ještě ,,skáče’’ do svého stolu v kancelářích pro služební pistoli. Zastihuje nás (mě a Kašmíra) ve vestibulu, u východních dveří z policejní stanice.

,,Kapitáne, Mazoch je mi v patách,’’ plive ze sebe udýchaně.

,,Co chce ten severní Ir?’’

Vrhám kolem sebe nechápavé pohledy.

,,Protestant,’’ obeznamuje mne Vondráček.

,,Kapitáne Kašmíre,’’ huláká seržant Mazoch přibíhajíc k nám, ,,já protestuji!’’

,,Proti čemu zase protestujete, Mazochu?’’

,,Kam jedete? Víte přece, že mě nemáte z případu vynechávat.’’

,,Víme, Mazochu, a víte vy, kolik je hodin? Máme padla. Z ničeho vás nevynecháváme.’’

,,Kapitáne, vsadím se, že následující akce se týká případu, který vyšetřujeme společně,’’ dívá se po mě po očku Mazoch a dává si pozor, aby přede mnou nevyzradil něco, co bych (jako běžný občan) zřejmě neměl vědět. ,,Nechte mě, abych jel s vámi,’’ žadoní.

,,Následující akce, kterou se chystáme provést, je malý, soukromý mejdan u detektiva Polívky,’’ ubezpečuje ho Kašmír.

,,A proč si Vondráček bral ze stolu služební pistoli? Pro zpestření mejdanu? Na ruskou ruletu?!’’

,,Potřebuje si ji vyčistit, Mazochu. A teď, když dovolíte, nás omluvte – je víkend: půjdeme se trochu pobavit.’’

,,Dobře, teda, mejdan u detektiva Polívky, jó? Vy všichni, jó? Tak to tam asi bude i Polívkovo stará, có?’’

,,Podržte mi klobouk!’’ pronáším k podporučíkovi a podávám mu svou pokrývku hlavy.

,,Nechte toho, detektive,’’ zastavuje mne Kašmír svými línými pažemi, ,,dneska musí být seržant Mazoch ještě schopen mazat náčelníkovi Olexovi hemeroidy, zítra přinést snídani do postele a v neděli mu zase bude sekat trávník.’’

,,Co prosím?’’ píská Mazoch. ,,Tak to si pište, že se takovouhle urážku náčelník Olexa dozví!’’

,,Jak jinak,’’ pronáší klidně kapitán.

V kazajkovém doprovodu kriminálního důstojníka Vondráčka nasedám do modrého sedanu Ford Mondeo, osobní vůz Kapitána Kašmíra…

Můj automobil, Volkswagen brouk korozního odstínu, je už nějakou dobu nepojízdný, a jeho útroby mi, střídavě s mou kanceláří, slouží jako útočiště pro nocleh. Proč?

Detektiv Polívka seděl ve své kanceláři, když v tom mu zazvonil mobilní telefon. Volal mu jeho soused Milan.

Ne, ne, klasický Vypravěči. Je to sice minulost, což je tvoje parketa, ale TOHLE si odvyprávím sám:

Takže, vzal jsem ten telefon a soused Milan mi do pravého ucha říká:

,,Nechci rušit, ale mohl byste si ji trochu zklidnit, detektive?’’

,,Co prosím?’’ nechápal jsem.

,,No svojí starou.’’

,,Mojí starou? Proč zklidnit?’’

,,Počkejte, to jako chcete říct, že to s ní zrovna neděláte?’’

,,Cože?! Já sem teď u sebe v kanclu. Jak je to dlouho?’’

,,No právě teď bych řek… že do toho zase bušíte.’’

Nasedl jsem do svého brouka, nastartoval, zařadil jedničku a sypal to pekelně domů. Vytáhl jsem cigaretu, dal si ji do úst, zařadil dvojku a odbočil na hlavní. Dvojka trochu vyhazuje, a tak jsem si zapálil žváro a dal tam trojku. Jel jsem jako šílenec, předjížděl jsem autobusy, sanitky i jeden pohřební vůz. Před domem jsem vystřelil z auta, aniž bych zamknul. Vběhl jsem do domu. Byl to činžák. Před dveřmi následovalo uklidnění a pak jsem pomalu strkal klíče do zámku. Nezasunul se –  zamkla a klíč nechala zevnitř v zámku. Vyšel jsem ven a zapálil si další cigaretu. Dal jsem si mohutný šluk, retko zahodil a vyšplhal jsem po hromosvodu na náš balkón. Byl otevřený, tak jsem vešel do bytu. V obýváku nikdo. V ložnici někdo byl – vytáhl jsem svůj revolver (pistole Desert Eagle: těžká, skoro nepoužitelná zbraň, která se navíc zasekává, ale vypadá hrozivě), který nechávám většinou jen decentně zastrčený za pasem a zakrytý – přehozenou kostkovanou košilí – a modlil se, ať jsou to zloději. Šel jsem tiše.

,,Čau,’’ vzhlédl ke mně překvapeně soused Roman natahující si kalhoty.

Neříkal jsem nic, jen jsem mu namířil na hlavu. Moje žena byla v koupelně.

,,Hele, kámo, to je – víš – já se – to je-…’’

Když moje žena uslyšela Romanův smysluplný monolog, vešla do ložnice. Měla na sobě černé negližé (nikdy jsem ho neviděl), síťované punčochy, jehly a rozepnutý saténový župan. Namířil jsem na ni a pak zase na Romana.

,,Kámo! Fakt, to je -, hele -…’’

Ta coura jen vzdechla, obrátila oči v sloup a klidně se posadila na kraj postele.

,,Prosím tě, že se vzrušuješ,’’ mluvila k Romanovi, ,,ten se na nic nezmůže.’’

,,No jasně, kámo, vždyť v klidu, ne?’’

,,Jen se na něj podívej – je mimo. Všichni v jeho věku mají dávno rodiny, staví, budujou kariéru a on se rozhodne být detektivem. Na nic se nezmůže.’’

A taky že jsem se nezmohl. Svěsil jsem pistoli a odešel. Vyšel jsem ven a nasedl do auta. Bylo horko, zapnul jsem klimatizaci a naladil rádio. Hráli Smashing Pumpkins Try try try. Nemělo to cenu. Hodil jsem kvér na sedadlo spolujezdce, nastartoval a dal tam zpátečku. Z hlavní odbočoval tranzit a napálil to do mě zleva…

,,Tak k tý Strupkový nás pustěj nejdřív v pondělí, kapitáne,’’ típe svůj mobilní telefon podporučík Vondráček sedící na sedadle spolujezdce.

,,Bezva,’’ trousí ironicky Kapitán Kašmír, který řídí.

Já sedím vzadu a kouřím (pro změnu) cigaretu.

,,Jedno mě zajímá, detektive,’’oslovuje mne Kašmír, ,,jestli to všechno nakonec bude pravda – to s tím Haiti, durmanem, zombíkama, klenotnictvím a tak, chtěl bych vědět, jak vás napadlo si to takhle spojit. Jak jste na to přišel?’’

,,Já na to nepřišel.’’

,,A kdo?’’

,,William Goat.’’

,,Kdo to je?’’ ptá se Vondráček.

,,Já vím,’’ chlubí se tiše kapitán Kašmír, ,,to je ten spisovatel. Je docela výstřední, ale jinak spíš druhořadý.’’

,,Málokdo ho zná. Je to šílenec, ale někdy se mu v tom jeho mozku urodí kloudná myšlenka,’’ představuji spisovatele.

,,A jak na to přišel on?’’ ptá se Kašmír.

,,Stalo se to tenhle čtvrtek. Sedím takhle v baru, popíjím, když se ke mně připotácí tenhle brakovej spisovatel. Obvykle pracuju i piju sám, jen pod dohledem svýho kaktusu, kterej mám v kanceláři, ale tehdá jsem měl už něco vypito a tak jsem mu řekl, ať si přisedne. Začali jsme se bavit – už ani nevím o čem – a on najednou stočil téma na tenhle případ.’’

,,Co říkal?’’

,,Že o něm slyšel v televizi, o těch zmizelých tělech…Už si to přesně nepamatuju. Jediný, co mi utkvělo v paměti, byla věta, že si mám dojít do knihovny. Vůbec mě to netankovalo – já na čtení moc nejsem, ale poznamenal jsem si to (JÍT DO KNIHOVNY. PŮJČIT SI KNÍŽKU O HAITI A VÚDÚ PRAKTIKÁCH). Ráno jsem ten lísteček našel v kapse u kalhot, a tak jsem tam ještě s kocovinou zašel a půjčil si o tom dvě knížky. Něco málo jsem z nich přečet a nápad byl tu.’’

,,Páni,’’ žasne zase Vondráček, ,,William Goat. Co on je vůbec zač? Nějakej Skot?‘‘

,,Je to původně Ir, že ano, detektive?’’ hádá Kašmír.

,,Ne ne, ani jedno, je to podivín, ale díky němu se nám ten případ alespoň trochu hejbe.’’

,,A jak jste věděl, kde hledat Radanu Strupkovou?’’ ptá se Kašmír.

,,Dostal jsem tip,’’ lžu…

Protože to (,,ve skutečnosti’’) bylo asi takhle:

Podruhé uvedl William Goat věci do pohybu dnes nad ránem, kdy mne navštívil ve snu. Vedl mě blátivými cestičkami, vedoucími z hustého lesa, celou dobu neskutečně kouřil a co chvíli si přihnul whisky z lahve. Vyvedl mě ven z jehličnatých houštin a kráčeli jsme dál po polní cestičce k nějakému městečku. Vyšli jsme z lesa a on mi nabídl, ať si loknu. Udělal jsem to – ten nápoj rozpomnění do mne vstoupil a proměnil se v nebývalé prozření: ta cesta, pole, předměstí toho městečka, domky jeden jako druhý, pozemky obehnané vysokými živými ploty a jehličnatými stromy, zahrady, do kterých není z venku vidět, vilky se stodolami a velkými sklepy – na takovém místě jsem žil. Poznal jsem to. Bylo to městečko, kde jsem se narodil a vyrůstal. Goat se naposledy napil, ukázal na cestičku mezi zahradami a zmizel. Kráčel jsem tedy sám mezi těmi zahradami. Zdálo se, že ve vsi nikdo nežije, až jsem v dáli zahlédl postavu sedící, téměř nehnutě, na pařezu. Byla to Radana Strupková a o tom, jestli žije, by se dalo minimálně polemizovat.

Hned po probuzení jsem vstal a bez snídaně či pomyšlení na ústní nebo tělesnou hygienu jsem se do toho městečka rozjel. Taxíkem. Našel jsem to místo i Radanu. Chtěl jsem jí pomoct vstát, ale nešlo to – spadl jsem na ni – a pak přišla policie…

,,Kde jste se tam vůbec vzali tak rychle?’’ ptám se kriminalistů na předních sedačkách.

,,Dostali jsme tip,’’ říká zamyšleně kapitán Kašmír.

,,Od koho?’’

,,Hm, to je právě to, co nevím. Vondráčku?’’

,,Zavolám na stanici.’’

Podporučík Vondráček nachází v seznamu číslo na policejní služebnu, dává si mobil k uchu a znovu telefonuje.

Krajina kolem mondea ubíhala a začínala mi být znovu povědomá: lesy, pole…, a už vidím dokonce i ty domy na předměstí a jejich pozemky schované za vysokými živými ploty a jehličnatými stromy.

,,Tak ten tipař, kterej nám volal, nám prej vzkazuje, že mu nemáme děkovat, stačí, když budeme kupovat jeho knížky.’’

,,William Goat,’’ hádá bez zvednutí hlasu na konci věty kapitán Kašmír.

,,Jó jo,’’ přitakává podporučík Vondráček.

,,Ale to by přece úžasně sedělo…,’’ uvažuje Kašmír nahlas.

,,Jako že to udělal on?’’ tlumočím jeho vnitřní myšlenku.

,,Buďto je to takový nebojácný génius, nebo je to největší idiot na světě,’’ konstatuje kapitán.

,,Já bych sázel spíš na to druhý,’’ říká Vondráček.

,,Bude to spíš někde mezi,’’ hájím čest toho neúspěšného umělce.

,,Každopádně si ho proklepnem. Jak že se to jmenuje civilním jménem?’’ ptá se Kašmír.

,,To nevím,’’ přiznávám.

,,Já taky ne.’’

,,Snad to bude na Wikipedii. Vy máte chytrý telefon, Vondráčku, zkuste to tam najít.’’

,,Jasně, šéfe.’’

,,Máte Facebook, detektive?’’ ptá se mě Kašmír.

,,Ne, já v tom nejedu.’’

,,Proč ne? Je to užitečná věc. Dozvíte se tam všechno o vašich známých, oni se dozvídají o vás nebo se tam můžete setkat s lidmi, které jste dlouho neviděl…’’

,,Jo, a jistě to má i jiný mouchy.’’

,,Vy tomu moc nefandíte, že?’’

,,Vlastně uvažuju, že bych založil asociální síť. Jmenovalo by se to Assbook. Všichni by tam měli fotky jenom svejch zadků a taky by se tam navzájem posílali. Šli by tam jenom na skok a psali by si navzájem něco jako: ,Hele, Růžovej zadku256, běž už do prdele a dej mi pokoj! Nevyhledávej mě! Nekontaktuj mě! (Viz foto mého kaďáku dnes v 15:46) a tak.’’

,,Máte svérázný přístup ke společnosti, detektive.’’

,,Já vím.’’

,,Myslím, že už to mám,’’ hlásí nejistě Vondráček.

,,Dobře. Zavolejte to chlapcům do kanceláře, ať ho prolustrují, zjistí, kde bydlí a co se patří.’’

,,Jasně, šéfe. Co když to zvedne Mazoch?’’

,,Předtím to zvednul on?’’

,,Ne.’’

,,Tak když to teď náhodou zvedne on – dělejte, že je to omyl.’’

,,Jasně, šéfe.’’

Přeskočme to:

Teď už vím, že to městečko bylo jen další botou v botníku nepoužitelných škrpálů. Nenašli jsme tam nic. Klepali jsme na pár domů, ptali se, jestli si někdo v okolí něčeho nevšiml, ale kde nic, tu nic. Nikdo z dotazovaných obyvatel nejevil žádné známky podezřelosti. Když už jsem tam byl, vzpomněl jsem si, že tam bydlí také lidé, kteří mne najali na tenhle případ. Zaklepal jsem u nich, aby mi vypsali šek – na proplacení mých denních výdajů, ale nebyli doma. Musím se tam zastavit zítra.William Goat byl (jak se dalo očekávat), také slepou uličkou – do které se myšlenky na zločin neobtěžují vjet. Vyjma dvou pobytů v záchytných stanicích byl zcela bez poskvrny a kapitán Kašmír ukončil jeho sledování poté, co potencionální pachatel po dobu čtyřiadvaceti hodin sledování: spal, popíjel v baru a naposledy způsobil menší rozruch, když zcela zlitý jako brok žádal o ruku jakousi prostitutku, ta ovšem jeho vyznání a nabídky odmítala akceptovat, minimálně do doby, než jí Goat nezaplatí za předchozí služby.

Je sobota večer; jsem doma, ve sprše. Přesněji řečeno: jsem ve své kanceláři, stojím v dětské vaničce, kterou jsem koupil v bazaru, z kohoutku mám nataženou hadici a sprchuji se. Ještě že tu mám alespoň záchod a umývadlo s kohoutkem a baterií, zkrátka s vodou. Když tak sleduji, jak my stéká mýdlo po těle – musím se přiznat, že jsem s tou obrovitostí svého penisu tak trochu kecal…

Odpoledne jsem byl u svých chlebodárců u manželů Lukavských. Jsou to rodiče Miroslavy Lukavské, té, za kterou mi platí, abych ji našel. Jsou to moc hodní lidé: paní Lukavská vždycky napeče koláčky nebo buchtu, když ví, že mám přijít. Pan Lukavský mi pochválil hodinky po mém dědovi a já mu pochválil ty jeho (vypadaly velmi moderně). Domluvil jsem se s nimi, aby mi další platbu posílali na bankovní účet, protože je sice rád navštěvuji, ale takhle budu mít přece více času na hledání jejich dcery a zetě. Sami moc peněz nemají, ale i tak by se úplně rozdali –  věnují se všelijakým malým charitám, často přispívají humanitárním organizacím a vůbec. Řekl jsem jim, že případ pokračuje dobře a že brzy najdu jejich dceru, zetě i pachatele, pak jsem si vzal šek ( i já musím být z něčeho živ).

Sedím za stolem, bafám dýmku, popíjím pivo a studuji dívku měsíce v Playboyi. Před chvílí volal kapitán Kašmír a říkal, že podle něj Goat bokori asi vážně nebude, a tak definitivně ukončuje jeho sledování. Chvilku mluvil o tom, že si zítra půjde vsadit na dostihy a ještě jednou prověří ty lidi z márnice. Nemáme se čeho chytit. A tak se já chápu lahve skotské, a než bych vypil polovinu, spím:

Zdá se, že jsem v nějaké televizní show. Kamery, světla, diváci, studio… Zpoza červeného závěsu přichází moderátor, sedá si na židli, hledí do kamery, a když se na ní rozsvítí červené světýlko, spustí:

,,Tak a po krátkém reklamním bloku jsme zpět. Pokud jste právě zapnuli televizní obrazovky, tak připomínám, že tu máme druhé kolo naší soutěže. Je tu náš dnešní soutěžící – pan Polívka,’’ ukazuje na mne, ,,vedle něj je tu, jako doprovod, jeho žena, po její levici sedí její milenec – pan Roman a vedle něj sedí jeho milenec, tedy milenec milence manželky pana Polívky – pan Marek.’’

(Hádáte správně: můj bývalý soused Roman, se ve svém volném čase tak trochu věnoval homosexuálnímu kutilství.)

Moderátor se na mne otáčí:

,,Jste připraven na další otázku?’’

,,Snad jo.’’

,,Otázka za pět tisíc korun: S kolika muži vás podvedla vaše žena? Za a) se dvěma, za b) se třemi, za c) s pěti, a za d) se sedmi.’’

,,Proč tam není možnost s jedním?’’

Moderátor se začíná smát. ,,Ale prosím vás…,’’ směje se, chechtá se…

Moje žena se začíná smát… Řehtají se všichni (vyjma gayů Marka a Romana). Celé studio propuká v burácivý smích…

Ozývá se rána, červený závěs za kameramany se odhrnuje a do studia vchází William Goat s rozmazaným obličejem. V ruce drží sklenici černého piva a pomalu se potácí k nám. Cestou sráží jednu z těch velkých televizních kamer, zastavuje se u moderátora (který ještě zažívá záchvat průjmu smíchu), dopíjí svou pintu, tříští sklenici o zem, chytá smíška za límec, nastavuje si jeho chechtající se tvář a uštědřuje mu direct – moderátor, po obloukovitém letu, přistává u nohou diváků v první řadě. Už se nesměje. Goat se staví přede mne: jeho obličej je pořád rozmazaný. Jsem trochu v šoku – z těch lidí, kteří se mi smějí. Goat se mnou třese.

,,Jó, v pohodě,’’ vzpamatovávám se.

Trochu mne propleskává.

,,Vždyť říkám, že jsem v pohodě!’’

Napřahuje se otevřenou dlaní – že mi ji pořádnou ubalí.

,,Né! Jsem vzhůru, nechte toho!’’

Zastavuje paži v půli pohybu a pak s ní ukazuje do publika. Musím zaostřit: mezi diváky sedí manželé Lukavští, starší. Panu Lukavskému ťuká na rameno číšník, vzájemně si kynou hlavami a pak číšník pokládá Lukavskému do klína talíř s jídlem. Ostřím, zůmuji: je to ryba fugu…

Probouzím se a mám strach. Na stole je poloprázdná láhev skotské, vyhaslá fajfka, popelník plný cigaretových špačků, pistole, papíry a bordel. (Telefon tu není – pevnou linku mi před dvěma měsíci odpojili.) Vstávám a trochu se potácím, nalézám své džíny a vyndávám z nich mobil. Vytáčím číslo kapitána Kašmíra. Nezvedá to. Venku svítá, je krásně červánková obloha. S mobilem u ucha jdu k umyvadlu, levou – volnou rukou stahuji hadici z kohoutku, pouštím vodu, předkláním se a osvěžuji se pár doušky. Kašmír to pořád nezvedá. Není času nazbyt, beru vše potřebné (mobil, klíče, peněženku, pistoli, cigarety, klobouk) a volám si taxi. Cestou ven si zapínám čistou kostkovanou košili.

Je nedělní ráno, po dešti, nikde ani noha. Přijíždí můj taxík a alespoň podporučík Vondráček mi konečně zvedá telefon.

,,Haló?’’ hlásí se rozespale.

,,Podporučíku, vstávejte, ihned!’’

,,Kdo je? Mami?’’

,,To jsem já – detektiv Polívka.’’

,,Ahá, detektive, objednejte mi pizzu s bezolovnatým králíkem, vypiju si to doma.’’

,,Proberte se, člověče!’’

,,Už, už, už…,’’ zívá, ,,co se děje, detektive?’’

,,Ihned se oblíkněte, sežeňte kapitána Kašmíra a vyjeďte do toho městečka, kde jsme našli Radanu Strupkovou.’’

,,Zase tam? Proč?’’

,,K manželům Lukavským, starším. To jsou rodiče Mirky Lukavský.’’

,,Ach tak…’’ znovu zívá.

,,Myslím, že jsou v nebezpečí.’’

,, V jakým nebezpečí?’’

,,Někdo z nich brzy udělá zombíky, nebo už udělal.’’

,,Ach tak.’’

Nasedám do taxíku.

,,Zavolám kapitánovi Kašmírovi a sejdeme se tam,’’ přislibuje Vondráček.

,,Dobře, pospěšte si,’’ říkám a taxikář se rozjíždí tam, kam mu říkám, aby jel…

Podporučík Vondráček volal na mobil kapitánu Kašmírovi. Ten to nebral. Po pár vyzvánění to vzdal, v koupelně si opláchnul obličej, vyčistil zuby a učesal vlasy. Když tu dostal nápad: znovu vzal do rukou telefon a volal Kašmírovi – tentokrát do kanceláře. Po dvou vyzváněních byl příjemce zastižen:

,,Kapitáne…’’

,,Vondráčku, to jste vy?’’

,,Ano, jsem.’’

,,Co chcete?’’

,,Právě mi volal detektiv Polívka a řekl, ať vás zburcuju.’’

,,Co prosím? Vyjadřujte se jasně, Vondráčku, jsem od tří hodin na nohou.’’

,,Řekl, ať jedeme za ním k manželům Lukavským – starším.’’

,,Vážně?’’

,,Podle něj jsou prej v nebezpečí.’’

,,To je zvláštní… on už tam jel?’’

,,Jo, jel. Proč je to zvláštní, kapitáne?’’

,,V noci jsem se probíral záznamy zaměstnanců márnice, probral jsem jejich evidence, prověřil jsem jejich zaměstnance a přišel jsem na dost zvláštní věc…’’

Proč si bere slovo zase ten neschopný Vypravěč z minulosti?! Dost! Tohle je můj případ, můj příběh. A budu si ho vyprávět, jak chci – jen ze svého pohledu! A teď! Dost už bylo Vypravěčů z minulosti – teď mám slovo JÁ:

Míjíme dům, kde jsem kdysi bydlel. Domky jeden jako druhý, předměstí, vysoké živé ploty, a támhle je dům Lukavských.

,,Tady mi zastavte, prosím.’’

Platím taxikáři a vystupuji. Jdu pomalu podél živého plotu, čekám, až taxík odjede, a vytahuji pistoli. Odjišťuji zbraň a přidávám do kroku. U Lukavských se zadní branka nezamyká. Otevírám ji a rozhlížím se v zahradě. Nikde nikdo. Ze stodoly slyším nějaké zvuky. Nevím, jestli tím směrem něco zavolat, nebo jestli mám zůstat v utajení.

,,Ále, detektive, vás jsme tu dnes nečekali…,’’ zvolává hlasitě pan Lukavský, nepozorovaně zhmotněn odkudsi.

Jsem opařený. Paní Lukavská vychází ze stodoly.

,,No to jsou k nám hosti. Čemu vděčíme za vaši návštěvu?’’

,,Něco se stalo, detektive?’’ ptá se pan Lukavský.

,,Víte – já…’’

,,Povíte nám to vevnitř, vařeno sice ještě nemám, ale vy jistě rád ochutnáte moji bábovku,’’ láká mě paní Lukavská, ,,je sice včerejší, ale zato moc dobrá, takhle po ránu, s kafíčkem…‘‘

,,Moc rád, paní Lukavská,’’ schovávám pistoli zpátky za pas. ,,Mohl bych použít váš záchod?’’

Koupelna těch staříků je velmi studená místnost. Sedím na míse a pročítám se staršími Playboyi pana Lukavského. Stačilo by vzhlédnout k protější zdi a uzřel bych obraz, na němž je namalována loďka plující po vodě pochybné barvy, zahalená oranžovým světlem vycházejícího slunce a spoustou mlhy. Ale já raději studuji ty Playboye. Na jedné stránce jsou hodinky velmi podobné těm, které má pan Lukavský. Omegy za šedesát čtyři tisíc. Pan Lukavský má jistě jen solidní napodobeninu. Spláchuji a čekám… Ten záchod to celé jaksi nepojal. Tušil jsem to. Myji si ruce a čekám, až se nádržka znovu naplní. Čtu drobná písmena pod tím obrazem: Impression, soleil levant, Claude Monet. A na straně je: Made in Poland. Podobného původu budou nejspíše i ty hodinky. Nádržka se konečně naplnila, a tak to úspěšně splachuji.

Na chodbě si prohlížím pár fotek na zdi. Jsou tam hlavně fotky dcery Miroslavy a jejího chotě – jejich svatební fotka, fotka z výletu, z túry, prohlídky hradu. Tady je společné foto s Lukavskými, rodiči pohřešovaného Kamila. (Mají všichni sice stejné příjmení, ale navzájem nijak příbuzní nejsou. Prý ne, no,-říkal to podporučík Vondráček, že to prověřoval protestant Mazoch. Nezbývá než jim věřit.) A tady jsou ti lidé, kteří na mě právě čekají v kuchyni – zdá se, že je to fotka z dovolené: jsou oblečení dosti neobvykle (sandály, kapsáče, khaki košile), za nimi je zeleň, les s exotickým porostem a nějaký spoře oděný černoch…

,,Pane Lukavský? Kde jste pořídili tohle foto?’’

Pan Lukavský pomalými kroky přichází z kuchyně.

,,Na Haiti!’’ říká a pak mne uvádí do bezvědomí nějakým tupým předmětem. Po úderu padám k zemi a ztrácím vědomí.

Vezměte si slovo, kdo chcete…

,,Jakou zvláštní věc, kapitáne?’’ ptal se podporučík Vondráček stále visící u sebe doma na telefonu.

,,Karel Lukavský, otec Mirky Lukavské, před odchodem do důchodu pracoval v té márnici.‘‘

,,Ahá…‘‘

,,A na záznamech z té loupeže v klenotnictví je přes rozbitou výlohu vidět zadek auta.‘‘

,,Jo, myslím, že to byla nějaká felície – poznávací značka nebyla vidět.‘‘

,,Ano, a Karel Lukavský úplně náhodou jezdííí…?‘‘ protahoval kapitán Kašmír.

,,Jezdí opatrně?‘‘

,,Jezdí se zelenou felícií, Vondráčku!

,,Ahá.‘‘

,,Hned naskočte do auta a před stanicí mě vyzvednete. Prolustroval jsem si ty Lukavské a na to, že žijí oba jen z důchodu, přispívají na dost dobročinných organizací: mimo jiné UNICEF a hádejte ještě na co…‘‘

,,Kapku naděje?‘‘

,,Na Haiti, Vondráčku, na Haiti!‘‘

Detektiv Polívka byl odtažen do stodoly, kde ležel na holé zemi, stále v mrákotách:

– Možná, že ještě nejsem připraven na to vést sám takový případ a zároveň ho vyprávět. Zvláště když jsem v bezvědomí. Ale už se zase probouzím –  tak mi to zase, prosím, předej, zastaralý Vypravěči z minulosti…

Probouzím se ve stodole a přede mnou stojí zelená felicie a nějaký, velmi málo jetý, bavorák. Něco mě tlačí do zadnice. Sahám si tam a vytahuji svou pistoli Desert Eagle. Je nabitá a odjištěná.

,,U Damballaha,‘‘ ulevuji si.

Pokouším se posadit, ale motá se mi hlava. Mdlo mi bylo asi už předtím – vedle mě jsou a páchnou zvratky. Takže: mám otřes mozku, jsem zamčený ve stodole a zloději duší s bizarním přivýdělkem k důchodu mi nejspíš chystají mou vlastní dávku rybičky fugu, nikde nevidím svůj klobouk, ale jsem ozbrojený, při vědomí a kapitán Kašmír s podporučíkem Vondráčkem jsou jistě už na cestě. Doufám.

Je čas to tu trochu prozkoumat – horko těžko vstávám, motám se a je mi na blití. To je kocovina! Přidržuji se desky pracovního stolu. Je tu nářadí, několik starých kol, zahradnické potřeby a spousta haraburdí. A ty dvě auta. Zkouším dveře a bavorák není zamčený. Skvostný interiér. Velice tiše zkoumám vchod do stodoly – je zamčeno (jak se dalo čekat). Nikde žádné další dveře a z jediného okna je vidět jen zahrada, na které nikdo není. I kdyby to okno šlo otevřít, tak za ním jsou velice úzké mříže, kterými bych se neprotáhl. Vzpomínám si na svá silvestrovská předsevzetí ohledně diet, které padly vždy druhého ledna, někdy už na Nový rok. Rád bych se něčeho napil, nebo si aspoň vypláchnul pusu. Pod ponkem je pár lahví. Zkouším první: benzín, zkouším druhou: benzín, zkouším třetí: benzín. Čichání k benzínu mi opravdu teď zrovna neprospívá. Slyším nějaký rachot v zahradě. Dívám se do ní tím neprůchodným oknem a jsem šokován i znechucen: paní Lukavská (ta stará, seschlá, prolhaná rašple) vyběhla bosa z domu, oděná jen v jakémsi ručníku, omotaném kolem prsou, s divokými, všelijak květovanými a barevnými, vzory a křepčí jako zasažená elektrickým proudem. Vlasy spletené do copánků a na krku jí visí korále. Jak tak poskakuje, ten ručník, osuška, deka nebo co to je, se jí pomalu veze dolů a já uvažuji, že bych se napil toho benzínu. Teď z domu vychází pan Lukavský (ten tetrodoxinový dědek) a je naštěstí v civilu. Točí se ke mně zády, předklání se a něco za sebou táhne. Je to podporučík Vondráček s krvavou ranou na hlavě! Zřejmě omráčený. Lukavský ho táhne ke stodole. Tuším, že kapitán Kašmír bude ležet, taky v bezvědomí, někde v domě. Bokori Lukavská dál hopsá a oslavně tančí.

Co teď? Přemýšlej! Přemýšlej! Kde mám cigára, když je potřebuji? A kde je William Goat, když ho lidstvo potřebuje? Ne, ne, na to teď není čas. Zase vytahuji svůj kvér a sedám si do bavoráku. Tak jakými drátky to v těch filmech vždycky startovali? Tyhle dva? Anebo tyhle dva? A neměl bych mít rukavice kvůli probíjení? Zrovna když jsem se chystal zemřít zásahem proudu z německého automobilu, vypadly mi do klína klíčky. Byly za stínítkem. Tam kam William Goat nemůže, tam místo něj Damballah, tedy bůh nebes, nastrčí prostou štěstěnu. Startuji, motor je tichý. Hledím vpravo: sedmistupňová převodovka. Někde v těch převodech nacházím (snad) jedničku a rozjíždím se proti vratům stodoly. Při nárazu mi vypadávají cigára z kapsy kostkované košile a aktivují se airbagy. Prorážím vrata stodoly. Šlapu na brzdu. Hlava mi vráží do airbagu, ale zůstávám v roli – rychle vystupuji z vozu a mířím na ty dva zloděje duší. Chci na ně důrazně zařvat: ,,Ani hnout!‘‘ , ale v tom rozčílení ze mne vychází něco jako: ,,Hani plout!

,,Cože?‘‘ diví se překvapený Lukavský, který poslušně pustil Vondráčkovy nohy a otočil se ke mně čelem.

Vzpamatovávám se z nárazu do airbagu i z přebreptu a téměř polonahá Lukavská (proto jsem se na ni –podvědomě – zdráhal pohlédnout hned), stojí u podporučíka Vondráčka s igelitovým sáčkem nad jeho hlavou. V sáčku je jemný prášek.

,,Na to se vykašlete!‘‘ snažím se ji zastavit, ,,Ten má i tak se sebou dost problémů.‘‘

,,Položte tu pistoli nebo to na něj vysypu!‘‘

,,Neblbněte, paní Lukavská – klidně vás vodprásknu! Ten poliš je mi u prdele, klidně to na něj vysypte.‘‘

,,Jak chcete!‘‘

Naklání sáček do horizontální polohy.

,,Né, né! Počkejte!‘‘

Dostala mě, hnusná bába.

,,Položím to, jen se, proboha, zahalte!‘‘

,,Proč jsi mu ten revolver nevzal?‘‘ ptá se zahalující se Lukavská svého manžela.

,,Musel ho mít někde schovanej. Zapomněl jsem pak, že ho má.‘‘

,,Schovanej?! Snad si ho prohledával, né? Leda by si jí nacpal do zadku!‘‘ vřeští Lukavská.

,,To, kde jsem tu pistoli měl, není teď vůbec důležitý. Jen už dejte ten sáček pryč, paní Lukavská.‘‘

,,Vy dejte pryč ten revolver, vy neschopnej idiote!‘‘

,,Jste v průseru a ženete se ještě do většího. Radím vám dobře: dejte…‘‘

,,Já v žádným průseru být nemůžu, vy obtloustlá karikaturo detektiva, protože já…‘‘

,,To hned dám pryč a odstoupím od poručíka Vondráčka!‘‘ burácí kapitán Kašmír, který se náhle zjevuje před brankou v zahradě.

,,Kapitáne, kde jste… se tu…?‘‘ ptám se.

,,Čekal jsem v autě na posily.‘‘

,,A ty jsou?‘‘

,,Tady.‘‘

Čtyři ozbrojení chlapíci v černém s černými kuklami vbíhají brankou do zahrady, další dva přelézají plot, jeden se zvedá ze země za bavorákem… – celkem osm členů zásahové jednotky nás teď obkličuje kolem dokola.

,,Zpacifikujte tyhle dva a odvezte je na stanici a poskytněte první pomoc poručíku Vondráčkovi. Detektiv Polívka pojede s námi, zbraň mu můžete nechat,‘‘ přikazuje jednotce Kašmír.

,,Jen si z tohohle auta vezmu cigára, kapitáne.‘‘

,,Parchanti zatracený!‘‘ nadávala Lukavská při zatýkání a ta lehkovážná látka se jí zase veze dolů.

,,Óch, bože!‘‘ běduje policista, který jí nasazuje pouta a kuklu si stahuje přes oči.

Kapitán Kašmír ke mně přistupuje.

,,Dobrá práce, detektive.‘‘

,,Nápodobně. Neříkal jste předtím ,poručíka Vondráčka’?‘‘

,,Přesně tak – postarám se, aby ho povýšili.‘‘

Nacházím cigára a schovávám si je do kapsy košile.

,,Máte něco na vousech, detektive,‘‘ ukazuje mi na bradu kapitán, ,,tady, něco jako…‘‘

,,Aha, to je – bylo mi špatně.‘‘

Dům zatčených byl prohledán a byly v něm nalezeny klenoty, tedy jejich zbytek, pár šperků, několik luxusních hodinek a ve sklepení i jejich dcera Miroslava a její choť – v kataleptickém stavu, téměř nejevící známky života. Byli převezeni do nemocnice a jejich matka s otcem, respektive tchán a tchýně, na policejní stanici k oficiálnímu výslechu. Odmítli advokáta.

Výslechy budou oddělené – začínáme s Karlem Lukavským. V místnosti jsem já, kapitán Kašmír a dva strážníci. Kašmír se chystá započít výslech, když v tom někdo bouchá na dveře.

,,Vstupte,‘‘ vybízí neznámého kapitán Kašmír.

,,Kapitáne Kašmíre, já protestuji,‘‘ vstupuje do místnosti seržant Mazoch, ,,na tom případu jsme měli pracovat společně, takže si myslím, že bych měl být přítomen aspoň při závěrečném výslechu.‘‘

,,Prosím, Mazochu,‘‘ svoluje Kašmír, ,,ale budete muset stát – nezbyla tu na vás žádná židle.‘‘

,,A on u toho musí být?‘‘ kýve hlavou směrem ke mně.

,,Ano, bude u toho i nadále. Koneckonců – je to on, kdo celý případ rozlousknul. A na jeho židli si zálusk nedělejte – detektiv Polívka v akci utrpěl otřes mozku.‘‘

,,Dobře, já teda postojím,‘‘ říká nasupeně Mazoch a opírá se v koutě o zeď.

,,Takže,‘‘ začíná kapitán Kašmír, ,,nahráváme to?‘‘ ptá se k zrcadlu po své a mé pravici.

Dvě zaklepání jako souhlas.

Snad vám nemusím popisovat celý výslech, snad jen to, že v den kdy měli být Miroslava a Kamil Lukavští uvedeni do stavu kataleptického, byli na návštěvě u Mirčiných rodičů. Byli už na cestě domů, když Mirce zazvonil telefon. Volala jí maminka a ptala se, jestli tam v autě někde nevidí její klíče od sklepa.

,,Nevidím, mami,‘‘ řekla Mirka.

,,Aha, no víš, když jsme si od vás půjčovali minulej týden auto na nákup, Mirko,‘‘ fabulovala její matka, ,,tak jsem si tam někam dala klíče a teď nevím, kde je mám.‘‘

,,Tak přemýšlej, mami.‘‘

,,No…, myslím, že vím – podívej se mi prosím tě za stínítko – myslím, že jsem si je dala tam.‘‘

Miroslava Lukavská sklopila stínítko a do automobilu se na ní a jejího manžela vysypal prach z ryby fugu.

Tak nějak se to, podle všeho, stalo.¨

Na závěr výslechu Kašmír zastavuje strážníky, kteří už odváděli znovu spoutaného Lukavského:

,,Chtěl bych se ještě na něco zeptat, pane Lukavský – jen tak mimo záznam – proč jste to udělal? Byla to přece vaše dcera…‘‘

Lukavský se usmívá. ,,Můžu si zapálit?‘‘ ptá se.

Jsem v místnosti jediný kuřák – vytahuji z kapsy svou krabičku cigaret a podávám mu ji.

,,Je to prostý,‘‘ praví Lukavský a připaluje si mým zapalovačem, ,,udělal jsem to, protože: JÁ – jsem bok-k-k-k…‘‘ náhle se začíná dusit a sune se k zemi.

Od cigarety se rozvířil prach.

,,Bacha na ten prach!‘‘ křičím.

Do otevřených dveří vbíhá paní Lukavská a hlasitě pronáší: ,,Já jsem bokóri!‘‘

,,Jistě, všichni jste bokori‘‘, konstatuje kapitán Kašmír, ,,odveďte ji strážníku.‘‘

,,Ano, pane.‘‘

Lukavská se nedává jen tak snadno: ,,Všechno je to jeho chyba!‘‘ křičí a ukazuje na mě. ,,Měl to bejt ten nejhorší detektiv na světě, nikdy s tím případem neměl pohnout. A on je to zatím jenom nejhorší hlídač parkovišť na světě!‘‘

,,Ale no tak,‘‘ bráním se.

,,Obávám se, že na tom něco bude, detektive. Vaše noci, kdy jste měl hlídat, byly velice pečlivě vytipovávány a zloději si na ně plánovali své nájezdy, abych tak řekl,‘‘ popichuje mne Kašmír.

,,Říkali tomu sklizeň nebo žně,‘‘ ozývá se jeden ze strážníků.

,,Ano, a…‘‘

,,Vy mlčte, Mazochu!‘‘ utíná seržanta kapitán Kašmír. ,,Raději zavolejte hned záchranku, a vy strážníku už konečně odveďte pachatelku do vazby, její výslech se odkládá.‘‘

,,Ano, šéfe.‘‘

Lukavská kope kolem sebe, kouše strážníka do ruky, plive po nás…

,,Všechno je to tvoje chyba – ty vousatá, obtloustlá…‘‘ (Konečně ji odvádí.)

Karel Lukavský leží pod námi a nejeví žádné známky života. Ale my víme, že žije a zcela vnímá vše, co se kolem něj děje.

,,Zdá se, že tu cigaretu jste si měl zapálit vy, detektive.‘‘

,,Ano, v tý stodole. Bylo by to tak snadný…  v podstatě bych si to způsobil sám a je by to nestálo žádnou námahu.‘‘

,,Stačilo jen přisypat vám trochu toho prášku do tabáku v cigaretách.‘‘

,,A to jsem měl takovou chuť si zapálit… Ještě že my bylo tak špatně, že jsem si zapálit netroufnul.‘‘

,,Ještě že tak. Mazochu, zajistěte tu krabičku – je to důkaz.‘‘

,,Jistě, kapitáne,‘‘ říká Mazoch jen tak na půl huby.

Díváme se na tu kataleptickou obludu pod námi a nikdo se jí nechystá poskytnout první pomoc.

,,Myslím, že tohle bylo znamení, detektive. Být vámi – přestanu s kouřením.‘‘ Kapitán Kašmír se nadechuje, dlouze vydechuje a říká: ,,No nic, já jdu zavolat do nemocnice, jak je na tom poručík Vondráček. Kam jdete, detektive?‘‘

,,Někam ven, koupit si cigára.‘‘

V mém brouku je příjemně. Dopíjím slivovici, láhev házím na zem a chumlám se pod deku. Je pondělí, skoro úterý a já cítím, že na mě něco leze. Případ bokori pro mě skončil, bude to ještě dlouhá tahanice a jsem si jist, že z toho v médiích udělají událost roku: už dnes se zaplnily titulní stránky novin fotkami jediné nekataleptické přeživší po tom všem – paní Lukavské. Dále byly noviny plné článků a fotek vedoucího případu: kapitána Kašmíra, zraněného podporučíka Vondráčka (dnes jmenovaný na povýšení) a mé maličkosti. Dva plátky v téhle zemi mi věnovaly článek na titulních stranách. Uvidím, co z toho bude, třeba mi to přinese nějaké nové kšefty. Vlastně už to jeden přineslo – zítra hlídám jedno parkoviště u hodně známého supermarketu. Sklápím sedačku a kašlu, uf, snad mě ta slivovice dá do kupy. Dnes případu bokori věnovala televizní zpravodajství téměř polovinu vysílacího času. Jenom je mi, po tom úspěšném případu, líto, těch čtyř: manželů Lukavských, Radany Strupkové a mého klobouku, který se zatím nenašel. Jak jsem už zmínil (nebo ne?), tak vědci stále ještě nevynalezli lék na katalepsii. Nebo… jak to vlastně dopadlo v tom filmu Čas probuzení? Poslední pohled na okno mé kanceláře a je čas si obličej zakrýt dekou.